Milan Kundera byl český a francouzský spisovatel, jehož dílo je známé svou hloubkou a filozofickým přesahem. Původně psal v češtině, později ve francouzštině, přičemž si své francouzské překlady sám revidoval, čímž je povýšil na originální díla. Jeho tvorba, která se zabývá existenciálními otázkami a lidskou kondicí, byla v jeho rodné zemi dlouho cenzurována. Kundera je ceněn pro svůj jedinečný styl, který mistrně propojuje humor, ironii a hluboké zamyšlení nad životem.
Unesený Západ, osmý svazek esejů Milana Kundery, obsahuje dva texty: Nesamozřejmost národa, projev Milana Kundery na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, a francouzsky psaný esej Unesený Západ (1983) v překladu Anny Kareninové.
Svazek obsahuje dva eseje Milana Kundery: Kdo je to romanopisec (z knihy Le rideau /Opona/, Gallimard 2005) a Nechovejte se tu jako doma, příteli (z knihy Les testaments trahis /Zrazené testamenty/, Gallimard 1993). Společným tématem esejů je zamyšlení romanopisce nad romanopiscem. Jeho vztah k lyričnu („romanopisec se rodí na ruinách svého lyrického světa“); základní nesouhlas s „pre-interpretací života“ (mytologickou, náboženskou či ideologickou). Vášnivá obhajoba autorského práva, s kterou je spojen v postavě Cervantesově sám vznik umění románu. Morálka podstatného odstraňující z životního díla vše nepodstatné („život je krátký, četba je dlouhá a literatura se sebevraždí zešílevší plodivostí“). Hloupost těch, kdo hledají smysl románu v autorově životopisu (polemika Prousta proti Sainte-Beuvovi). A tak dál.
Šestý svazek esejů Milana Kundery se jmenuje Zahradou těch, které mám rád. Texty této knihy autor napsal a publikoval v letech 1989-2008. Spolu s jinými úvahami vyšly v knize Une rencontre (Gallimard 2009). Na záložce se dočtete: „Tato kniha je věnována zejména umění románu, které je pro Kunderu ze všech umění to nejevropštější (Rabelais, Cervantes...) a umí odhalit na lidském životě, co jinak nelze uvidět (Carlos Fuentes, Anatole France, Curzio Malaparte...); kniha mluví též o tom, co znamená žít v jiné zemi, než je ta rodná (Věra Linhartová, Škvorečtí, Danilo Kiš...), a vzdává poctu těm, kdo neváhali jít proti vládnoucí blbosti (milovaný Fellini...); ti všichni pro Kunderu tvoří ‚zahradu těch, které má rád‘.“
Pátý svazek esejů se jmenuje Slova, pojmy, situace. Autor píše na záložce: „Umění románu, jehož dějiny započaly velkým Rabelaisovým dílem na počátku 16. století, doprovází až dodneška Evropu a její konkrétní život. Tato malá knížka nemá nic společného s nějakým vědeckým povídáním. Je složena z různých krátkých zamyšlení nad lidskými situacemi, tak jak jsem se o to snažil já sám (první část Slova), ale zejména umění románu během celých svých dějin (druhá a třetí část: Pojmy a Situace).“ SLOVA jsou autorova definitivní česká verze šesté části knihy L‘art du roman (Umění románu). POJMY obsahují autorův český překlad páté části knihy Le rideau (Opona), kde vyšly pod názvem L’esthétique et l’existence (Estetika a existence). SITUACE tvoří texty druhé části knihy Une rencontre (Setkání) s názvem Romans, sondes existentielles (Romány, existenciální sondy).
Svazek obsahuje tři Kunderovy texty o Janáčkovi, které vznikly ve Francii mezi rokem 1991 a 2004. V třetím textu (záznamu rozhlasového rozhovoru, který vysílal Český rozhlas 3 – Vltava dne 3. července 2004) formuluje Kundera základní otázku: Je Janáček „jen zajímavým skladatelem jakéhosi exotického koutu Evropy, anebo jedním z tvůrců moderní světové hudby“? Tato otázka podle Kundery provází Janáčkovo dílo jako jeho úděl a prosvítá za všemi texty: v prvním z nich, Hledání přítomného času, je Janáčkova opera srovnávána s úsilím Flauberta a Hemingwaye uchopit „prózu života“ a její „přítomný čas“; v druhém, Liška Bystrouška, drásavá idyla, je Janáček řazen k velkým osamělým antiromantikům Střední Evropy; v posledním, Nepravděpodobný osud (rozhovor s Tomášem Sedláčkem), je Janáčkův osud konfrontován s největšími skladateli moderní hudby, od Schönberga ke Stravinskému.
Kolektivní monografie věnovaná dílu Milana Kundery navazuje na stejnojmennou mezinárodní konferenci konanou v Brně v roce 2009. Publikace spojuje příspěvky odborníků k jednotlivým aspektům díla Milana Kundery (Češka, Kosková, Richterová) se studiemi (literárních) historiků a teoretiků, kteří se vyslovují ke konkrétním problémům tvorby tohoto autora (Pavel, Steiner, Koten, Sládek), nechybí ani pohledy z jiných oborů (Scarpetta). Analyzováno je hlavně Kunderovo dílo beletristické, především v jeho estetických a ideových souvislostech, středem zájmu jsou též autorovy eseje a jeho celkový filozofický a kulturní odkaz, a to napříč uměleckými médii.
Sedmý svazek esejů Milana Kundery se jmenuje O hudbě a románu. Na záložce se dočtete: „Neobávejte se: to není žádná univerzitní přednáška, ale úvaha plná překvapivých odboček, vzpomínek, polemických pasáží i vtipů, vyprávěných někým, kdo byl celým svým životem spjat jak s románem, tak s hudbou, těmito dvěma uměními, která patří Evropě více než kterákoli jiná, protože právě ona Evropu vytvořila. Není to ostatně žádné nedorozumění, že za knihu Zrazené testamenty — z níž pocházejí obě části této knížky — byla Kunderovi v roce 1996 udělena cena americké Společnosti hudebních skladatelů (ano, hudebních skladatelů).“
Po úspěšném svazku Můj Janáček vycházejí pod názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo dva Kunderovy eseje věnované umění románu: Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986).
Tři povídky (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop) o lásce nerozpačitě nahlížející do intimní sféry dnešního člověka a ukazující, že jak muž, tak i žena nejsou než tu komickými a jinde tragickými služebníky choutek a rozmarů sexu.
