Jan Šibík Knihy

Obrázky z Paříže jsou literárně-cestopisným pohledem na francouzskou metropoli. Kniha nemá charakter turistického průvodce, ostatně autor připouští, že během celého roku, kdy v Paříži pobýval, nebyl ani jednou na Eiffelovce a úspěšně ignoroval i další slavné pamětihodnosti. Zavede nás však na místa, která on považuje za půvabná a mnohé z nich pro čtenáře objeví. Poznáte, že Paříž je městem malebných zákoutí, fascinujících detailů, luxusních bulvárů i úzkých středověkých uliček. Dočtete se o slavných postavách města, ale i o obyčejných lidech. Jan Šmíd parafrázuje větu E. Hemingwaye, který dal městu hold svou krásnou knihou Pohyblivý svátek a tvrdí, že kdo jednou mohl alespoň chvíli žít v Paříži, tak ho to poznamená na celý život. Knihu provázejí barevné snímky renomovaného fotografa Jana Šibíka (Reflex) a přes padesát ilustrací Martiny Skaly, které dodávají vtip, něhu a eleganci.

Již páté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, opět s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

V roce 1988 se v New Yorku potkali dva mladí muži. Oběma bylo tehdejší socialistické Československo těsné, a oba ho tehdy - byť každý na jinak dlouho - vyměnili za ulice světové metropole, na nichž bylo stejně tak možné zemřít, jako se naučit žít. Svůj americký sen se pokoušeli najít spolu s tisíci dalších snílků, jejichž příběhy první z obou přátel zapomněl a druhý je fotografoval. Po více než čtvrtstoletí se dnes respektovaný skaut evropských fotbalových klubů Milan Holub ke svým "zapomenutým" zážitkům z New Yorku vrací. V knize s názvem „Osmaosmdesátá“ najdete jeho čtyřiadvacet povídek nejen z ulic Manhattanu. V publikaci dostávají stejný prostor i autentické, černobílé snímky druhého z tehdejších mladých mužů - Jana Šibíka. Ten svým objektivem nejprve zdokumentoval konec komunismu a potom se vrhl na všechny slzy světa... Za svou tvorbu byl oceněn v soutěžích Czech Press Photo, World Press Photo a Fuji Press Photographer. Reprezentativní knihu vydává Klub přátel Josefa Masopusta ve spolupráci s nakladatelstvím Radioservis

Všechno mělo být báječné. Před lety se rozpadla opona, o které kdysi jeden chytrý, tlustý pán řekl: "Je železná!" Pán se jmenoval Churchill, ale o něm ta kniha není. Když se opona rozbila, lidé věřili, a bylo jich hodně, že bude lip, protože v dalekých krajích nezačne už nikdo válčit na jedné straně v zájmu Rusů, kteří by chtěli řídit svět, a na druhé straně v barvách velmoci, které jim v tom brání. Věřili, že na východ od zničené opony bude v Evropě klid a přijdou blahobytné časy. Skutečnost je často horší než víra. Ve zmatcích začaly téct slzy, stará nenávist uměla překonat věky a bezradnost dovedla být zlá stejně jako beznaděj. Že právě vy jste v pohodě? Proč ne, vždyť je to dobře! Jen, probůh, nezapomeňte, že patříte, tak jako každý, k době, co umí být nejen laskavá, ale taky drsná a zubatá jak pila. Léta řečená devadesátá zažila hodně slzavých příběhů a měli byste o tom vědět. Abyste byli smutní? Ne, jen kvůli tomu, abyste znali pravdu. A mysleli možná i na to, že kdyby měly téct opravdu všechny slzy světa, stál by někdo opodál fotograf Jan Šibík. Měl s sebou své aparáty a dokázal by riskovat život, aby vám o tom vyprávěl v obrazech.

Jan Šibík, nejznámější český fotoreportér, držitel ceny WORLD PRESS PHOTO a dalších cen vydává v pořadí již třetí knihu, tentokrát nazvanou Jan Šibík STORIES. Hlavním tématem obrazové publikace jsou střety a osudové události ve světě za posledních pět let - ničivá vlna tsunami, války v Iráku, Aghánistánu a Libérii, bída v utečeneckých táborech v Angole, pohřeb papeže i události po smrti Jásira Arafata, nekončící násilí v Palestině, AIDS v Oděse a další reportáže. Exkluzivní publikaci graficky upravil Aleš Najbrt a je v ní vložena originální, autorem podepsaná fotografie .

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. Osetkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání

Nová kniha Jana Šibíka a Daniely Matulové z nezapomenutelného Jara 2020, kdy nás zasáhla koronavirová epidemie. Kniha mapuje události prvního nouzového stavu, který trval 66 dní. Na jaře 12. března 2020 byl vyhlášen nouzový stav. „Bylo mi jasné, že musím jít do ulic a fotit. Od začátku jsem také myslel na to, že budu chtít o celé události podat ucelenou zprávu, tím myslím připravit knížku, v níž bych se pokusil zachytit, co koronavirus s českou společností udělal. Považoval jsem to za velmi důležité. Ale rychle se ukázalo, že je to pro mě důležité ještě z jednoho, mnohem osobnějšího důvodu. Od chvíle, kdy partnerka Daniela začala fotit, jsem přemýšlet o tom, že spolu připravíme fotografickou knihu. A když jsem ji teď přemluvil, aby pracovala se mnou, viděl jsem před sebou právě tento cíl. Nechci, aby to působilo nějak sobecky ve světle toho, jak zle koronavirus stále zasahuje do života mnoha lidí, ale právě proto je tahle kniha pro mě i Danielu tolik důležitá.“

Jan Šibík je jedním z našich nejuznávanějších fotoreportérů, který pomocí fotoaparátu přináší svědectví z míst, kde probíhá lidské utrpení, a to ne z pohnutek senzacechtivosti, ale z potřeby svědčit o těchto nelidských zvěrstvech, svědčit ve prospěch člověka. V každé publikaci je originální autorem podepsaný snímek. "Žít s mrtvými je naše práce." Jan Šibík

Deset let, tak se jmenuje nová kniha Jana Šibíka. Jak název naznačuje, shrnuje práci autora, jenž dlouhodobě formuje podobu české reportážní fotografie, za uplynulou dekádu – a ve svém celku se stává svědectvím o proměně světa, k níž v uplynulém desetiletí došlo.