Jaromír Rašín
Na známého politika Aloise Rašína, prvního československého ministra financí, který zahynul při atentátu v roce 1923, si z hodin dějepisu vzpomene snad každý. Na jeho synovce Jaromíra Rašína se průběhem času zapomnělo. Ve své době se jednalo o známého člověka, generálního ředitele druhého největšího pojišťovacího ústavu v zemi a kulturního nadšence.
Jaromír Rašín se narodil roku 1891 v Žiželicích u Nového Bydžova. Jeho otcem byl Viktor Rašín (1856 – 1921), bratr politika Aloise Rašína (1867 – 1923), přičemž oba bratři k sobě velmi dlouho měli vřelý vztah a jejich rodiny se často stýkaly.
Jaromírův otec Viktor Rašín svou kariéru začal jako chudý, nevýznamný učitel, postupně se však dokázal vypracovat v uznávaného finančníka a národohospodáře. Roku 1908 se stal generálním ředitelem pojišťovny Praha, tehdy velmi prestižního finančního podniku, jehož sídlo se nacházelo na Ferdinandově třídě čp. 10 (zhruba naproti Národnímu divadlu) a na tuto funkci rezignoval v roce 1912.
O sedm let později Viktor Rašín v Praze založil významnou akciovou společnost, Slovanskou pojišťovnu a záložnu, v jejímž čele stál do své smrti. Zahraniční pojišťovací ústavy se tehdy strachovaly o své licence. V Praze se nacházela tou dobou Patria a Corona, ze kterých prvně zmiňovaná měla menší význam. To byla bezpochyby vhodná příležitost, kterou uměl Rašín využít. Dále se založení pojišťovny účastnili senátor Josef Smrtka a ředitel Emanuel Biskup z Breitfeld-Daněk, spíše tedy kvůli osobnímu přátelství s Viktorem Rašínem než z věcného zájmu o obor. Tak vznikla pojišťovací společnost, která se, jako mnohé jiné, mohla lépe či hůře protloukat.
V roce založení Slovanské pojišťovny si patrně málokdo představoval, že se z této pojišťovny, podniku s 800 miliony korun, stane během 10 let druhá největší pojišťovna v Československu. Viktor Rašín a jeho syn Jaromír toho postupně dosáhli. Viktor Rašín zemřel 26. ledna 1921 a generálním ředitelem Slovanské pojišťovny se stal právě jeho syn Jaromír.
Jaromír Rašín měl bezesporu hlavní podíl na tom, že se Slovanská pojišťovna uchytila a rozvíjela. Jeho otci dopřál osud pouze několik málo let, aby mohl sledovat počátky rozmachu podniku, jež založil. Slovanská pojišťovna, tento v příštích skoro dvaceti letech významný československý finančnický podnik, sídlila v Praze na Václavském náměstí čp. 66.
V roce 1928 pojišťovna překročila tři čtvrtě miliardy pojištěných kapitálů v odboru životním (celkový stav činil 781 976 653 Kčs) a stala se druhou největší pojišťovnou v Československu. Ve stejném roce se také zvýšil její akciový kapitál.
Pojišťovna též přikupovala reality, tj. činžovní dům v Praze-Bubenči na Uralském náměstí (dnešní Puškinovo náměstí), dům v České ulici v Brně, který byl posléze upraven pro potřeby tamějšího generálního zastupitelství Slovanské pojišťovny. Stejně tak pojišťovna financovala vznik nových budov, např. stavbu domu v Hradci Králové, Střelecké ulici čp. 783, nebo obytného domu v Jiráskově ulici čp. 44 v Praze-Bubenči. Cena realitního majetku pojišťovny tak stoupla o 10 753 048 Kčs na 22 285 393 Kčs.
Ovšem je také třeba zmínit, že tato pojišťovna, sice v názvu slovanská, měla základ v německém kapitálu – z 10 tisíc akcií Slovanské pojišťovny celkem 8 tisíc vlastnila německá pojišťovna Fénix. Ve 30. letech 20. století účast Fénixu přebrala nacistická pojišťovna Mnichovská zajišťovací a v této souvislosti byl proto Rašín obviňován, že financuje Hitlerovo zbrojení. Případ Fénixu a jeho účetnictví probírala Poslanecká sněmovna ČSR 9. června 1936. Rašín v té době pobíral roční plat v hodnotě 600 tisíc korun, přičemž Slovanská pojišťovna měla akciový kapitál 4 miliony korun.
Jaromír Rašín však nebyl pouze jedním z mála představitelů českého pojišťovnictví, ale také mužem spjatým s kulturou. Pojišťovna představovala hlavní zdroj peněz, jímž v následujících šestnácti letech, kdy pobýval v Československu, Rašín financoval své aktivity, jimiž se realizoval v oblasti kultury – stavitelství, bibliofilství, včelařství, sběratelství knih a umění. Kromě toho se Jaromír Rašín pokoušel prosadit i jako spisovatel, nicméně neúspěšně.
Rašín pracoval a úřadoval jinak, než bývalo v první republice zvykem. Ve 14 hodin končil s prací v pojišťovně a odjížděl na svůj statek v Liběchově v úrodném Polabí. V tomto „ráji na zemi“, jak se o svém statku často vyjadřoval, mizela čísla, výpočty a bilance. Rašín zde v přírodě nacházel oddech a osvobození od běžných starostí. Tuto harmonii, šťastnou změnu mezi venkovem a městem, radost, kterou rozpoutá šustění dubů nebo broukání motoru s výkonem 80 koní, popsal ve své knize „Sláva strojů a měst“.
Oproti výše zmíněnému obvinění z podpory nacismu se Jaromír Rašín ve 30. letech 20. století aktivně zasazoval za podporu českého vlastenectví, zejména v Liběchově. Pravděpodobně proto brzy po Mnichovské dohodě emigroval do Jugoslávie, kde také zemřel roku 1951 ve své vile na ostrově Hvar.