Irena Dousková (* 18. srpna 1964 Příbram) je česká spisovatelka, především prozaička.
Kniha prostřednictvím vyprávění děvčátka zachycuje život herecké rodiny, která není zadobře s totalitním režimem a v této atmosféře hledá odpovědi na svoje dětské otázky. Volně navazují romány "Oněgin byl Rusák" a "Darda".
Volné pokračování bestselleru Hrdý Budžes. I Oněgin byl Rusák chytí za srdce jak každého, kdo má v živé paměti prapodivně popelavou dobu husákovské normalizace, tak čtenáře, kteří onen čas-nečas znají už jen zprostředkovaně. Helena Součková se přes kádrové překážky dostává na gymnázium. Přestože jí osud nerozdal právě příznivé karty, statečně usiluje vyznat se ve svém nitru i v pokryteckém světě kolem. Navzdory všem obtížím a zmatkům si dokáže trpělivě budovat bohatý vnitřní svět. Oněgin byl Rusák je tedy podobně jako Hrdý Budžes jednak autobiograficky laděným osobním příběhem, jednak tragikomickou mozaikou doby, která ani s odstupem času neztratila nic na své obludnosti. Zparchantělý, prohnilý komunistický absurdistán ČSSR zde (spíše jakoby mimochodem, tím však přesvědčivěji) vystupuje ve vší své ubohosti a nahotě.
Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude… Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.
Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní a kolektivní paměti i přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“. Milan Ohnisko
Spolek LiDi: kolektivní pseudonym pro autory: Irena Dousková, Jan Reinisch, Lucie Lomová, Petr Ulrych.
V povídkovém souboru Čím se liší tato noc představuje autorka devět zšeřelých, baladicky laděných příběhů. Ačkoli se odehrávají v neobvykle širokém časovém rozpětí — od úsvitu našeho letopočtu až po sedmdesátá léta minulého století — jsou důsledně komponovány do jediného celku. Co je svorníkem vnitřní klenby tohoto úchvatného povídkového devatera, napovídá vstupní citát ze Zeyerova Jana Marii Plojhara: "Znám ji: není zlá, ale lidé průměrně dobří dovedou býti velmi tvrdými."
Navzdory verši nevstoupila bych do třinácté komnaty, právě v tolikáté komnatě, zdá se, Irena Dousková sbírku Bez Karkulky napsala. Ač básním neschází zlehčující vtip, chvějí se permanentní úzkostí z poněkud absurdního a poněkud krutého světa, do něhož jsme netázáni vrženi a z něhož jsme posléze opět vyvrhováni — snad jen bůh ví proč a kam. A není to úzkost jen dosebehledící, nýbrž i soucítící: Pořád se vracím do bodu nula / Bod nula / je mínus šest milionů. Dousková je však i básnířkou naděje: byť zdá se začasté vše ztraceno, ne-li rovnou zatraceno, přesto modlit se nepřestanu.
Příběh mladé ženy, která prožívá hlubokou životní krizi. Navenek žije v tradičním, uspořádaném manželství, její život se nevymyká běžnému rámci: vydělávající, ale většinou nepřítomný muž, osamocení v domácnosti, děti. I když manžela a děti miluje, není se svou situací spokojená. Svůj život popisuje v deníkových záznamech a hledá východisko.
V nových vánočních povídkách píší autoři o mezilidských vztazích, které v době svátků nabývají i nečekanou podobu. Odhalují se utajované city i skrytá tajemství. Přesto nechybí ani humor.
Prozaická kniha o nedokonalosti mezilidských vztahů sestává z dvanácti samostatných textů, takže může evokovat jakýsi celoroční povídkový kalendář na téma manželství, rodina, mezilidské vztahy.
