Prokop Voskovec Pořadí knih (chronologicky)

Básnické texty Prokopa Voskovce, synovce Jiřího Voskovce, měly v časech svého vzniku jen málo šancí ke svému zveřejnění. Za minulého režimu je cenzura ocejchovávala a vytěsňovala jako „surrealistické“, později byly zakázány coby dílo chartisty a nakonec emigranta. Přesto jde nesporně o svrchované básnické dílo, jehož „polistopadové“ zpřístupnění nyní tato sbírka – žel už posmrtná – zásadním způsobem završuje. Přináší totiž kromě titulní básně i další jeho vrcholné básnické celky z 60. let a zároveň i řadu jiskřivých miniatur z autorovy pařížské literární pozůstalosti. Celistvě tak odkrývá subtilní tkáň Voskovcovy poetiky v její hravosti, melancholii či humoru, v její osobitosti a návratných motivech, dává vyniknout zplna a prokresleně jedinečnosti jeho vidění světa a svébytnosti způsobu, jakým je cítil potřebu vtělovat do svých zápisků.

Autor Zpěvy Maldororovy vydal vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie. Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci. Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců. André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal: „Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického...“ Doslov Bruno Solařík.

Seznámení Petra Krále s Prokopem Voskovcem (1958) patřilo pro oba k „určujícím setkáním“; podstatnou součástí přátelského vztahu, který se z něj rozvinul, bylo společné snění o divadle podnícené zároveň surrealismem a Voskovcem a Werichem. Po tom, co Voskovec (Prokop) za Královy spolupráce uvedl v divadélku Radar první českou inscenaci Jarryho Ubu po roce 1948, napsali spolu oba autoři značně osobní adaptaci Labichovy frašky Nemám času — dokonce ve dvou verzích —, k jejímuž vzniku přispěla i sázka o láhev sektu a matoucí rozhovor vyslechnutý při společné cestě autostopem. Uvedení hry mělo zahájit provoz Divadla Hasičská zbrojnice založeného na zvláštním pojetí představení jako básnické katastrofy, inscenace však nikdy nespatřila světlo světa…

Celá antologie je rozdělena do dvou částí: v první, nazvané Brzdy v zatáčkách, se autor představuje poezií, která vznikala v letech 1958-1969. Voskovec zde vychází a těží především ze svého vztahu k surrealismu a převážně v tomto duchu komponuje své texty. Vznikají zároveň jako určitá součást rozhovorů či debat mezi přáteli, v nichž si vyměňovali názory nejen na umění, ale i na životní zkušenosti. Bez nadsázky lze říci, že právě v těchto záznamech nejrůznějších nápadů a myšlenek chápal Voskovec naplnění údělu básnické existence. Mnohem odlišněji pak působí po obsahové stránce verše, jež jsou shromážděny ve druhém, závěrečném oddílu tohoto výboru a zahrnují období 1981-2005. Voskovec tu totiž zachycuje nelehkou pozici člověka, pohybujícího se v exilu. Tato změna se projevuje převážně ve formě trpkých monologů, v nichž se do popředí derou pocity osamocení i nechuti komunikovat s okolním světem.

Ilustrované vydání jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku ruské literatury obsahuje desítky dosud nepublikovaných obrazů ruského malíře Borise Grigorjeva. Dostojevského román, který poprvé vyšel česky v roce 1894, byl brzy po svém vydání považován za vrchol světové literatury a dodnes patří k nejčtenějším dílům. Na pozadí osudu rodiny Karamazovových, kde je nejstarší syn Dimitrij obviněn z otcovraždy, Dostojevskij zkoumá klíčové filozofické otázky lidstva. Toto vydání je obohaceno unikátní sérií šedesáti ilustrací Grigorjeva, významného ruského malíře první poloviny dvacátého století, jehož díla jsou součástí mnoha muzeí v Rusku i na Západě. Grigorjev byl známý i v meziválečném Československu, kde měl svou první výstavu v roce 1926. Jeho monumentální polyptych Tváře světa byl zakoupen československým státem a dnes se nachází v Národní galerii v Praze. Grigorjev pracoval na karamazovském cyklu v letech 1916 až 1932, ačkoliv projekt ilustrovaného vydání nebyl nikdy realizován. Cyklus, zahrnující 58 kvašů, akvarelů a kreseb, byl vystaven v roce 1933 v New Yorku a poté zůstal široké veřejnosti neznámý. Dnes ilustrované vydání obsahuje přes osmdesát Grigorjevových obrazů, včetně dalších děl tematicky spřízněných s ruskými náměty.

Mezi Jarryho druhé nejvýznamnější souborné dílo patřily Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika, které bylo vydáno až posmrtně (na Jarryho přání, aby kniha vyšla až v době, která ji bude s to pochopit) a které patafyziku zobrazuje jako „vědu imaginárních výsledků“.

„Zatrubte prdelí v tubu, ať žije náš otec Ubu!“ Souborné vydání divadelních šprýmů na téma král Ubu.

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.

Druhý díl, poctěný r. 1919 Goncourtovou cenou, se odehrává z větší části v normandských mořských lázních. Autor opět uvádí na scénu zámožného Pařížana a další postavy a podává mj. analýzu rozdílu mezi spisovatelem-člověkem a jeho dílem, analýzu lidských a rodinných vztahů, pohled na chováni měšťáka a šlechtice a detailní rozbor rodící se lásky mezi mužem a ženou.