Tomáš Winter Pořadí knih

Kniha se věnuje poválečné tvorbě českého malíře, sochaře a teoretika Emila Filly (1882-1953) a jeho vztahu k čínskému umění a komunistické ideologii. Popisuje Fillovu jedinečnou sbírku čínského umění a přibližuje její vznik. Přináší také zamyšlení nad Fillovým chápáním dálněvýchodní malby, které se odrazilo v jeho textech o čínské krajinomalbě i jeho pozdních obrazech. Právě jim je věnována zvýšená pozornost, a to zejména z hlediska postoje, který k nim zaujímali představitelé komunistického režimu, jejichž často vulgarizující názory hluboce a neblaze zasahovaly do umělcova života i díla. Filla čelil různým formám perzekucí, přesto se mu podařilo zůstat až do konce života ve funkci profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Kniha vychází při příležitosti otevření nové expozice v Pamětní síni Emila Filly na zámku Peruc, který umělci poskytl letní útočiště a sehrál v jeho pozdních aktivitách podstatnou roli.

Biblický text Zjevení sv. Jana, zvaný Apokalypsa, a s ním spojená vizuální představivost zahrnovaly již od středověku dva póly. Na jedné straně líčení apokalyptických pohrom a zkázy světa asociovalo zkázu v přeneseném slova smyslu a s apokalypsou byly spojovány společenské krize, otřesy a válečné hrůzy. Na straně druhé text vrcholí silným tématem naděje. Apokalyptické vize tak zahrnovaly i obrazy nového světa, obnovy společnosti a útěchy pro jednotlivce. Kniha představuje širokou škálu inspirací knihou Zjevení ve výtvarném umění od středověku až do současnosti. Zaměřuje se především na díla vzniklá v českých zemích, avšak pozornost věnuje i zahraničním pracím, které byly na tomto území přítomné a měly určitý ohlas. Kromě klasických cyklů ilustrované Apokalypsy (Karlštejnská Apokalypsa, Albrecht Dürer) či kontrastních motivů Posledního soudu a vizí nového světa, zpřítomňuje podoby obou pólů tématu v moderním a současném umění (Jan Koblasa, Václav Boštík, Pavel Nešleha, Josef Bolf ad.). Úzce výběrově jsou prezentovány i ohlasy Apokalypsy v hudbě a literatuře, a to prostřednictvím okruhu českého undergroundu v době tzv. normalizace, v němž hrála apokalyptická symbolika významnou roli. Kniha je koncipovaná jako doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, pořádané ÚDU v Západočeské galerii v Plzni (říjen 2023 – březen 2024).

Náš nejslavnější cestovatel 19. století. V Africe strávil Emil Holub celkem jedenáct let. První cestu vykonal v letech 1872–1879 zcela sám a s nedostatečným vybavením i finančním zabezpečením. Druhou absolvoval v letech 1883–1887 v čele rakousko-uherské expedice. Během svých cest procestoval území dnešní JAR, Botswany a části Zimbabwe a Zambie. Do Čech přivezl početné sbírky etnografických předmětů, přírodnin apod., ale také cenné vědecké poznatky z mnoha oborů.

Publikace je v pořadí 6. svazkem příspěvků z pravidelných sjezdů historiků a historiček umění, pořádaných pod záštitou Uměleckohistorické společnosti. Téma VI. Sjezdu, který se konal 20. - 21. Září 2018 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze je zde reflektováno v širokém spektru přístupů v pěti tematických celcích: I. Apologie autora; II. Má každé umělecké dílo svého autora?; III. Umělec, umělecké dílo a "spoluautorství" scény; IV. Osobní narativy a sebestylizace umělců a umělkyň; V. Falzum, fikce, mystifikace, aneb Žert, satira, ironie a hlubší význam. Každému tematickému bloku předchází úvodní studie z pera odborných garantů sekce.

Mýtus lidu jako základu národa tvořil páteř národního hnutí a obecné přijetí národní identity přímo určovalo úspěch utváření moderního českého národa. Venkovský lid byl většinou považován za uchovatele národního jazyka a odsud rostl kult lidu a venkova. Konstrukty lidu a lidové kultury hrály v dlouhém 19. století významnou úlohu. Autoři příspěvků v knize sledují toto téma z různých pohledů. Soustředí se přitom na způsoby akceptace a prezentace tradiční venkovské kultury, na přebírání jejích formálních i námětových motivů v rámci výtvarného umění, literatury či hudby, ale také na fázi zpochybňování jejího významu.

Sochař Miloš Cvach (nar. 1945 ve Víru v okrese Žďár nad Sázavou) patří k umělcům, jejichž tvorba je v českém prostředí známa a reflektována pouze omezeně. Jednou z příčin je to, že v roce 1973 emigroval a usadil se v Paříži, kde žije dodnes. Kniha je první monografií, mapující souhrnně jeho život a dílo od figurálních prací, vzniklých na Akademii výtvarných umění v Praze, přes objekty a reliéfy, blízké minimalismu, až k současné tvorbě – reliéfům, autorským knihám, kresbám, grafikám a videu.

Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960. Venkov, lidové tradice a výtvarná kultura venkovského lidu jsou v různých formách součástí našeho života. Kniha představuje a interpretuje zdroje a podoby zájmu o venkovské prostředí od počátku 19. století do šedesátých let 20. století. Věnuje se objevování venkova a jeho obyvatel kolem roku 1800 v souvislosti s kultem přírody a zkoumání „přirozených“ počátků společnosti, moderních národů a jejich kultury i charakteru. Zaměřuje pozornost na lidovou kulturu jako zdroj národního umění, mytizaci venkova jako exotického prostředí nebo na lidové umění inspirující kubismus a historické avantgardy. Závěr knihy se zabývá politizací folkloru v 50. letech 20. století i jeho obsahovým vyčerpáním. Kniha pojímá vedle architektury, obrazů, soch, kreseb, grafik a fotografií českých, ale i zahraničních umělců i vybraná filmová díla.

Ve vztahu k tradici, k právě končícím či dávno minulým obdobím a jejich uměleckým postupům a konvencím, se definuje fakticky každý nastupující umělecký proud. Tradice v původním slova smyslu představuje to, co je předávané a přejímané. Je to korpus zvyklostí, konvencí a obyčejů. Velmi úzce souvisí s představou kánonu neboli určité normy a toho, co je dané a přijímané ve smyslu odsouhlaseného a prověřeného souboru pravidel. Kniha ilustruje pomocí konkrétních příkladů z oblasti výtvarného umění, architektury, filmu, literatury a dramatu, jakým způsobem se vztah k tradici, zahrnující její přijímání i odmítání, proměňoval v moderní době