Obrazová monografie o jednom z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců, jehož proslulost již v době meziválečné přesáhla hranice tehdejšího Československa (např. vysoké hodnocení Pabla Picassa). Dnes se řadí mezi nejosobitější a nejvýraznější evropské kreslíře první poloviny 20. století a v domácím prostředí je snad nejpopulárnějším malířem v historii. Kniha na cca 750 tiskových stranách. přináší více než 850 barevných reprodukcí Ladova díla.
Neznámý Váchal je kniha, která svým způsobem navazuje na biografii ...nejlépe tlačiti vlastní káru sám, jež vyšla v nakladatelství Paseka v roce 1993. Soustřeďuje se na hlavní období Váchalova života a díla, ale používá rovněž nový pramenný materiál. Doplňuje tak a v mnohém ohledu i pozměňuje obraz Váchala, který si veřejnost o umělci vytvořila na základě zhruba desítky knih, jedné velké výstavy a filmu Krvavý román. Základem této knihy jsou neznámé či málo známé práce Josefa Váchala -- texty, barevné i černobílé reprodukce děl, rané obrazy a kresby, grafiky, fotografie a faksimile rukopisů. Publikace přináší současný pohled, kriticky přehodnocující to, co bylo nadhodnoceno, a upozorňuje spíše na opomíjené stránky a jednotlivosti Váchalova díla.
Josef Váchal této knihy vytvořil pouhých 17 exemplářů. Edice faksimile Kázání proti hříchu spěšnosti z roku 1939 zahrnuje celý text se všemi, autorem kolorovanými, dřevoryty. Dílo je parafrází na barokní tisky kázání a postyl, ústředním tématem je „hřích spěšnosti“ a automobilismu vůbec. Kniha je originální jak autorovým stylem, tak spojením grafiky a textu. Mnohý čtenář a obdivovatel jedinečného, ve své době opomíjeného, Váchalova díla má tak možnost seznámit se s těžko dostupným autorovým textem a současně se potěšit krásnými ilustracemi. Kniha je doplněna o textový přepis Kázání a doslov Jiřího Oliče.
Váchal, Josef (výtvarník a spisovatel čes., 1884-1969) - biografie
Skupina Tvrdohlavých vstoupila do historie v r. 1987 jako první výtvarné uskupení po dvaceti letech zákazu. V roce 1991 byla rozpuštěna a od té doby se potvrdilo, že každý z devíti umělců je výraznou individualitou českého umění. V r. 1999 se Tvrdohlaví opět sešli, aby na velkolepé výstavě ukázali nejen své práce z období existence skupiny, ale i díla z poslední doby. Význam tohoto vystoupení byl podtrhnut nejen mimořádnou návštěvností, četnými ohlasy v tisku či filmovým dokumentem, ale především vydáním reprezentativní monografie, kterou uspořádal Jiří Olič. Ten je také autorem úvodních textů. Kniha dále obsahuje chronologii skupiny, medailony jednotlivých členů od dětství až po současnost a velké množství barevných reprodukcí. V závěru každý z Tvrdohlavých vzpomíná na nejlepší příběhy, které se skupinou prožil.
K vydání připravil a doslov napsal Jiří Olič.
Sbírek medailonů domácích i zahraničních výtvarníků 20. století, která je charakteristická svým lyrickým a anekdotálním charakterem.
Knihu žertovných aforismů Jiřího Oliče doprovázejí veselé ilustrace Jaroslava Róny.
Povídky a básně do doby vydání této knihy publikované jenom samizdatově.
Kniha vybízí svým názvem a zčásti i předmluvou k představě, že jde o vyprávění o životě volyňských Čechů. Do jisté míry tomu tak je, ale Jiří Olič upozorňuje, že je to literatura faktu kombinovaná s fantastickými výmysly či spíše s domýšlením. Autorův praděd Josef Olič se roku 1868 vypravil s prvními českými osadníky na Volyň. Jeho potomek, spisovatel Jiří Olič, však nesleduje pouze volyňské dění, ale jde po stopách svého rodu také v Praze a kdekoliv, kam ho zavede zajímavý motiv. Jiří Olič sleduje v knize nejen volyňskou, ale i pražskou historii rodu. Vypráví tak zajímavé příběhy týkající se například krásné herečky Karly Oličové, portrétované fotografem Františkem Drtikolem, anebo děje související s policejním komisařem Václavem Oličem, nechvalně známým z procesu s Omladinou. Oličovi se jeho prostřednictvím dostali také do problematického kontaktu se spisovatelem Gustavem Meyrinkem... Do širší historie různých větví rodu jsou svou účastí zapleteni i Jaroslav Hašek, Edvard Beneš s chotí Hanou - a nakonec i Ludvík Svoboda (v souvislosti s předkem Janem Oličem, který byl roku 1943 pohřben na hřbitově v Buzuluku).
Sbírka vtipných, ostře ironických i cynicky laděných pseudo-aforismů, jimiž si autor střílí z nás, ze sebe a ovšem také z aforismů. Bohatě ilustrováno duchovně spřízněným Františkem Skálou jr.
Andělé provázejí člověka téměř odnepaměti, proto jsou také zakomponováni v mnoha náboženských systémech. Naše výstava představí především křesťanské pojetí a zobrazení andělské bytosti, které úzce navazuje na judaismus, na biblickou představu anděla – posla Božího. Andělé však nejsou jen božími posly, zprostředkovateli jeho vůle a ochránci lidí, mají též jiné zásadní úkoly spjaté s fungováním a harmonií celého světa, přesuny hvězd, bdění nad všemi elementy universa, národy, městy. Seznámíme vás s dlouhou vizuální tradicí zobrazování andělských bytostí, od středověku až po současnost, od témat, kde hraje anděl úlohu hlavní, přes vedlejší či doprovodné role až k volným „osvobozeným“ andělským motivům v umění 20. století. Část exponátů pochází ze sbírek Muzea umění Olomouc a Arcidiecézního muzea Olomouc i z arcibiskupských sbírek soustředěných v Kroměříži, většinou ale budou exponáty zapůjčeny ze státních i církevních institucí, ze soukromých sbírek i ateliérů umělců.
Pozoruhodná monografie mapující životní osudy dvou přátel a prokletých umělců. Malíře a fotografa Miroslava Tichého a básníka Jiřího Veselského spojoval Kyjov i společné téma dívčího těla. Kniha vychází kromě písemných dokumentů především ze vzpomínek osobností, které oba tvůrce znaly, a také z vlastní paměti autora, jenž se s nimi řadu let přátelil. Opírá se o téměř tisícovku dopisů, které si vyměnil s básníkem Jiřím Veselským a v nichž se často objevují zmínky také o Miroslavu Tichém. Olič cituje řadu Veselského básní, které ilustrují umělcovy životní peripetie, a rovněž otiskuje a interpretuje fotografie Miroslava Tichého. Oličova monografie se tak spíše než jako literárněhistorická práce čte jako faktografický román o dvou outsiderech, kteří vytvořili dílo, s nímž si stále nějak nevíme rady.
Knihu napsal nepoučitelný a nenapravitelný televizní divák. Vášnivec svého druhu. Dobře ví, že tam, kde je televize, je konec dobrým mravům, a tak nabízí své obrazoborecké komentáře. Vlastní pohled na uplynulých sedm dní. Někdy dokonce na deset minulých let. Nabízí se jako průvodce světem umění i neumění. Přináší hrstku postřehů o národech, které nás jako moře obklopují. A ihned také odpovídá na otázku, proč nejsou Čechy, Morava a Slezsko opravdovou pevninou v této záplavě. Ve vlastním výběru uvádí nejoblíbenější hvězdy televizní obrazovky. A na závěr nechybí ani favorizovaný sport.
V souboru mikropovídek, úvah, drobných filozofických statí a dadaistických žvástů tasí autor proti mýtu intelektuála "pochybujícího" až k případné sterilitě skutečný břit intelektu, místy mrazivý sarkasmus a ironii, stínající hlavy na všech stranách. Autor sám, jako správný gentleman, dá samozřejmě ve dveřích přednost dámám, nakonec ale klade svou hlavu na špalek též, bez zachvění, neboť s vědomím, že jiného konce tu není. V pamfletické linii nietzscheovsko-demlovské zde stojí skutečný muž. Opět vztyčen prapor před útokem na představy P.T. čtenáře o skladbě českého literárního Parnasu!... celý text
Publikace seznamuje s tvorbou malíře Jiřího Vincence Slavíčka. Zaměřuje se na jeho obrazy z nedávné doby (2005-17). Hlavním tématem Slavíčkova díla je koloristicky výrazná reflexe přírody, zejména krajiny.
Reprezentativní monografie českého malíře a sochaře, jednoho ze zakladatelů výtvarné skupiny Tvrdohlaví, dnes pedagoga Akademie výtvarných umění v Praze. Monografie představuje rozsáhlou tvorbu Jaroslava Róny, jedné z osobitých postav současné české výtvarné scény. Těžištěm publikace je více než tři sta padesát reprodukcí a fotografií Rónových obrazů a soch (včetně monumentálních plastik ve veřejném prostoru). Studie z pera Jiřího Oliče sleduje Rónovu cestu k výtvarnému umění a mapuje proměny jeho výtvarného jazyka v posledních třech desetiletích. Doplněno výběrem z vlastních Rónových textů, biochronologií, soupisem výstavních aktivit.
Přestože uplynulo již téměř padesát let od smrti Josefa Lady, každé Vánoce znovu a znovu rozesíláme pohlednice s jeho podmanivými obrázky a dětem vybíráme knihy s jeho nezaměnitelnými ilustracemi. Ač jsou dnes malíř i jeho dílo zcela přirozeně vnímáni jako „veřejný majetek“, objektivizovaný životopis tohoto významného umělce dosud neexistoval. Z biografie Jiřího Oliče poznáme Ladu i jinak než coby ilustrátora Dobrého vojáka Švejka či autora vánočních betlémů. K sepsání biografie se rozhodl totiž i proto, že malířův život nebyl tak idylický, jak mohou naznačovat jeho obrázky, ani fádní či banální, jak se všeobecně traduje. Rok za rokem sleduje Ladovo zrání, dobu, ve které žil, přátelství, jež ho ovlivnila, tragédie, které ho potkaly. A skládá tak mozaiku bohatého života mistra, jehož dílo nám i dnes přináší neobyčejné potěšení.
Název Antimodernisté není spekulativní, vyjadřuje jen prostý fakt, konstatování, že v logické posloupnosti existovali nejdříve modernisté a teprve po nich antimodernisté. Neexistovaly dvě skupiny, ale pouze jednotlivci, osobnosti více či méně výrazné - umělci, jejichž tvorba procházela nejrůznějšími peripetiemi a proměnami vývoje, v jehož rámci termíny moderní a nemoderní neměly nikdy platnost absolutní. Tradice moderny začala skandály již v šedesátých letech 19. století (Manet) a obdobně pokračovala, zejména ve století následujícím, kterému se s oblibou říkalo moderní. Do českých zemí přišla moderna s malým zpožděním, ale poměrně rychle zde zapustila kořeny. Mimo jiné vyvolala také nálady antimodernistické a tomu odpovídající uměleckou tvorbu, jež se žádnými modernistickými poučkami, dogmaty a manifesty neřídila. Kromě slavných jmen přináší kniha i ukázky výtvarné práce osobností málo známých. Upozorňuje na fakt, že ve slovnících, monografiích a učebnicích se od určité doby jako reprezentativní a důležité objevovalo především umění moderní. Poukazuje rovněž na zpolitizování umění a kultury, k čemuž dospěla avantgarda, nejagresivnější část moderny. Svět umění měl být rozdělen na část pokrokovou a reakční. Tato obrazová publikace se tak stává jedním z prvních příspěvků, jež se snaží s potřebným nadhledem vnést do uměleckohistorické literatury pohledy a soudy vyváženější a někdy i spravedlivější.
Česko-anglická publikace současného českého malíře Jakuba Špaňhela představuje především několik ucelených cyklů z posledních let: obrazy kostelů, obrazy velmi osobitě inspirované dílem Bohuslava Reynka, klíčový cyklus lustrů i ukázku ze slavného cyklu benzínových pump. Textem knihu doprovodil Jiří Přibáň.
Monografie sochaře Michala Gabriela, zakládajícího člena skupiny Tvrdohlaví.
Česko-anglická publikace vychází ke stejnojmenné výstavě Tvrdohlaví 2015 v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli, konané 14. června – 28. srpna. Střídají se zde práce zcela nové s díly, která jsou již „klasická“ a svým způsobem charakteristická, tedy jakési ikony z let osmdesátých. Nebylo možné, ale ani nutné konfrontovat práce minulé se současnými. Možná právě ve smyslu poučky, že neexistuje vývoj ve smyslu neustálého zdokonalování a povlovného „zlepšování kvality“. Umění se nevyvíjí k stále lepšímu či sofistikovanějšímu, ale – stále k jinému. Osmadvacetiletá existence skupiny je nicméně skutečnost a jako taková spíše údajem do Guinnessovy knihy rekordů. V katalogu jsou prezentováni tito členové skupiny Tvrdohlaví: Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Václav Marhoul, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála, Čestmír Suška.
