Asi nejblíže pamětem jako výchozímu žánru je kniha Jevgenie Ginzburgové Strmá cesta, která chronologicky zaznamenává události od autorčina zatčení až po její propuštění z lágru. Líčí vše, co zatčení předcházelo, stejně tak i část toho, co následovalo po propuštění a samozřejmě i vše, co stálo mezi tím. Je členěna do tří částí: vězení, pracovní tábor (Gulag) a propuštění na svobodu – tři základní etapy na cestě ruským lágrem (i když té poslední mnohdy nebylo dosaženo).
Lidové pohádky, vyprávěnky a "poudačky" z Kladska a Podkrkonoší vyprávěné jadrnou řečí našich předků a sebrané významným českým folkloristou a spisovatelem. Humorné, laskavé i laškovné čtení.
Příběh hétery ve 4. století p.n.l. Příběh dívky, která byla vychována jako svobodná a svobodomyslná bytost s nadáním a talentem, který dokázala rozvíjet. Setkala se za svůj život s mnoha filosofy, stála po boku velkému Alexandrovi, byla zasvěcena do tajů duchovna... Hrdinkou historického románu sovětského autora je životní družka Alexandra Makedonského Thais, která s ním sleduje šíření řeckého vlivu od Malé Asie, Egypta až po západní Indii a usiluje o harmonizaci poměrů mezi dobyvateli a obyvatelstvem. Nejlépe vyjádřeno citáty z knihy: - o náboženství "Čím je víra primitivnější, tím více se jí přidržují lidé nevzdělaní, a čím temnější je jejich duše, tím jsou fanatičtější." - symbol kola - kříž se zahnutými rohy, ovšem záleží na směru zahnutí, podle toho je symbolem dobra nebo zla... - nebo jeho postoj k podstatě ženství a mužství "Neklidný a sebevědomý mužský duch změnil světový pořádek, jenž panoval za vlády žen. Kněží vyhlásili všemu ženskému boj. Mužům je bližší rozum než paměť, cit, srdce a duše. Stalo se tak již dávno, kdy člověk ztratil víru v sebe a začal spoléhat na vynálezy nástrojů, čímž se postupně vzdaloval své přirozenosti a oslaboval své vnitřní síly. Ženy žily jinak a zachovaly si víc ze sebe sama, mají silnější duši než muži a taky je v nich víc lásky a vědomí vlastní podstaty..."
Pokračování Vaculíkova románu Český snář – polemické dopisy, které autor dostával jako reakce na svůj román v době, kdy kniha dosud nebyla vydána.
Ve svém vzpomínkovém díle Literárky – můj osud podává dlouholetý šéfredaktor nejslavnějšího a nejvlivnějšího českého kulturního týdeníku zasvěcenou zprávu o prostředí, ve kterém se i se svými spolupracovníky pohyboval a tvořil. Jeho kniha zaujme pamětníky dobových zápasů, jež Literárky vybojovaly a jež Jungmann dokresluje. Bude však přitažlivá i pro čtenáře, kteří padesátá a šedesátá léta neprožili, ale chtějí si o nich i o jejich zákulisí vytvořit co nejpravdivější obraz.
Autor se pokouší svým příběhem, zachycujícím lidské hledání blaženosti v komplikovaných poutech pohlavního partnerství, o literární průzkum našeho způsobu života. Vypravěč sám je svědectvím faktu, že nelze zůstat v pouhém pozorovatelském postoji a že jsme zpravidla proti své vůli vtaženi do vztahů druhých lidí: ač je nejprve jen divákem milostné situace svého přítele Jiřího, Jiřího ženy a výtvarnice Ivanky, i jeho osud záhy připlácí hře ostatních.
Nové vydání zahrnuje, kromě povídek z Němé barikády, většinu próz z Krásné Tortizy. Vzniká tak celek 18 povídek z okupace, ve kterých autor ukazuje samozřejmé, nenápadné hrdinství a jednotu prostých českých lidí v boji proti nacistům.
Výbor statí o literatuře. Na záložku autor napsal: "Zařadil jsem do tohoto svazku recenze, přehledy a referáty pro různé konference, zabývám se v nich tvorbou 90. let, od jejich počátku zhruba do půle desetiletí. Vybral jsem ze svých prací to, co se mi zdá, v naději nepochybně pošetilé, alespoň něčím zajímavé jako svědectví o uměleckém i společenském vývoji naší doby. Rámec výboru, úvodní a závěrečný text, je věnován záměrně příteli Sergeji Machoninovi, jehož odchodu nepřestávám bolestně želet."
Psychologická novela o tragickém osudu židovské dívky, která povýšila pomstu za své soukmenovce na smysl své existence. Kniha vychází ze skutečných událostí a byla poprvé vydána roku 1964. Samotná postava Kateřiny Horovitzové je inspirována osudem skutečné dívky, jíž byla polská herečka Franceska Mann. Lustig v této sugestivní novele zpracovává především motiv sadistické léčky, s jejíž pomocí se nacističtí pohlaváři pokusili získat majetek od skupiny zajatých bohatých židovských obchodníků, kteří se před německým nacismem napřed zachránili útěkem do USA, ale posléze, roku 1943, se vrátili do Itálie a tam do rukou nacistů stejně padli. Mezi těmito obchodníky byla i krásná židovka Kateřina Horovitzová. Nacisté obchodníkům slibovali, že je vymění za zajaté německé důstojníky, ale všechno to byla samozřejmě lež. V druhé rovině novely je pak popisován vlastní příběh hrdinky, dívky, která se na prahu smrti vzepře ponižování své lidské důstojnosti a dokáže v sobě zmobilizovat sílu, schopnou překonat strach i přirozený pud sebezáchovy.
(anonymní román)
Román Medorek vyšel poprvé v samizdatu v roce 1985 a už tehdy vyvolal u disidentské obce značný rozruch. Za zaznamenání stojí názor bohemisty Alexandra Sticha, který Medorka pasoval na „jednu z nejlepších českých próz 80. let“. Tak či onak, kontroverznost si Placákův zběsilý románový debut udržel dodnes. I v roce 2010 působí tato syrová generační výpověď stejně „punkově“ a nespoutaně jako před čtvrtstoletím. Román poprvé vychází v úplnosti, se všemi původními ilustracemi Pavla Reisenauera.
