Eduard Hodoušek Pořadí knih (chronologicky)

Juan Preciado se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice. Namísto kdysi rajské Comaly však nalézá jen vyprahlé místo a postupně odhaluje, že život zde není nic víc než pouhá vzpomínka. Neskutečné se prolíná s každodenním a v mytickém prostoru se ruší protiklad života a smrti. Příběh se koncentruje kolem ambivalentní postavy Pedra Párama, jenž bezohledně vládne celému kraji a současně trpí nešťastnou láskou k Susaně San Juan. Nejedná se však o běžné líčení tragického života mexického velkostatkáře – vyprávění se skládá z útržků dialogů a monologů těžko identifikovatelných hlasů, chronologický sled událostí je narušován vzpomínkami a vkládanými rozhovory z minulosti. Novela, jež měla původně nést titul Šepoty, je komponována z hlasů zemřelých, předestírá perspektivu pověrčivých mexických venkovanů a překypuje symbolickými figurami a odkazy. Pedro Páramo se brzy po svém vydání stal zásadním dílem hispanoamerické literatury, jehož vliv nacházíme u autorů, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či Julio Cortázar.

Mladá, krásná a počestná Ana Ozoresová se v manželství se starým soudcem cítí zklamána ve svých erotických a mateřských touhách a hledá naplnění svého života v jiném vztahu. Děj příběhu se odehrává od října 1875 do října 1978 ve společnosti hlavního města provincie Vetusty. Drama je zasazeno do prostředí španělské šlechty atakované již novou buržoazně orientovanou aristokracií.

Další ze svazků Slovníku spisovatelů je zasvěcen autorům z Pyrenejského poloostrova a vedle autorů španělských a portugalských zahrnuje i další literatury tohoto regionu: galicijskou, katalánskou, baskickou atd. Kniha jistě potěší nejen všechny zájemce o hispanistiku a portugalistiku, literární a divadelní vědce a kritiky, ale svou přístupnou esejistickou formou je určena všem zájemcům o literaturu, divadlo a kulturu vůbec.

Literární zpracování tragického osudu zapomenuté francouzské sochařky, sestry spisovatele Paula Claudea a žačky i životní lásky Augusta Rodina. Camille - krásná a geniálně nadaná dívka se v sedmnácti letech stává žačkou, později milenkou, jednoho z největších sochařů naší doby. Její láska je tragická. Je jí třicet let, když ji rodina, po smrti otce, který v ní jediný věří, dá zavřít do ústavu pro choromyslné. Zde žije, všemi zapomenutá, 30 let...

Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...

Slovník přibližuje španělsky, portugalsky, francouzsky a holandsky píšící autory Střední a Jižní Ameriky, indiánskou literaturu a díla španělských kronikářů z doby conquisty. Přehledy jednotlivých národních literatur dané oblasti.

Milostný příběh z mondénní francouzské společnosti šedesátých let. Jde o příběh krásné a inteligentní ženy, žijící ve volném svazku se starším mužem, jímž je milována a finančně zajištěna a přesto se vrhá do chvilkového milostného dobrodružství. Prvotní vášeň a okouzlení brzy pomine a nutnost pracovat jejich lásku zabíjí. Hrdinka se vrací zpět ke své jistotě, kam jí vrací její strach ze samoty, egoismus a trvalá neschopnost skutečné lásky.

Ke konci svého krátkého života se García Lorca věnoval stále usilovněji divadlu. Dům Bernardy Albové, poslední dokončená ze zamýšlených "tragédií o španělské zemi", naznačuje další vývoj Lorcova dramatického názoru: směrem k zvnitřnění lyrické složky, tak charakteristické pro jehodivadlo, k jejímu přesunu do těžiště dramatického konfliktu. Znamenalo by to vlastně již poslední etapu cesty básníka-dramatika k nejhlubšímu poetickému smyslu lidského jednání. Neměl jí dojít... Víme také, že Lorca chystal několik dalších komedií. ale to je vše, co o nich víme. Je škoda nenapsaných stránek, nicméně ty napsané - a není jich málo - čekají i po tolika znamenitých inscenacích na nový výklad a nové režijní pojetí. Sami Španělé říkají, že García Lorca, ačkoli je jejich nejznámějším "fenoménem", je jejich dramatikem nejméně známým. Náš výbor přináší z Lorcovy dramatické tvorby tři tragédie a pět her komického žánru (z nich jedna je loutkohra), jež odolaly náporu času a zní dosud svěžím poetickým hlasem.

Dvě novely kubánského autora naší doby. Barokní koncert (1974) se odehrává v Benátkách o masopustě roku 1733, kdy Vivaldi diriguje svou operu o aztéckém králi Montezumovi. Příběh vyjadřuje autorovo přesvědčení o nadčasovosti hudby a souvislosti jejích různých stylů. Harfa a stín (1979) je zamyšlením nad osobností Kryštofa Kolumba, nad motivací jeho objevitelských cest a úvahou o významu připojení Ameriky k Starému světu a také zamyšlením nad historií a problematikou americko-evropských vztahů.

Kniha obsahuje kompletní sbírku povídek Llano v plamenech (1953) a proslulý román Pedro Páramo (1955). Llano v plamenech představuje vesměs příběhy drsných, pudově jednajících lidí; účinnou roli v nich hraje i sugestivně zachycené mexické prostředí. Stručná interpretace románu Pedro Páramo, který rovněž obsahuje mnohé autobiografické rysy, je dosti obtížná a při jeho symbolické bohatosti je zapotřebí pojmout ji spíše heslovitě. Na první pohled je román souborem několika epizod ze života krutého mexického latifundisty s divokou minulostí, jež získal své jmění a moc nečestným způsobem, což nakonec způsobilo jeho tragicky neodvratný konec; příběh ovšem nepřináší na tematicky již hodně vyčerpaném poli střetu všemocného lokálního diktátora a vykořisťované vesnické populace v podstatě nic nového, a bylo by pošetilé domnívat se, že spisovatel Rulfova talentu by se spokojil s napsáním „pouhého“ realistického románu (který by navíc bez další interpretace často nepůsobil příliš věrohodně). Pokud ovšem chceme najít určitou symboliku i v této skořápce, můžeme konstatovat, že Rulfo uvažuje a rozjímá nad politickou a sociální problematikou pohnutých období mexických dějin a jejím dopadem na populaci, zejména co se týče mexické revoluce, korupce v porevoluční církvi a zneužívání moci ze strany tehdejších mexických politických představitelů.