Josef Winkler Knihy

Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů je Winklerovou autobiografií, autor se zde v několika „příbězích“ vrací do klíčových okamžiků svého života a podrobně se věnuje osobnostem z literárního a výtvarného světa. Cituje zde mnohé autory, kteří ovlivnili jeho vlastní pohled na svět. Spojovacím mostem jednotlivých prožitků je opětovně tragičnost, krutost, smrt, odpudivost, zranitelnost… Je to ale i pokračující hledání vlastní „matčina jazyka“, bez něhož autor nemůže nejen psát, ale vůbec žít. Autorovo proslulé plnicí pero vede urputná posedlost převádět vizuální obrazy do slov a vět, jejichž prostřednictvím dospívá k sebepochopení. V něm se s konečnou platností odvrací od dřevěných andělů strážných svého dětství a jejich místo, veškerou jeho lásku, úctu a pochopení, tu zaujímají bytosti z protipólného světa – společenský vyvrhel Jean Genet a malířský podivín Chaim Soutine. Autorovu vlastní podobiznu dotváří mlsání cukrových lebek, pamlsku přivezeného z jihoamerického svátku zemřelých.

Rakouský autor zachycuje v románu dění spojené se spalováním a pohřbíváním mrtvých v indickém městě Váránasí a život tamního obyvatelstva. Formou detailních, záměrně monotónních záznamů pozorování vypravěče, které prokládá jeho vzpomínkami na dětství v korutanské vesnici a snovými vizemi, Winkler vytváří obraz Indie jako země, v níž se úzce prolíná posvátné s profánním. Zmíněné exkurzy do vypravěčovy minulosti a introspektivní sondy do jeho mysli akcentují odlišnost dvou kulturních světů a nastiňují situaci jedince, který je na útěku před stereotypy prostředí, z něhož pochází.

Kniha je souborem sedmdesáti tří miniatur, stručných metaforických vzpomínek na určující detaily z autorova života. Josef Winkler se zde z velké části vrací k zážitkům již zpracovávaným v předchozích knihách, ale podává je tu komprimované do několikařádkových volných próz, v nichž lze číst jak osobní zpověď toužící po rozhřešení, tak i zanícenou zášť vůči osobním i neosobním křivdám. Obrazový kosmos, který tu Winkler nabízí, je nám už z dřívějších románů znám. Jakoby autor zalistoval ve svých četných, do poslední stránky popsaných zápisnících a využil staršího materiálu pro sepsání nové knihy.

Literarizovaná biografie s autobiografickými prvky rakouského autora a nositele Büchnerovy ceny Josefa Winklera s názvem Knížka chovance Jeana Geneta je poutavým vyprávěním o životě známého zloděje a spisovatele Jeana Geneta. V první kapitole hledá vypravěč Genetovo smrtelné lože, v poslední dlouho pátrá po jeho hrobě v Maroku. V řadě kapitol mezitím líčí Winkler Genetův život a psaní a jeho pohled se soustřeďuje zejména na osudy „chovance“, tedy na jeho dětství a mládí u pěstounů a v pečovatelských ústavech. Jde o strhující a zčásti otřesné svědectví o životě sirotka na pomezí bídy a lidské krutosti a lhostejnosti, kde obtížně klíčí i náklonnost a láska. Z nelítostného prostředí raných počátků se Genetovi podařilo uniknout a dosáhnout obdivuhodného uznání a literárního věhlasu.

V knize s výmluvným názvem se tentokrát nezjevují ve své smrti všichni mrtví z Kameringu, autor se tu soustřeďuje pouze na dva místní mrtvé; jedním je bývalý nacista a pronásledovatel Židů Odilo Globocnik, jehož tělo hnije nepohřbené na poli „na Svinským, kde dozrávalo zrno na chléb vezdejší a po celá desetiletí tak zamořovalo a otravovalo životy lidí v celém údolí Drávy“, druhým je autorův otec, který o této skutečnosti beze všech pochyb věděl, a přesto o tom nikdy nepromluvil. V mohutném slovním vodopádu zde autor demaskuje skutečný příběh své rodné vesnice, plné skrývaného tajemství, zla, pokrytectví a neštěstí.

Entomolog, který se vydal rozličnými dopravními prostředky po vodě i po souši na pouť po indonéských ostrovech, nespokojil se tu pouze studiem hmyzu. Pozoroval život ve městech i v přírodě v jeho pestré směsici, všímal si hospodářských a sociálních poměrů i politických vztahů. Nezapomíná však ani na historické památky, pohledy do minulosti, zvyky a obyčeje a ovšem popisuje také kouzlo krajin a zvláštnosti živočišné říše. Sepsal tak dobrý cestopis, vybavený hojnou faktografií.

V centru vyprávění o tom, co se děje v korutanské katolické vesnici, když někdo zemře, stojí postava sběrače kostí, jenž z kostí zabitých zvířat vyráběl mazadlo odpuzující od tažných koní mouchy a komáry. Jeho konání přejímá v metaforickém smyslu hlavní vyprávěcí postava smutečních příběhů, devadesátiletý stařík, jenž skládá do pomyslného milíře ostatky zemřelých v průběhu minulého století a skládá z nich labyrint lidských vztahů, tragédií a hrůz a také způsobu života, který vždycky - dříve či později - končí pohřebním rituálem. Nad všemi a nad vším bdí přísné oko farářovo, socha bezrukého Ježíše Krista, zachráněná z potoka, a vyobrazení pekelných muk pod křídly ďáblovými v kapličce uprostřed vsi. Trvale přítomný nesoulad života, víry, smrti a rituálu se koncentruje do svérázných historek o bezpočtu přirozených i násilných úmrtí, jež společně s popisem nejdrobnějších detailů ze života i smrti obyvatel korutanské "vesnice vystavěné ve tvaru kříže" vytvářejí originální podobenství již na zemi konaného posledního soudu. Autorův styl čtenáře fascinuje uhrančivostí obrazů, jejich bolestivostí i šíří a neměnnou aktuálností zaznamenávaných témat. Kniha získala Cenu André Gida (2000) za francouzské vydání.

První díl Winklerovy trilogie Divoké Korutany je šokujícím vyznáním i radikální obranou proti represi rituálů a bigotního otcovského řádu. V „poetickém chaosu“ vyvolává autorův barokní jazyk příběh neustálého aktu vášnivé smrti a lásky, provázaného s fyzickou bolestí i organickou rozkoší.

V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce. Zatímco otcova smrt jej zastihla v Japonsku a tam situoval i svou vzpomínku, vzpomínky na matku, na rozdíl od otce milující a milovanou, se mu vybavují – „slovo vzlétlo“ – během jedné z jeho indických cest pod dojmem právě čtených textů Petera Handkeho a Ilse Aichinger. Opět zde ožívají vzpomínky na detaily z dětství na statku v rodném Kameringu, prožívané pod ochranou obrazu Raffaelovy madony a poznamenané smrtí tří matčiných bratrů ve 2. světové válce. Pojítkem vzpomínek je tentokrát mimo jiné svěcená voda, kterou „Seppl“ nosíval matce z kostela, a s vírou v její léčivé účinky se znovu setkává v ukrajinském pravoslavném kostele. A byla to právě matka, která jej učila „držet tužku v té správné ruce“.

V knize autor zkoumá svůj vztah k otci, jehož smrt ho zastihla v Japonsku a naplnila otcovo prokletí, které mu zakazovalo účast na pohřbu. Při pohledu na starou fotografii otce se noří do vzpomínek a snaží se porozumět otcovu pohledu na život, který je v kontrastu s jeho vlastním. Klíčovým bodem jeho nových zkušeností se stává Indie, kam se vydal za otcova života s cílem překonat své traumatizující téma a hledat nové začátky. Vzpomínky na život proplétá s pohřebními rituály z různých koutů světa. Kapitoly jsou uvedeny citacemi z japonské novely o vědomém odchodu ze života, přičemž autor konfrontuje tradiční katolické obřady v Korutanech se zpopelňovacími rituály v indickém Váránasí. V jeho rodné vesnici panuje klid, zatímco v Hindustánu se život a smrt prolínají. Autor se snaží osvobodit od patriarchálního otce a najít svou identitu mimo katolické rituály a korutanskou společnost, skládáním autobiografických fragmentů z paměti a fotografií.