Dušan Šindelář
Narodil se v učitelské rodině. Za války byl totálně nasazen. Studium filozofie a estetiky na FF UK ukončil v r. 1951 doktorátem filozofie; považuje se za žáka L. Svobody a J. Mukařovského. Byl ovlivně i osobním stykem s E. Utitzem; jeho postupná orientace na estetiku se prohlubovala i společným životem s bratrem Lumírem, malířem a sochařem. Do svého důchodu v r. 1991 přednášel estetiku a teorii výtvarného umění na FF UK, na VŠUP a AVU. Řádným profesorem estetiky a teorie výtvarného umění byl jmenován v r. 1972; v r. 1969 získal titul DrSc. a 1988 se stal členem-korespondentem ČSAV. Jako výtvarný a literární kritik přispíval do LtN, Kultury, Výtvarné práce, Umění a řemesel, Tvaru. Odborné stati publikoval ve Výtvarném umění, Estetice, Umění, Výtvarné výchově. V 60. a 70. l. byl vedoucím redaktorem Výtvarného umění, v 80. l. Estetiky. Věnoval se též popularizační činnosti. Často působil v odborných, školských, vědeckých a posudkových komisích, v radách pro průmyslový design atp. Byl odborným poradcem v Čs. televizi. Od r. 1992 žije na venkově a dále se věnuje vědecké práci.
Ve vědecké práci se nejprve věnoval dějinám starořecké filozofie; vydal předmluvy k dílu Diogena Laertia o Epikurovi a k starořeckým atomistům. Potom se stále více soustřeďoval na estetiku, zachovávaje historicko-logické hledisko (Podstata a vývoj výtvarného typu, Problém krásna v současném umění a estetice,). Obecnou estetikou se zabývá také v knize Estetické vnímání. Filozofický esej oživuje v knihách Smysl věcí, Estetický zápisník a v Myšlení v obrazech aneb obrazy myšlení. Problémem okrajovosti se zabývá kniha Tržiště estetiky, vztahem vědy a umění Vědecká ilustrace v Čechách, problémem paradoxu Paradox umění, otázkou situace Estetika situací. Teorii užité tvorby rozpracoval v Estetice užité tvorby a v řadě speciálních studií. Vydal též několik uměleckých monografií (V. Makovský, K. Lidický, H. More ad.). Středem Š. pozornosti je otázka vztahu (estetické) zkušenosti a různých vrstev vědomí, situace a situačnosti, estetické funkce a normy, kategorie možného a skutečného. Jeho personalismus se opírá o ontologicky chápané (estetické) principy.
Bibliografie: Podstata a vývoj výtvarného typu, 1955; Problém krásna v současném umění a estetice, 1958; Estetické vnímání, 1961; Smysl věcí. Kapitoly z estetiky užitého umění a průmyslového výtvarnictví, 1963; Estetická funkčnost a funkce, 1967; Móda, vkus, styl, 1968; Tvarová typologie, 1969; Tržiště estetiky. Studie o takzvaných okrajových estetických a uměleckých jevech a vztahu estetična nenormovaného k normovanému ve výtvarné oblasti, 1969; Filozofie užité tvorby, 1971; Vědecká ilustrace v Čechách, 1973; Estetika situací, 1976; Estetika užité tvorby, 1978; Jistoty umění, 1979; Tvořivá estetika, 1982; Myšlení v obrazech aneb obrazy myšlení, 1986; Paradox umění. Příspěvek k poznání dialektiky obecné teorie umění, 1986. Čas. přísp.: Korespondence A. Slavíčka z hlediska teorie umění, Výtvarné umění 1954, č. 3; Contemporary Czech Aesthetics, Journal of Aesthetics and Act Criticism 1959, č. 1; Příspěvek k typologii výtvarných principů, Umění 1987; Estetično a estetický řád, Umění 1970; Estetické hodnocení a estetické hodnoty předmětů hmotné kultury, Estetika 1973; Kategorie smyslu a vhodnosti ve výtvarné estetice, Estetika 1979; Umění a příroda. Kritický pohled na naši současnost, Umění 1980; Myšlenky o dokonalosti a kráse, Estetika 1980; Dialektika estetické míry, Estetika 1981; Poznámky k problematice věd a umění, Estetika 1982; Umění ve vědomí společnosti, Estetika 1986.