František Burda Pořadí knih

Kniha Zácestí přináší do českého prostoru nový, občerstvující pohled na téma lidského putování krajinou, městy, na putování an sich. Spojuje teoretický fundament autorových poznatků o východiscích vycházení ze sebe sama a potřebě znovu objevovat místa posvátné topografie se skutečným vykročením do neznáma. To, o čem píše, potřebuje také prožít, skloubit do kompaktního celku teorii s žitou praxí. Autor nemíní vytvořit cestopis ani encyklopedii, nýbrž zaznamenat spiritualitu poutníka, který si sice vytkl cíl, ale nechává se vést skrze numen, silou jakési vis maior. Tu zakouší se svými spolupoutníky – se svojí ženou a dětmi – na vlastní kůži. Titul je rodinným cestovním deníkem i kontextuální teologickou a kulturologickou rozpravou o cestě do blízkého i vzdáleného neznáma (do míst i zákoutí lidské duše). V žánrově specifickém textu je kromě samotného popisu cest po Čechách i Evropě a výjimečné teologické reflexe důležité jeho osobní svědectví, touha dopřát si vystavení – setkání s Jiným. Setkání s Burdovou Knihou Zácestí by mohlo napomoci změnit pohled v církvi nežijících čtenářů na křesťanství, rodinu, žitou teologii a kulturně sociální perspektivu zakoušení světa.

Moderní společnost se nachází v experimentální fázi, kde se dějiny stávají laboratoří pro hledání nového mechanismu rovnováhy a stability. Otázka, co respektovat a co nikoliv, se komplikuje a hrozí výbuchem konfliktu. Hlavní výzvou je vztah mezi pólem různosti a pólem jednoty. Jak nalézt jednotu v rozmanitosti a společnou řeč mezi těmito póly? Potřebujeme nějakou Ariadninu nit, která nás z labyrintu různosti povede k jednotě. Zkušenosti z minulých desetiletí ukazují, že jednota nevzniká pouhým postavením různorodosti vedle sebe, což byla naděje multikulturalismu. Původní myšlenka multikulturalismu správně předpokládala, že jednota se nevytváří potlačením různosti, jak se snažily různé trendy sociálního inženýrství. Stejně tak však nevzniká ani tím, že se různosti nadměrně podporují, což může vést k nacionalismu a subnacionalismu. Identita člověka, vázaná pouze na mechanické faktory sociální reality, nezakládá pól jednoty ani vzájemnost. Ariadninou nití, která nás povede mimo partikulární hranice, by mohla být univerzální touha po štěstí a naději, která motivuje člověka k překonávání překážek a hranic.

Fenomén služby bývá často vnímán z hlediska praxistického přístupu nebo z hlediska různých teorií sociální práce. Tato studie se službou zabývá jako kulturním fenoménem z perspektivy kulturně-antropologického přístupu. Ten nás přivádí k samotným kořenům kulturního fenoménu služby, kde se odhalují jeho teologické základy. Teologií služby se zabýváme v duchu rozvíjení zásadních kulturně teoretických východisek koncepce René Girarda a jeho mímétické teorie kultury. Tato práce usiluje o kulturně teoretický přístup, který zpracovává vnitřní teologické principy vyplývající ze závěrů několik set let trvající intenzívní teologicko-filosofické diskuze. Reflektované teologické principy nepojímá ve smyslu intencí dogmatické teologie, nýbrž jako fenomenologicko-antropologická fakta odhalující povahu lidského způsobu existence, která se následně odrážejí ve fenoménech kultury, především ve fenoménu služby.

V současné době existuje v moderní západní společnosti tolik rozmanitých způsobu poskytování sociální a zdravotní péče, jako tomu nebylo snad nikdy v minulosti. Zdá se, že zvláště v některých zemích dosáhla rozmanitost a velkorysost všeobecné zdravotní a sociální péče svého pomyslného vrcholu. Postupný rozpad sociálního pečovatelského státu, jehož jsme dnes svědky, však do středu naší pozornosti staví celou řadu závažných otázek týkajících se zdrojů péče a pomoci. Pozornost této publikace je zaměřena především na fenomén služby související s charitativním přístupem k člověku, který nevnímáme pouze jako strukturální socioekonomický jev, nýbrž také jako součást antropologické konstituce lidské existence.

Násilí a kultura, násilí v kultuře, kulturní povaha násilí, násilí jako fenomén zjevující vlastní povahu násilí, to jsou základní otázky, kterými se kniha Kultura-doličný předmět obětního mechanismu zabývá a to na pozadí teorie kultury René Girarda (Girardovské reflexe). Girard problematiku násilí klade do přímé souvislosti s tématikou individuální a kolektivní svobody. Při dekódování mentální gramatiky násilí naráží na vnitřní kulturní mechanismus pronásledování, který je oddělený od biologické povahy člověka, respektive svůj primární zdroj v biologické povaze člověka nemá. Právě na tomto principu v dějinách dochází k perzekuci Židů, čarodějnic i čarodějů a Romů, ale také českého undergroundu a zdánlivých nebo skutečných odpůrců normalizačního režimu v Československu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. K porozumění tomuto fenoménu nám nepostačí sebedůkladnější historiografická deskripce, sociologická analýza nebo politologická studie. Historie, společnost i politika jsou součástí celku kultury a možnost jejich pochopení je vázána na míru porozumění kultuře a jejím vnitřním mechanismům.

Kniha se zabývá především změnami krajiny a osídlení mikroregionu Erlitztal, který je součástí Orlických hor i genia loci Sudet. První část se věnuje geografickému vymezení území Erlitztalu a současně je zde také exkurz do kulturního vývoje chápání pojmu Sudet z hlediska demografického, etnického, náboženského, zemědělského, krajinářského a hospodářského, který s geografickým vymezením souvisí. Dále se kniha zabývá tzv. faktory proměn jako je demografický vývoj, etnické složení, migraci obyvatel a náboženské vyznání. Dále se týká otázky počtu obytných domů, objektů řemeslné a průmyslové výroby a počtu vodních děl. A také rázem obydlení sudetské kulturní krajiny spolu s otázkou zemědělství. V neposlední řadě pojednává proměnu kulturních sakrálních krajinných prvků, které jsou představovány především kostely a drobnými církevními památkami. To vše se snaží rámcově systematizovat pomocí kulturní teorie sociálního konstruktivismu.

Syntagmatické spojení transkulturní komunikace, které se tato publikace snažila představit a ukotvit, vychází ze zásadních a vážných otázek, které před nás klade dynamický vývoj současné reality západní společnosti, potažmo celého globalizujícího se světa. Mohutnou stavbu rozmanitosti kultur nevnímáme jako nesourodý nespojitelný materiál, ani jako jednoduchou, snadno a jakkoliv použitelnou stavebnici. Účelem naší knihy byl pokus o definování fundamentálních východisek, na kterých by bylo možné funkční stavbu skutečné jednoty v kulturní rozmanitosti vybudovat. Do popředí vystupuje metafyzická perspektiva, s poukazem na fakt, že v oblasti mezilidského, mezikulturního, nebo interpersonálního, multikulturního, interkulturního a transkulturního soužití je klíčovou otázkou otázka antropologická. Přínosem této knihy by měl být poukaz potřebu propojení a dialogu mezi kulturně-sociálním a metafyzickým antropologickým přístupem.