Hana Hrzalová
PhDr. Hana Hrzalová, CSc. (23.března 1929, Rakovník), literární historička a kritička, významná představitelka marxistické literární vědy v období tzv. normalizace, kdy zastávala vedoucí funkce v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Dívčím jménem Hana Bauerová. Pochází z rodiny železničního úředníka. Manžel Ladislav Hrzal ( 1923) byl zvláště v 70. letech vlivným marxistickým filozofem. Hana Hrzalová navštěvovala státní reálné gymnázium v Praze-Dejvicích (1940–1948), po maturitě studovala literární a divadelní vědu na FF UK (1948–1952). Diplomovou práci Historická dramata Josefa Kajetána Tyla rozšířila na disertační (PhDr. 1953). Od 1952 pracovala v Ústavu pro českou literaturu, resp. Ústavu pro českou a světovou literaturu (ÚČL, ÚČSL) ČSAV, 1965 získala hodnost CSc. prací Z historie sporů o naturalismus a realismus na sklonku 19. století a stala se vědeckou pracovnicí. V roce 1981 pověřena vedením ústavu a posléze jmenována jeho ředitelkou (1985). V této době prošla řadou funkcí ve výborech a komisích Svazu českých spisovatelů (1980–1989 místopředsedkyní) a Svazu československých spisovatelů. V prosinci 1989 požádala o uvolnění z funkce ředitelky a odešla do důchodu.
Od roku 1951 Hrzalová publikovala stati, recenze a kulturní publicistiku zvláště v těchto novinách a časopisech: Lidové noviny, Literární noviny, Česká literatura, Plamen, Tvorba, Kulturní tvorba, Nová mysl, Večerní Praha, Impuls, Rudé právo, Literární měsíčník, Tvorba, Romboid (Bratislava), Tribuna, Haló noviny. V letech 1981–1989 byla vedoucí redaktorkou časopisu Česká literatura. Po roce 1989 se účastní přednášek, pořádaných Výborem národní kultury. Je pravidelnou recenzentkou Haló novin, přispívá do Zpravodaje Výboru národní kultury a časopisu Obrys – Kmen, literární přílohy Haló novin. – Užívala šifer: H. H., -zal, (hh), (HH).
V 50. letech se zájem Hany Hrzalové soustřeďoval na českou literaturu 19. století (Josef Kajetán Tyl, Alois Jirásek, rok 1848 apod.), později se však orientovala hlavně na marxistickou interpretaci soudobého literárního dění. Metodologicky se přitom opírala o Julia Fučíka, Zdeňka Nejedlého a Ladislava Štolla. Od 70. let se věnovala především publicistice, svými kritikami doprovázela soudobou oficiálně vydávanou literární produkci. Výrazem autorčiných názorů se stala kniha Spoluvytvářet skutečnost, shrnující dobový oficiální výklad vývojových tendencí české poválečné prózy. Poněkud obecnější cíle si Hrzalová kladla v drobnější studii Proměny české prózy, věnované žánrovým a tematickým proměnám literatury v souvislosti se společenskou situací. Stati a recenze z 80. let, soustředěné v knize O české literatuře dneška, vyjadřují uspokojení nad souladem většiny publikované literatury s ideologickými požadavky. Přesvědčení, že prvořadým úkolem literatury je působit na čtenáře ve smyslu marxisticky chápaného dějinného vývoje a vychovávat jej k aktivnímu zapojení do zápasu za beztřídní společnost, charakterizuje také její monografie (Julius Fučík, Jan Kozák, Bohumil Říha).