Tomáš Havel Knihy

Étienne Davodeau je autorem komiksů, o světě vína toho moc neví. Richard Leroy je vinař, za celý život prakticky nepřečetl jediný komiks. Oba jsou však plní odhodlání poznat život a svět toho druhého. Proč si člověk zvolí za celoživotní náplň psát a kreslit knížky nebo vyrábět víno? A pro koho to dělá? Za odpověďmi na tyto otázky jezdil Étienne Davodeau víc než rok pracovat na Richardovy vinice a do jeho sklepa, ten se zase na oplátku ponořil do světa komiksu. Otevřeli spolu mnoho lahví a přečetli nemálo alb. Setkali se i s autory a vinaři zaujatými svým řemeslem. Étienne Davodeau tvrdil, že existuje stejné množství způsobů, jak zhotovit knížku, jako jich existuje při zhotovování vína. A přišel na to, že výsledky obou těchto činností mají tu nezbytnou a vzácnou moc sbližovat lidské bytosti. Neználci jsou záznamem tohoto radostného příběhu vzájemné iniciace.

Pohledná mladá dívka a starší zkušený muž. Jenže toto není Lolita. Toto je skutečný život, v němž není radno si podobné vztahy romantizovat. Osmdesátá léta minulého století v Paříži. Třináctiletou V. vychovává rozvedená matka, kterou více než dcera zajímají vlastní problémy. V. vyplňuje prázdnotu svých dní četbou. Jednoho dne potká na večírku charismatického staršího spisovatele G. M., jenž ji uhrane zamilovanými pohledy, vřelou pozorností a brzy také vyznáním lásky a slibem, že jí nikdy neublíží. V. se mu oddá tělem i duší a nenechá se odradit ani hrozbou policejního vyšetřování. Vše se zhroutí ve chvíli, kdy se V. dozvídá, že G. M. je vztahy s nezletilými proslulý. Za přívětivou maskou se skrývá pedofilní predátor, chráněný příslušníky pařížských literárních kruhů.

Po ranním výletu k moři má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodiče se musí vyrovnat nejen s faktem, že syn se nachází na přístrojích ve stavu mozkové smrti, ale jsou zároveň postaveni před těžkou volbu – zda svolit k transplantaci orgánů a pomoci tak zachránit životy jiných.Román význačné francouzské autorky je podán mimořádně originálním a čtivým stylem. Čtenář je v proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci, bezprostředně vtažen do děje a prožívání aktérů. Autorka přitom čerpá z nejlepší francouzské stylistické tradice a jejímu poetickému obrazu lidských prožitků ve vypjatém okamžiku se dostalo velkého uznání kritiky i mnoha nadšených čtenářů jak ve Francii, tak v zahraničí. Kerangal virtuózně uchopuje bohatý rejstřík témat – od lidských emocí přes mravní dilemata až po reflexi toho, jak nové možnosti lékařství mění náš vztah k tělu a jeho důstojnosti či jak se proměňují rituály obklopující v naší kultuře smrt. Kniha byla přeložena do více než 30 jazyků a mimo jiné byl na jejím základě natočen úspěšný film Život za život v režii Katell Quillévéré.

Začínající novinářka Camilla se vydává na cestu s tajemnou Élise, která jí nabídla informace o tragédii ve vesnici Smrthora. Na místě, kde byl Julien Perrault právě jmenován policejním náčelníkem, se setkává s podivným prostředím. Smrthora, na první pohled idylická a bezpečná, skrývá temné tajemství. Před více než dvaceti lety ji zakoupil byznysmen pan de Thionville, který chtěl vytvořit ideální místo pro výchovu svých dcer. Tragédie, kdy byla jeho nejmladší dcera unesena a shozena z Hory mrtvých, však zanechala stopy. Julien je pověřen nejen běžnými povinnostmi, ale také tajným vyšetřováním tohoto starého případu. Krátce po jeho příjezdu začínají obyvatelé vesnice umírat za záhadných okolností. Smrthora je obklopena pověstmi o čarodějnicích a dávných duších, které se zdají být přítomny. Camilla se snaží odhalit pravdu, ale v prostředí, kde se mísí realita s legendami, je otázkou, zda najde to, co hledá, nebo se stane další obětí temných sil.

Hlava, srdce, základ. To jsou tři stěžejní součásti parfému, které se rozvoní v různou chvíli. Každou z těchto složek může tvořit hned několik vůní a celý parfém pak i desítky esencí. Úspěšné, mámivé a afrodiziakální kombinace jsou proto dobře střeženým tajemstvím velkých luxusních značek a globálního parfumérského byznysu. Kde se však berou samotné vůně? Dominique Roques už přes třicet let dodává parfumérům na celém světě vonné esence z více než sto padesáti surovin a padesáti zemí. A teď se chce podělit o příběh vůní, míst i lidí, kteří za úspěšnými parfémy stojí, ať už to jsou sadaři, sběrači, pěstitelé, byznysmeni, nebo dokonce mafiáni. Roques ukazuje, na jak složitém a křehkém systému parfumérský průmysl stojí, kolik práce a úsilí je za každou esencí a jak vše dělat udržitelně a odpovědně. A při svém vyprávění vezme čtenáře na dobrodružnou výpravu od Andalusie po Laos, od Venezuely po Somálsko, od prastarých metod až po nejmodernější technologie.

Jediná možnost, jak přežít, je uniknout... Co skrývá tajemný ostrov? A co skrývá lidská mysl? Sandrine, která se před nedávnem přistěhovala do Normandie, dostává výzvu od notáře, aby si zajela převzít osobní věci z domu po své zemřelé babičce – svérázné ženě, jež žila osaměle na maličkém ostrově nedaleko pobřeží a odmítala se stýkat s dcerou i s vnučkou. Sandrine vystupuje z lodi na šedivém, chladném ostrově a setkává se s hrstkou obyvatel, starých lidí žijících v téměř naprostém odloučení od civilizace. Všichni jí popisují babičku jako milou a laskavou ženu, tedy obraz daleký tomu, co o ní Sandrine vyprávěla matka. Na ostrově vládne podivná atmosféra. Stačí pár hodin, aby si Sandrine uvědomila, že zdejší obyvatelé skrývají nějaké tajemství. Cosi, z čeho mají hrůzu. Proč tedy odtud nikdo z nich neodjede? Co se stalo s dětmi z prázdninového tábora, narychlo uzavřeného v roce 1949? Namísto odpovědí je mladá žena po několika dnech nalezena, jak bloudí po pláži na pevnině s oblečením zmáčeným krví, která není její… Román získal cenu za nejlepší francouzský román roku 2019, která se uděluje na každoročně konaném literárním festivalu detektivek v Cognacu.

Deník běžence je volné pokračování Válečného deníku (Dauphin 2021). Autor v něm líčí více než dvouleté období zoufalého čekání na možnost vycestovat z Evropy. Zápisky jsou vedené ještě nemilosrdnějším tónem. Není divu, jako běženci a cizákovi, navíc židovského původu, mu jde o život. Smyčka zátahů a perzekucí se pozvolna stahuje. Je otázkou času, kdy definitivně sklapne past – pět týdnů poté, co se mu spolu s ruskou přítelkyní Galy podařilo odplout do Venezuely, německé jednotky obsadily i dosud neokupovanou zónu Francie...

Byli jste někdy přesvědčeni, že vyhrajete stíráním losu nebo tažením karty z hromádky? Cítili jste krále na vrcholu balíčku, přísahali, že číslo vyškrábané lžičkou vyhraje cenu? V tu chvíli z vás vyzařuje oheň, důvěra: tisíc třpytek štěstí držíte na dosah ruky. Kdo ale zapaluje tento oheň, kdo rozsévá tyto třpytky? Aby zachránila svého strýce, Agáta vyráží hledat štěstí. V srdci divoké zahrady plné očí a tajemství se setkává s liškou a létající rybou, které ji provázejí ve světě, kde sny a realita jsou jedním. Kdo ví, co se stane, když otevřete ty nejmenší dveře? Mějte oči otevřené: hledat znamená vytvořit si vlastní štěstí. Agátino dobrodružství je románem i vizuálním hledáním. Bohaté černobílé ilustrace zprostředkovávají tajemnou a přitažlivou atmosféru.

V září 2017 se neurolog Michel Le Van Quyen probudil s ochrnutou polovinou obličeje. Lékaři stanovili jako diagnózu přepracování a předepsali absolutní klid. Autor popisuje blahodárné účinky ticha, v němž byl ponořený a které mu pomáhalo postižení vyléčit. Zkušenost ho inspirovala k rozsáhlému výzkumu a s pomocí neurologie objasňuje přístupným způsobem, co víceméně všichni instinktivně tušíme: pohroužíme-li se do akustického, ale i vizuálního, podnětového či myšlenkového ticha, náš mozek přejde do velmi zvláštního režimu. A právě toto „odpojení“ mu pomáhá v regeneraci a při vyplavování toxinů, které způsobují různá neurodegenerativní onemocnění. Ticho ve všech svých formách navíc příznivě ovlivňuje kreativitu, zlepšuje paměť, a dokonce nám pomáhá při budování vlastního „já“. Autor pomocí vědy potvrzuje přesvědčení velkých myslitelů Východu i Západu, že ticho má ohromující moc, a je jen na nás, abychom jí využili.

Pierre Minet byl básník-rebel, jehož genialitu uznávali jeho přátelé z Vysoké hry. Paradoxní postava, mystický ateista a bohém, opustil školu a rodinu ve 16 letech, aby jako Rimbaud unikl do Paříže. Po krátkém zaměstnání v továrně Renault a nehodě v nakladatelství Plon se pokusil o útěk zpět do Paříže, kde se živil různými profesemi. Často se setkával s Reném Daumalem, s nímž trávil noci v pařížských ulicích. V roce 1930 vydal román Příběh Eugena, ale brzy se odmlčel kvůli zdravotním problémům a dlouhému pobytu v nemocnicích. Zamiloval se do americké malířky Liliany Fisk, která mu pomohla přežít. Vzdálil se od Vysoké hry a odmítl být spisovatelem; jeho „vysokou hrou" se stala láska. I přesto zůstal v kontaktu s Gilbert-Lecomtem až do jeho smrti v roce 1943. V letech 1945-6 začal psát své nejvýznamnější dílo, autobiografický román Prohra (1947), v němž popisuje své bouřlivé dětství, život v Paříži mezi dvěma světovými válkami a smrt Gilbert-Lecomta. Portréty Gilbert-Lecomta a Daumala patří k nejzajímavějším částem. Minet se s neobvyklou sebereflexí vyrovnává s „dezercí z literatury" a snaží se pochopit kořeny zla. „Stydím se za sebe dvakrát," přiznává. „Zavraždil jsem v sobě básníka a stal se obyčejným člověkem."