Claude Lévi-Strauss byl francouzský antropolog, který revolučně proměnil naše chápání lidské kultury. Jeho strukturální antropologie se zaměřila na neviditelné, univerzální struktury myšlení, které pod povrchem rozmanitých tradic spojují lidstvo. Odmítl vidět západní civilizaci jako nadřazenou a zdůrazňoval, že „divoká mysl“ je stejně racionální a složitá jako „civilizovaná“. Jeho práce zkoumá hluboké vzorce v mýtech, sociálních uspořádáních a sňatkových pravidlech, čímž odhaluje sdílené mentální kategorie napříč kulturami. Lévi-Strauss pozval čtenáře, aby přehodnotili předpoklady o lidské povaze a kulturním relativismu.
Věhlasný francouzský etnolog používající strukturální metody se touto knihou, která patří k jeho nejvýznamnějším dílům, představuje jako precizně a detailně postupující objevitel skrytých mechanismů nekultivovaného "divokého" myšlení. Demonstruje též souvislost těchto duševních procesů s uměleckým tvořením, spatřuje v nich protipól vědecké myšlenkové činnosti a přitom se vyrovnává se Sartrovou "Kritikou dialektického rozumu".
První část čtyřdílné práce předního francouzského kulturního antropologa. Vycházeje z analýzy jednoho mýtu, která postupně zahrnuje většinu mýtů tropické Jižní Ameriky, autor dochází ke zjištění, že dokonce ani tam, kde lidskou fantazii považujeme za zcela spontánní, neexistuje náhodné spojování představ. C. Lévi-Strauss se však neomezuje na zkoumání abstraktních mechanismů, ale naopak vychází z bezprostřední skutečnosti každodenního života. Titul knihy se inspiroval kuchyní jihoamerických kmenů, mezi nimiž autor pobýval, její stavba zase kompozicí hudebního díla: text připomíná velkolepé oratorium, jehož jednotlivé části postupně přejímají a obměňují výchozí téma.
Druhá část čtyřdílné práce význačného francouzského kulturního antropologa se zaměřuje na dvě látky, které nejsou potravinou v pravém smyslu slova, ale úzce s jídlem souvisejí: medu a tabáku. Zkoumá v mýtech jejich protiklad: protiklad vlhkosti a sucha, protiklad látky, která vyjadřuje veškerou lákavost a přívětivost přírody, a jiné, která v podobě kouře stoupá ke světu nadpřirozených bytostí a v životě jihoamerických indiánů nabývá na významu zejména v obdobích sucha a hladu.
Významné dílo předního francouzského kulturního antropologa je na rozdíl od slavných Smutných tropů zaměřeno mnohem teoretičtěji. Autor se v jednotlivých kapitolách zabývá vztahem historie a etnologie, jazykem a příbuzenskými vztahy, organizací společnosti, magií a náboženstvím, uměním a také otázkou místa antropologie v rámci společenských věd a problémy spojenými s její výukou. Výbor zahrnuje stěžejní texty C. Lévi-Strausse z přelomu 40. a 50. let, které položily základy strukturální antropologii.
Nový výbor stěžejních textů předního představitele strukturalismu v antropologii vznikl patnáct let po uveřejnění svazku Strukturální antropologie. Jde opět o texty mnohdy nedostupné, při jejich výběru se autor znovu řídí zásadou srozumitelnosti širšímu okruhu čtenářů. Jednotlivé oddíly knihy jsou věnovány vymezení oboru antropologie a její minulosti i perspektivám, sociální organizaci a otázkám příbuzenství. Nejrozsáhlejší oddíl pojednává o autorových oblíbených tématech – mytologii a rituálu. Závěrečná část si všímá některých otázek, před nimiž stojí naše současné společnosti.
Text publikace tvoří tři přednášky, které francouzský lingvista, filozof, etnolog a antropolog Claude Lévi-Strauss proslovil při své čtvrté návštěvě Japonska na jaře roku 1986 v Tokiu. Čtenáři se setkají s rekapitulací celé řady koncepcí, které Lévi-Strausse proslavily v souvislosti s jeho předchozími knihami: s rozdělením na „studené“ a „horké“ společnosti, se základními principy strukturální analýzy mýtu či s úvahami o problému rasy. Základním a všudypřítomným tématem jeho přednášek je však to, co je naznačeno v titulu knihy. Jaké světlo může antropologické zkoumání – podle konvenčních představ soustředěné hlavně na mimoevropské společnosti bez písma – vrhnout na otázky, s nimiž se potýká naše západní civilizace? Do centra Lévi-Straussovy pozornosti se takto dostává např. problém asistované reprodukce, ekonomického vývoje či rasismu: ve všech těchto případech Lévi-Strauss ukazuje, že studium tzv. „primitivních“ společností přináší ne-li odpovědi na tyto problémy, tedy alespoň pozoruhodné příspěvky k možnostem jejich promýšlení. Celým tímto pozdním textem prostupuje respekt ke společenstvím a národům, které máme často stále ještě tendenci pokládat za zaostalé: respekt ke kulturní diverzitě, který proslavil Lévi-Straussovo dílo jako celek.
Ve třetí části čtyřdílné práce předního francouzského kulturního antropologa může čtenář pokračovat v pouti po mýtech amerických indiánů, tentokrát jinými cestami z téhož bodu, odkud vycházel první díl (Syrové a vařené) a kam se naopak druhý díl (Od medu k popelu) opačným směrem vracel. Není proto nezbytné mít přečtené předchozí díly, k nimž se lze v případě zájmu dostat později. Jako jednotlivá témata fugy se témata mýtů, rozebíraných metodou strukturální analýzy, proplétají, setkávají a opět rozcházejí. V porovnání s předchozími díly se pole zkoumání rozšiřuje i na mýty Severní Ameriky.
Cestopis francouzského etnologa světového jména, věnovaný kmenům Jižní Ameriky. tj. Kaďuvejům, Bororům, Nambikwárům, Tupíům-Kawahíbům. Autor zakladá své líčení na dlouholetém trpělivém studiu a zejména na pozorování v terénu. Tato důkladná studijní i praktická příprava umožňuje mu potom vysvětlovat jednotlivě detaily kultury z jevů zdánlivě bezvýznamných a říkat nejenom to, co viděl a prožil, ale i to, co si zmíněné kmeny myslí o sobě a o světě. Knihu doprovází množství náčrtů, kreseb a fotografií.
Přednášky tří významných filozofů - Maurice Merleau-Ponty, Claude Lévi-Strauss, Roland Barthes, na téma sociální antropologie, semiologie a filozofie bytí.
Závěrečný, nejobsažnější díl tetralogie nejprve rozebírá indiánské mýty (tentokrát převážně severoamerické) metodou strukturální analýzy jako tři předchozí díly. Ukazuje se, že navzdory nesmírným rozdílům v kultuře a životním prostředí populací obou Amerik zapadají vzájemně propojené prvky jejich mýtů do jednoho koherentního obrazu, v němž mají své místo a funkci i ty zdánlivě nejabsurdnější detaily. V obsáhlém finále autor nejen obhajuje svou metodu, nýbrž podobně jako ve Smutných tropech uvažuje o místě člověka na zemi.
