Orhan Pamuk Pořadí knih (chronologicky)

Orhan Pamuk's reflections span fourteen years, blending his daily thoughts with personal illustrations. This collection reveals his journeys, family influences, and the intricacies of his bond with Turkey, offering insights into the inspirations behind his novels. Alongside his writings, vibrant paintings showcase the landscapes that fuel his creativity. This volume serves as a captivating exploration of Pamuk's inner world, inviting readers to engage with the art, culture, and political nuances that have influenced his literary voice.

Epicka opowieść o Stambule i jego mieszkańcach, ich miłościach, troskach i marzeniach. Uczta dla miłośników dobrej literatury. Mevlut Karataş, uliczny handlarz, wędruje po zaniedbanych ulicach Stambułu, a jego głośne zawołanie „Buzaaaa!” jest rzadkością. Dzień spędza na dorywczych pracach, a nocą niesie dzbany tradycyjnego tureckiego napoju. Buza, dziedzictwo przodków, przypomina o dawnych czasach, a Mevlut nie wyobraża sobie życia bez niej i Stambułu, który zna jak własną kieszeń. Długie wędrówki sprawiają mu radość, ale nie zapewniają bytu rodzinie, którą kocha ponad wszystko. Ma dwie córeczki i żonę Rayihę, którą poślubił przez pomyłkę. Historia rodziny przybyłej z biednej wsi do Stambułu jest jednocześnie kroniką życia w mieście nad Bosforem w latach 1969–2012. Obserwujemy Stambuł na przestrzeni kilku dziesięcioleci, świadków przemian, puczy, zamachów, korupcji, obyczajowych zmian oraz marzeń mieszkańców. Widzimy, jak z dawnych gecekondu wyrastają wieżowce, a stare kamienice ustępują miejsca szerokim alejom. Miasto umiera i odradza się, a jego mieszkańcy wypełniają je swoimi opowieściami o miłościach, rodzinach, przyjaźni, nienawiści i marzeniach o lepszym życiu.

„Vielleicht bin ich zugleich Maler und Schriftsteller.“ – Einblicke in die Gedanken des Nobelpreisträgers Orhan Pamuk Worte und Bilder von Orhan Pamuk. Ein einzigartiges Tagebuch vom Nobelpreisträger, der einst davon träumte, ein Maler zu werden. Seit mehr als zehn Jahren schreibt und zeichnet er täglich in seine Notizbücher: ob es Landschaften mit fernen Bergen oder die Ereignisse des Tages sind, ob er seine Gedanken zur heiklen politischen Lage in der Türkei notiert oder sich mit den bunten Figuren seiner Romane unterhält. Aus Venedig und Bombay, auf einem Boot auf dem Bosporus oder auf dem Hudson River. Es entsteht so ein Werk aus poetischen sowie persönlichen Texten und Bildern, wie man es bislang noch nicht gesehen hat.

Historický román s detektivní zápletkou od tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Rok 1900: Na jistém fiktivním ostrově Osmanské říše mezi Krétou a Kyprem vládne napětí mezi místními muslimy a ortodoxními Řeky. Když ostrov zasáhne mor, obě strany se začnou vzájemně obviňovat z jeho zatažení na ostrov. Sultán Abdul Hamid II. pošle na ostrov svého nejlepšího odborníka na karanténu, aby zastavil šíření epidemie. Jenomže je to pravoslavný křesťan, a proto jej mnozí odmítají poslouchat. A pak dojde k vraždě. Mor se dál šíří a mrtvých přibývá.

The streetscapes of Istanbul as photographed by Nobel prize-winning novelist Orhan Pamuk in an exquisitely printed clothbound edition The dominant color in Orhan Pamuk's new book of photographs is orange. When the Nobel-Prize-winning novelist is finished with the day's writing, he takes his camera and wanders through Istanbul's various neighborhoods, visiting the backstreets of his town, areas without tourists, spaces that seem neglected and forgotten, spaces with a particular light. This is the orange light of Istanbul's windows and streetlamps that Pamuk knows so well from his childhood--from the Istanbul of 50 years ago, as he mentions in his introduction. But Pamuk also observes that the homely, cosy orange light is slowly being replaced by a new, bright and icy white light from new lightbulbs. His photographs from the backstreets of Istanbul record and preserve the cosy effect of this old, disappearing orange light, as well as the recognition of this new white vision. Whether reflected in well-trodden snow, concentrated as a glaring ball atop a lamppost or subtly present as a diffuse haze, orange literally and aesthetically gives shape to Pamuk's pictures, which reveal to us the unseen corners of his home city.

Действие почти всех романов Орхана Памука происходит в Стамбуле, городе загадочном и прекрасном, пережившим высочайший расцвет и печальные сумерки упадка. Подобная двойственность часто находит свое отражение в характерах и судьбах героев, неспособных избавиться от прошлого, которое продолжает оказывать решающее влияние на их мысли и поступки. Таковы герои второго романа Памука «Дом тишины», одного из самых трогательных и печальных произведений автора, по мастерству и эмоциональной силе напоминающего «Сто лет одиночества» Маркеса и «Дети Полуночи» Рушди. Перед читателем неспешно разворачивается история одной стамбульской семьи, рассказанная от лица различных ее представителей, каждый из которых заключен в свой собственный дом тишины, наполненный невысказанными мечтами и тревожными размышлениями о прошлом. Переводчик: Аполлинария Аврутина

Román je příběhem Cema, studnařského učedníka, jenž ve svém mistrovi nalézá otcovskou autoritu, kterou v životě postrádal. Do oidipovského vztahu těch dvou vstupuje tajemná rusovlasá žena, do níž se Cem bezhlavě zamiluje. Pamuk pracuje se vztahem otec-syn v několika dějových liniích, vedle klasického antického příběhu jde pro inspiraci do dávné perské legendy a děj staví do kulis Turecka od osmdesátých let minulého století do současnosti. V desátém románu tureckého nobelisty se objevují již dříve předkládané antagonismy Východ a Západ, minulost a budoucnost, tradice a moderna.

Publikace, jež vyšla k 220. výročí založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně Národní galerie v Praze, je souborem esejů představujících jakousi autobiografii Národní galerie v Praze, jejíž existence je mimo jiné založená na aktu velkorysých gest dávání a sdílení. Eseje vzdávají hold otcům zakladatelům, jednotlivým donátorům a institucím, umělcům a sběratelům, kteří galerijním sbírkám poskytli ničím nepodmíněný dar či dočasnou výpůjčku, provedli směnu nebo galerijním sbírkám – od starých mistrů přes grafiku a kresbu, umění Asie a Afriky až po umění 19. století a moderní a současné umění včetně architektury – a návštěvníkům prospěli jakýmkoli jiným způsobem. Kniha zahrnuje také texty věnované historii sběratelství a formativní roli štědrosti a velkorysosti v procesu vzniku sbírkových institucí. Komplexní obrázek dokreslují výňatky z filozofických, literárních a básnických děl, které problematiku velkorysosti zasazují do širších ideových souvislostí.

Rozsáhlá románová freska zachycující životní osudy Mevlüta, jehož rodina v 70. letech emigrovala ze střední Anatolie do Istanbulu. Pamuk opouští prostředí poevropštěné istanbulské smetánky a vydává se mezi migranty a nádeníky z okrajových částí města. Mevlüt se živí jako prodavač a sní o tom, že jednoho dne zbohatne. Po tři roky neúnavně píše milostné dopisy dívce, ale nakonec si po sérii omylů odevzdaně vezme její sestru. Podobně smířen s osudem roky obchází ulice Istanbulu a přemýšlí o oné „podivnosti“, kterou cítí ve své hlavě a jež ho odlišuje od ostatních – až nakonec ho další zvrat osudu přivede k poznání, po čem to celý život vlastně tolik toužil… Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury a turistiky Turecké republiky.

Ce se intimpla cu noi, si in noi, cind citim un roman? Cum se naste acel „efect de lectura a romanului”, atit de diferit de ceea ce simti cind privesti un tablou sau citesti o poezie? In aceasta colectie de eseuri despre literatura si despre el insusi, Orhan Pamuk ne arata cum se alcatuiesc cele doua lumi – a scrisului si a cititului – si cum ajung ele sa se uneasca. „La sfirsitul lecturii, aflam mai multe despre Pamuk insusi decit despre cum scrie Pamuk. Aflam ca e genial, ca nu inceteaza sa se priveasca mereu de aproape, ca nu-l intereseaza o teorie coerenta a romanului, ci o stare a scrisului si a cititului.” (Financial Times) „Oricine se crede romancier ar trebui sa citeasca eseurile lui Pamuk – pentru ca trebuie sa invatam de la aceia care chiar se pricep.” (The Telegraph)

Im Frühjahr 2012 wurde es endlich eröffnet - Orhan Pamuks „Museum der Unschuld“. Ausgehend von seinem großen Liebesroman gleichen Titels, in dem Gegenstände aus der Alltagskultur der Türkei eine prominente Rolle spielen, wird Pamuks Sammlung nun dauerhaft in der Istanbuler Altstadt ausgestellt. Seine einzigartigen Objekte beschreibt Pamuk in diesem Buch: Durch alte Postkarten und Filmplakate, Hunderte von hinreißenden Fotografien und skurrile Gegenstände lässt der Literaturnobelpreisträger 2006 das geliebte Istanbul seiner Jugend aufleben, das in der brummenden Metropole von heute aufgegangen ist. Alle, die in die aufregende Stadt am Bosporus reisen, sollten dieses Vademecum dabeihaben: Schöner und hingebungsvoller kann eine Stadt nicht gezeigt werden.

Orhan Pamuk bu yeni kitabında, çocukluğundan başlayarak hayatından, yaşadıklarından bütün içtenliğiyle söz ediyor. Yazarın babasının ölümü, siyasi dertleri, futbol oynarken ya da romanlarını yazarken hissettikleri, tıpkı annesinin sigara böreği yapışı, yaz gecesi bir sivrisineğin hareketleri ve Boğaz gemileri hakkındaki gözlemleri gibi büyük bir manzaranın parçası olarak dikkatle işleniyor. Pamuk İstanbul’dan, Adalar’dan, New York’tan, Venedik ya da Kalküta’dan söz ederken yaptığı gibi, kendi suçluluk duygularından, rüyalarından, eski berberlerden ya da çocukluğunda sokaklarda atıştırdığı şeylerden de bütün dikkatiyle hikâyeler çıkarıyor. Konu ister Binbir Gece Masalları, ister Dostoyevski’nin romanları, ister eski ressamlar, ister Selimiye Camii olsun, Pamuk gözlemlerini, duygularını sıralarken akılda sevdiğimiz bir hikâyecinin tanıdık ve unutulmaz sesi kalıyor. Tıraş olmaktan asansöre binmeye, dünyayı çocuk gibi seyretmekten deprem endişelerimize, trafik ve dinden eski yangınlar ve yıkımlara uzanan bu kitap, Orhan Pamuk’un gözünden bakıldığında dünyanın ne kadar ilginç ve yeni olabileceğini bir kere daha kanıtlıyor.

Orhan Pamuk ist ein Augenmensch. Die Bilder eines Bellini faszinieren ihn ebenso wie persische Miniaturen. In dieser Sammlung von Essays staunt der Nobelpreisträger über die alltäglichen Wunder in New York, huldigt seinen Lieblingsschriftstellern und schreibt Betrachtungen zu Politik und Zeitgeschichte. Vielleicht am schönsten sind die Miniaturen, die Beobachtungen aus dem Alltagsleben in Istanbul schildern – Begegnungen mit dem Vater, der immer mit einer Tafel Schokolade zu Besuch kommt, der Tod einer Möwe oder die kindliche Melancholie der kleinen Tochter Rüya. Eine Fundgrube, ein ganzer Kosmos, witzig, anregend, verspielt.

Děj dalšího románu držitele Nobelovy ceny za literaturu se odehrává v Turecku v 70. letech minulého století. Na jaře 1975 se Kemal, třicetiletý syn bohaté istanbulské rodiny, chystá zasnoubit se Sibel a žít bezstarostným životem. Těsně před zásnubami však potká mladičkou Füsun, svou vzdálenou příbuznou, a ta se stane jeho osudovou láskou. Přesto se zasnoubí se Sibel. Svou tragickou chybu si uvědomí příliš pozdě: zhrzená Füsun ho opouští a Kemalovi se hroutí svět. Aby přežil, tvoří si soukromé „muzeum nevinnosti“, jež léta posedle plní stovkami předmětů dokumentujících jeho vztah s Füsun – exponáty prodchnutými zrovna tak tíživými vzpomínkami na ztracenou lásku jako nekonečnou melancholií Istanbulu.

"Ölümünden iki yıl önce babam kendi yazıları, el yazmaları ve defterleriyle dolu küçük bir bavul verdi bana." Orhan Pamuk 2006 yılı Aralık ayında, Nobel Edebiyat Ödülü'nü alırken "Babamın Bavulu" adlı bir konuşma yaptı. Pamuk'un otuz iki yıllık yazarlık çabasının ruhunu içtenlikle yansıtan bu duygulu konuşma, bütün dünyada derin yankılar uyandırdı. Yazmak ve yaşamak konusunda temel bir metin niteliğindeki "Babamın Bavulu"nu Pamuk'un aynı konuları ve dertleri başka açılardan ele aldığı başka iki ödül kabul konuşmasıyla birlikte yayımlıyoruz. Pamuk'un Amerika'da çıkan World Literature (Dünya Edebiyatı) dergisince verilen Puterbaugh Ödülü'nü alırken 2006 Nisan'ında yaptığı konuşma "İma Edilen Yazar", yazarlığın psikolojisi ve yazar olma ihtiyacı ve serüveniyle ilgili. Pamuk'un Alman Kitapçılar Birliği'nce verilen Barış Ödülü'nü 2005 Ekim'inde alırken yaptığı "Kars'ta ve Frankfurt'ta" adlı konuşması ise, roman yazarının kendisini başkalarının yerine koyma gücünü ve bu çok insani yeteneğin siyasi sonuçlarını araştırıyor. Yazarının bir bütün olarak gördüğü bu üç konuşmadan oluşan Babamın Bavulu'nun artık bütün dünyada çok iyi tanınan ve çok okunan bu büyük yazarımızın küçük bir başyapıtı olduğunu düşünüyoruz... Yazarlık nedir, niye yazar olunur, hayat ve yazmak, yazarlık sabrı ve roman sanatının sırları üzerine mücevher değerinde kişisel bir kitap.

Čitaoci na srpskom jeziku imaju priliku da budu među prvima koji svedoče procesu stizanja do Nobelove nagrade turskog laureata. Dževdet-beg i njegovi sinovi je prvi roman Orhana Pamuka, koji je prvobitno nastao pod imenom Tama i svetlost, a objavljen je 1982. godine. Ovaj roman, nagrađen i pre objavljivanja, oslikava uticaj klasične evropske literature, poput Dostojevskog i Tolstoja. Pripada prvoj od tri faze Pamukovog pisanja: realizmu, modernizmu i postmodernizmu. Autor ga upoređuje sa Budenbrokovima Tomasa Mana, sličnim biografskim okolnostima i rezultatima. Roman predstavlja čvrstu sagas o tri generacije imućne istanbulske porodice, smeštene u vremenskom okviru od 1908. do 1971. godine, prikazujući promene turskog društva koje prihvata zapadne vrednosti, suočavajući se s krizama i dilemama. Ova porodična saga, napisana naturalistički, nudi čvrst zaplet, impresivne likove i preciznu društvenu pozadinu, pružajući široku sliku dvadesetog veka moderne Turske. Pamuk se seća trenutka kada je svom ocu predao rukopis, očekujući njegovo mišljenje, koje je bilo od velike važnosti za njega. Njegov otac je, nakon što je pročitao roman, izrazio svoje poverenje u sina, predviđajući mu buduće uspehe.

Výběr z esejí, které Pamuk napsal v průběhu necelých třiceti let, má jako ústřední témata dvě autorovy největší vášně: knihy a Istanbul. Sbírka je koláží jazykově i stylově vybroušených textů, které sahají od autorových vzpomínek na dětství přes pronikavé vhledy do těch nejbizarnějších koutů města na Bosporu až po kritické úvahy o světových literátech i vlastním psaní a zahrnuje i delší povídku. Z této různorodé mozaiky se skládá překvapivě ucelený, téměř románový svět spisovatele rozkročeného mezi Západem a Východem, který i z nenápadných každodenností dokáže vytvořit nesmírně poutavý příběh. (Argo)

„Minden élet, akár a hópehely: távolról egyformának tűnik, de rejtélyes erők egyszerivé és megismételhetetlenné formálják” – vallja Orhan Pamuk legújabb művében. Kát, a költő, tíz év frankfurti távollét után hazatér Isztambulba édesanyja temetésére. A liberális lap felkérésére oknyomozó riportot ír a távoli Karsz városában zajló különös eseményekről, miközben saját gyermekkori vágyai is felerősödnek, amikor megtudja, hogy elvált asszonyként ott él a gyönyörű Ipek. Ka felkeresi a titokzatos öngyilkossági hullám áldozataként elhunyt fiatal lányok családtagjait és barátait, a helyi rendőrséget, valamint a Határvárosi Hírlap szerkesztőjét, miközben a város valódi arca lassan feltárul előtte. Vallási és politikai viták mérgezik az emberek életét, a fennálló államhatalom és a növekvő iszlám párt befolyása alatt vallási fanatikusok és reformerek ütköznek. Ka éppen a Nemzeti Színházban szaval, amikor fegyveres zavargás tör ki, és a nézőtéren iszlám középiskolások vesztik életüket. A tragédia sorozatos letartóztatásokat, üldöztetéseket és gyilkosságokat indít el, miközben sokan a kurd nacionalistákat okolják, mások pedig politikai tőkét próbálnak kovácsolni a helyzetből. Pamuk Béke-díjjal jutalmazott író.

Ob der abbröckelnde Putz Istanbuler Häuser oder die türkische Flagge, ob sein Vater oder das Furchterregende an Dostojewskijs Dämonen - bei Orhan Pamuk wird alles zu einem komplexen Universum. Pamuk beobachtet kühl und erzählt bewegend. Autobiographisches, Erzählendes, Politik, Kunst und Literatur: seine Essays sind die Summe unterschiedlicher und widersprüchlicher Erfahrungen - ein unerhörter Glücksfall.

Istanbul, poslední kniha významného současného tureckého prozaika Orhana Pamuka, je citlivou, kultivovanou, impresionistickou směsí cesto- či spíše místopisu, kulturní historie a autobiografických memoárů. Autor v něm s láskou, rozpaky i nemalou pýchou představuje světu své rodné město, které pro něj vždy symbolizovalo malebné, ale „stárnoucí a zbídačené místo, pohřbené pod troskami zničeného impéria“. Istanbul, místo magické krásy i fascinujících hrůz, dějiště setkávání historických epoch a znesvářených kultur, je i domovem pestrých lidských osudů a inspiračním zdrojem pro moderní, živoucí a působivé umění. Dříve citlivé, zasněné dítě, dnes věhlasný spisovatel Orhan Pamuk se po letech vrací na místa dávných rodinných tajemství a příběhů, aby objevil, do jaké míry vyrůstaly z místa a času svých vzrušujících dějů. To, co začíná jako „portrét umělce v jinošských letech“, se proměňuje v portrét jednoho pozoruhodného, nevšedního města.

Píše se červenec 1980 a v Turecku se pomalu schyluje k dalšímu vojenskému převratu. Do přímořského letoviska nedaleko Istanbulu přijíždí jako každý rok tři sourozenci, aby navštívili svou devadesátiletou babičku. Zatímco venku stále houstne napětí mezi nacionalisty a levicovými bojůvkami, babiččin „tichý dům“ vydává potlačovaná rodinná tajemství a rozehrávají se tu osudové životní příběhy. Román, ověnčený domácími i zahraničními cenami, je jak brilantním rodinným dramatem, tak dramatem celé země, v níž děsivě utichá komunikace mezi politickými skupinami, společenskými vrstvami i generacemi. První vydání.

Orhan Pamuk (1952) patří k nejvýznamnějším představitelům současné turecké literatury, jeho dílo se ale setkává s velkým ohlasem i daleko za hranicemi Turecka. Obdržel řadu ocenění, k nimž na podzim roku 2006 přibyla i Nobelova cena za literaturu. Také román Nový život se stal literární událostí ve všech zemích, kde vyšel. Vypravěčem tohoto monumentálního postmoderního příběhu o hledání smyslu života, velké lásky a smrti je mladý student, jenž se vydává na mysteriózní cestu napříč Anatólií a snaží se nalézt nový život, který mu přislíbila záhadná kniha. Naráží na řadu znamení, která zdánlivě vedou k vysněnému cíli, a stále hlouběji se noří do vzpomínek na své dětství.

Jednoho zimního večera roku 1591 je v Istanbulu zavražděn přední iluminátor rukopisů a nyní k nám promlouvá ze studny, kam vrah hodil jeho tělo. Jeho hlas se ale ztrácí v koncertu ostatních hlasů, mezi nimiž figurují mistři sultánovy malířské dílny, knihař Kara a jeho milenka Şeküre, dohazovačka Ester, Strýc Efendi i mince, červená barva, smrt, pes nebo třeba strom. Každý z nich předkládá svůj pohled na svět a snaží se nás přesvědčit o své pravdě a je jen na čtenáři, jaký obrázek si z tohoto napínavého příběhu poskládá. Román je vrcholným dílem tohoto tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu (2006). Přeložil Petr Kučera

Mistrovský román jedinečným způsobem kombinuje příběhy a vyprávěcí postupy blízkovýchodních literatur s postmoderním stylem psaní. Hlavní hrdina, advokát Galip, pátrá po své záhadně zmizelé ženě Rüye a nevlastním bratru Celâlovi, známém novináři, jehož sloupky o Istanbulu a jeho historii tvoří důležitou část bohaté románové koláže. Galip se při svém pátrání vydává do spletitých ulic Istanbulu, dostává se do podsvětí, bloumá po chudinských předměstích a setkává se s mystiky, blázny i politickými aktivisty, pročítá Celâlovy novinové sloupky a populární detektivní romány a nakonec odhalí šokující pravdu o své ženě i o sobě samém…

Historicko-filozofický román Orhana Pamuka se odehrává v barvitém světě osmanského Istanbulu za vlády sultána Mehmeda IV. na konci 17. století a vypráví alegorický příběh o zvláštním vztahu benátského zajatce a jeho pána, istanbulského hodži, kteří jsou si k nerozeznání podobní. Vedle neotřelého zachycení života v mnohonárodnostní osmanské metropoli se román zamýšlí nad hranicemi poznání cizí kultury, vztahem mezi Evropou a Tureckem a stabilitou lidské identity. Pamukův román se stal v Turecku senzací a zahájil vlnu tzv. nového historického románu.

Román tureckého nositele Nobelovy cenu za literaturu zavádí čtenáře do provinčního městečka Kars, ztraceného v horách na východě Turecka a odříznutého na několik dní od světa vánicí. Hlavní hrdina, básník a politický exulant Ka, se tam vydává, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se znovu setkal se svou láskou z mládí. V Karsu jako bychom spolu s Kaem sledovali na zrychleném filmovém pásu dramatické scény z minulosti i přítomnosti Turecka, které se mísí s poetickými obrazy sněhu.