Joseph Roth Knihy

Všechny prózy zařazené do tohoto výboru vycházejí v češtině poprvé a spadají do prvního období spisovatelovy tvorby, kdy dominoval pesimistický postoj k poválečnému světu. První povídka zachycuje atmosféru ztráty domova, v níž vyprávěč marně smotává nitky rozbíhajících se příběhů. Nemocné lidstvo, obrazově drásavá próza, líčí chaos a zmatek doby. Povídka Duben z roku 1925 má snovou, temně romantickou atmosféru, vycházející z fascinace ženským elementem. Text Jahody z roku 1929, původně zamýšlený jako román, představuje harmonický prvek nenarušený, jako pohled do ztraceného dětství. Rothovo dílo zůstává živé a čtenářsky vyhledávané nejen díky čtivosti, ale také překvapivé aktuálnosti. Tempo a brutalita doby, které se od Rothových časů proměnily, neztratily na intenzitě. Blázinec světa se stále komplikuje, a útěk do snu se stává relevantním. Autorovy prózy, ačkoliv pocházejí z minulosti, nevyžadují žádné zvláštní historické klíče. Povídky v tomto výboru sice nepatří k Rothovým ústředním textům, ale velmi dobře doplňují jeho dílo jako celek a tvoří důležité kamínky do mozaiky jeho literárního světa. Měly by být čteny v souvislosti s jeho velkými a proslulými díly.

Joseph Roth si nikdy nevedl deník ani nikdy nezveřejnil svou autobiografii. V jeho rozsáhlém díle se však stále setkáváme s úvahami o vlastním původu, rodině, o životní cestě školáka z haličských Brodů k vídeňskému, berlínskému a pařížskému novináři. Počínaje vzpomínkami na dětství, nás Rothovy texty provázejí jeho životem a uzavírají se předtuchou příčiny a způsobu jeho smrti (v Legendě o sv. pijanovi). Přestavují tu autorovu osobnost i okolnosti, které jeho život provázely, a době i konkrétním místům staví literární pomník.

Bolševické Rusko dvacátých a třicátých let 20. století vábilo mnoho spisovatelů a umělců jako místo, kde proběhla zásadní reforma společností a kultury. Vedle André Gida, Egona E. Kische, Liona Feuchtwangera a Georga Grosze tam vycestoval také známý romanopisec Joseph Roth, autor nesmrtelného Pochodu Radeckého a Kapucínské krypty. Velká zvědavost a zájem o současné dění podnítily i Rotha, aby jako tehdejší redaktor Frankfurter Zeitung prozkoumal novou podobu ruské kulturní krajiny – včetně každodennosti života obyvatel sovětských měst. Zajímal se však o pestrou paletu témat: o náboženství, armádu, vztah jednotlivých národů, moderní umění, ale například i o emigraci. Učinil tak svým nenapodobitelným způsobem, který prozrazuje mistra jazyka a bystrého pozorovatele lidí i míst.

Filiálkou pekla na zemi nazval rakouský spisovatel a berlínský žurnalista Joseph Roth (1894-1939) třetí říši. Původem žid, vyznáním katolík a v psaní přesný kritik nacismu odešel z Německa v roce 1933 do exilu v Paříži. Výbor z tehdejších Rothových dopisů Stefanu Zweigovi, některých nezveřejněných rukopisů a zejména článků, jež vycházely v pařížských, ale i pražských novinách v letech 1933 až 1939, spojuje pronikavý styl. Autor jím odkrývá nacistické praktiky na poli kulturním a duchovním, vysmívá se nacistické mytologii a jazyku, jasně pojmenovává jejich smyl a předpovídá budoucí vývoj. Jako protiváhu antisemitské, antikřesťanské a protikulturní politiky klade Roth jména a díla svých předchůdců a současníků - německy píšících spisovatelů evropského ducha od Petera Altenberga přes Manny až po Stefana Zweiga. Díky tomu kniha podává celistvou a hutnou zprávu o bohaté slovesné kultuře své doby a jejích tvůrcích ve chvíli, kdy začínají být systematicky ničeni.

Tento společenskokritický román, podávající obraz úpadku a pádu rakousko-uherské monarchie, patří k nejvýznamnějším dílům rakouské literatury minulého století. Jeho historický rámec tvoří doba od bitvy u Solferina až po rok 1916, kdy umírá stařičký mocnář František Josef. V osudechtří generací pošlechtěné vojenskobyrokratické rodiny Trottů evokuje autor dobu, kdy hlavní město říše zářilo leskem a vojenskými parádami, při nichž se ozýval břeskný marš. Z lesku se však postupem doby stává pozlátko, nastává doba rozpadu hodnot, zdánlivá idyla je rušena stále silnějšími hlasy pokrokových hnutí ohlašujících budoucnost, která převratně zasáhne starý odumírající svět. Vojenský marš zaznívá stále méně břeskně, až je z něho jen napůl ozvěna, napůl vzpomínka z onoho světa. Román „Pochod Radeckého“ slučuje v sobě velmi zvláštním způsobem prvky zdánlivě nesourodé, jako je nostalgie a ironický odstup, melancholie a humor, láska a kritika. Je silným čtenářským zážitkem, jako trvalý umělecký obraz agónie jedné epochy, kterou historie odsoudila k zániku.

Tři prózy známého rakouského autora, jednoho z nejpřesnějších svědků Evropy mezi válkami. Jejich společným tématem je vykořenění mladého člověka po první světové válce, kterou autor chápe jako totální selhání evropské kultury. Kniha obsahuje tři novely: "Pavučina" - psychologická studie o přitažlivosti fašistické ideologie. "Útěk bez konce" - je výrazem zklamání z ideálů socialismu. "Legenda o svatém pijanovi" - autorova literární závěť, jeho sen o lehkém konci nesvatého, jemuž se na konci jeho životní pouti dostane milosti.

Kniha známého žurnalisty a prozaika Josepha Rotha (1894 - 1939) sleduje ve volně spojených reportážích putování Židů z evropského Východu do západní Evropy, do USA a do Palestiny. Autor, který se sám po většinu svého života pohyboval po evropských velkoměstech, zasvěceně líčí situaci židovského obyvatelstva jak v původní vlasti, tj. v Rusku a ve východních částech bývalé rakousko-uherské monarchie, tak v západních velkoměstech, Vídni, Berlíně a Paříži, zamýšlí se též nad perspektivami židovského osidlování Palestiny. Text se skládá z původních reportáží publikovaných poprvé ve druhé polovině dvacátých let a ze dvou doslovů k vydáním z druhé poloviny let třicátých. Od mírného optimismu původního textu se nálada mění takřka v beznaděj posledního doslovu. I z toho důvodu je kniha zajímavým a dodnes čtivým dokumentem vývoje a “cesty” evropské společnosti v posledním desetiletí před druhou světovou válkou.

Autor na příběhu podivínského rakouského hraběte, bránícího císařovu bustu, zobrazuje postupný rozpad rakouského mocnářství. Rakouský hrabě Morstin, žijící v polské vesničce Lopatyny, bezmezně uctívá svého císaře a věří v neotřesitelnost rakouské monarchie. Opatruje císařovu bustu, která je pro něho symbolem neměnného řádu. Po válce se však vše změní, monarchie se rozpadá, starý svět zaniká a stařičký hrabě, který se nemůže smířit s novými změnami ve světě, ukládá císařovu bustu pietně do hrobu.

V atmosféře Vídně na počátku století, první světové války a těsně po ní zachycuje autor osudy jedné typicky bezvýznamné měšťanské rodiny. Její členové, především otec a syn, se touží dostat výš na společenském žebříčku, ale jejich pasivita, bezmocnost a závislost je tak velká, že naopak klesají stále níž a níž.

Podobenství o lidském společenství a lidském osudu, viděno očima vypravěče, navrátilce ze světové války.