Joseph Roth Knihy

Všechny prózy, které jsme zařadili do tohoto skromného výboru, vycházejí v češtině vůbec poprvé. Spadají do prvního období spisovatelovy tvorby, tedy do doby, kdy v Rothově tvorbě dominoval pesimistický až nihilistický postoj ke stavu poválečného světa. Hned první povídka zachycuje atmosféru ztráty domova, v níž vyprávěč marně smotává nitky rozbíhajících se příběhů dohromady. Nedatované Nemocné lidstvo, obrazově drásavá, takřka expresionistická próza, líčí obraz všeobecného chaosu. Snovou, až temně romantickou atmosféru má povídka Duben z roku 1925, která vychází z až pohádkové fascinace ženským elementem. Z výboru je možná nejvýznamnější text Jahody, textový fragment z roku 1929, jejž původně autor zamýšlel rozvést do románové formy. V Jahodách působí harmonický prvek nenarušen a v plné síle, jako pohled do ztraceného dětství, do světa, který dávno přestal existovat.S časovým odstupem bychom se jistě mohli ptát, čím to je, že Rothovo dílo je dodnes živé a čtenářsky vyhledávané. Důvodem jistě není pouze čtivost, kterou vynikají i jeho méně známá díla, ale bezpochyby i jejich překvapivá aktuálnost. Vždyť tempo, rychlost a hektičnost i brutalita od dob Rothových získávají novou podobu, nedá se říci, že by tyto jevy ubraly na intenzitě, naopak: blázinec tohoto světa je stále spletitější, útěk do snu získává na relevanci, a autorovy prózy tak – byť promlouvají ze světů dávno minulých – nevyžadují žádných zvláštních historických klíčů. Povídky, které zde uveřejňujeme v překladatelově výběru, nepatří sice k Rothovým textům ústředním, zato však velmi dobře dokreslují a doplňují jeho dílo jako celek. Jsou takříkajíc důležitými kamínky do celkové mozaiky jeho literárního světa, a buďtež čteny právě v souvislosti s autorovými velkými a proslulými díly.

Joseph Roth si nikdy nevedl deník ani nikdy nezveřejnil svou autobiografii. V jeho rozsáhlém díle se však stále setkáváme s úvahami o vlastním původu, rodině, o životní cestě školáka z haličských Brodů k vídeňskému, berlínskému a pařížskému novináři. Počínaje vzpomínkami na dětství, nás Rothovy texty provázejí jeho životem a uzavírají se předtuchou příčiny a způsobu jeho smrti (v Legendě o sv. pijanovi). Přestavují tu autorovu osobnost i okolnosti, které jeho život provázely, a době i konkrétním místům staví literární pomník.

Bolševické Rusko dvacátých a třicátých let 20. století vábilo mnoho spisovatelů a umělců jako místo, kde proběhla zásadní reforma společností a kultury. Vedle André Gida, Egona E. Kische, Liona Feuchtwangera a Georga Grosze tam vycestoval také známý romanopisec Joseph Roth, autor nesmrtelného Pochodu Radeckého a Kapucínské krypty. Velká zvědavost a zájem o současné dění podnítily i Rotha, aby jako tehdejší redaktor Frankfurter Zeitung prozkoumal novou podobu ruské kulturní krajiny – včetně každodennosti života obyvatel sovětských měst. Zajímal se však o pestrou paletu témat: o náboženství, armádu, vztah jednotlivých národů, moderní umění, ale například i o emigraci. Učinil tak svým nenapodobitelným způsobem, který prozrazuje mistra jazyka a bystrého pozorovatele lidí i míst.

Filiálkou pekla na zemi nazval rakouský spisovatel a berlínský žurnalista Joseph Roth (1894-1939) třetí říši. Původem žid, vyznáním katolík a v psaní přesný kritik nacismu odešel z Německa v roce 1933 do exilu v Paříži. Výbor z tehdejších Rothových dopisů Stefanu Zweigovi, některých nezveřejněných rukopisů a zejména článků, jež vycházely v pařížských, ale i pražských novinách v letech 1933 až 1939, spojuje pronikavý styl. Autor jím odkrývá nacistické praktiky na poli kulturním a duchovním, vysmívá se nacistické mytologii a jazyku, jasně pojmenovává jejich smyl a předpovídá budoucí vývoj. Jako protiváhu antisemitské, antikřesťanské a protikulturní politiky klade Roth jména a díla svých předchůdců a současníků - německy píšících spisovatelů evropského ducha od Petera Altenberga přes Manny až po Stefana Zweiga. Díky tomu kniha podává celistvou a hutnou zprávu o bohaté slovesné kultuře své doby a jejích tvůrcích ve chvíli, kdy začínají být systematicky ničeni.

Pochod Radeckého – nejzralejší a vrcholný Rothův román, jedna z nejvýznamnějších knih světové literatury 20. století – je hluboce prožitou elegickou básní, kterou na habsburské Rakousko složil poddaný z územního a národnostního okraje císařství. Stesk po ztracené minulosti a bolest ze ztráty domova se zde v jedinečné souhře mísí s humorem, ironií a sarkasmem – a to vše prostupuje láska, již není možné zradit a jež může zaniknout pouze smrtí samotného autora. „Der Leutnant Trotta, der bin ich,“ napsal Roth. Jeho obraz agonie velké říše a celé historické epochy je fascinujícím čtenářským zážitkem.

Tři prózy známého rakouského autora, jednoho z nejpřesnějších svědků Evropy mezi válkami. Jejich společným tématem je vykořenění mladého člověka po první světové válce, kterou autor chápe jako totální selhání evropské kultury. Kniha obsahuje tři novely: "Pavučina" - psychologická studie o přitažlivosti fašistické ideologie. "Útěk bez konce" - je výrazem zklamání z ideálů socialismu. "Legenda o svatém pijanovi" - autorova literární závěť, jeho sen o lehkém konci nesvatého, jemuž se na konci jeho životní pouti dostane milosti.

Kniha známého žurnalisty a prozaika Josepha Rotha (1894 - 1939) sleduje ve volně spojených reportážích putování Židů z evropského Východu do západní Evropy, do USA a do Palestiny. Autor, který se sám po většinu svého života pohyboval po evropských velkoměstech, zasvěceně líčí situaci židovského obyvatelstva jak v původní vlasti, tj. v Rusku a ve východních částech bývalé rakousko-uherské monarchie, tak v západních velkoměstech, Vídni, Berlíně a Paříži, zamýšlí se též nad perspektivami židovského osidlování Palestiny. Text se skládá z původních reportáží publikovaných poprvé ve druhé polovině dvacátých let a ze dvou doslovů k vydáním z druhé poloviny let třicátých. Od mírného optimismu původního textu se nálada mění takřka v beznaděj posledního doslovu. I z toho důvodu je kniha zajímavým a dodnes čtivým dokumentem vývoje a “cesty” evropské společnosti v posledním desetiletí před druhou světovou válkou.

Autor na příběhu podivínského rakouského hraběte, bránícího císařovu bustu, zobrazuje postupný rozpad rakouského mocnářství. Rakouský hrabě Morstin, žijící v polské vesničce Lopatyny, bezmezně uctívá svého císaře a věří v neotřesitelnost rakouské monarchie. Opatruje císařovu bustu, která je pro něho symbolem neměnného řádu. Po válce se však vše změní, monarchie se rozpadá, starý svět zaniká a stařičký hrabě, který se nemůže smířit s novými změnami ve světě, ukládá císařovu bustu pietně do hrobu.

V atmosféře Vídně na počátku století, první světové války a těsně po ní zachycuje autor osudy jedné typicky bezvýznamné měšťanské rodiny. Její členové, především otec a syn, se touží dostat výš na společenském žebříčku, ale jejich pasivita, bezmocnost a závislost je tak velká, že naopak klesají stále níž a níž.

Podobenství o lidském společenství a lidském osudu, viděno očima vypravěče, navrátilce ze světové války.