Řehoř z Nyssy Knihy

Mojžíšův život, jedno z Řehořových vrcholných děl, má být odpovědí na otázku, v čem spočívá dokonalá ctnost. Ve snaze objasnit čtenářům podstatu dokonalosti autor nejprve vypráví a následně krok za krokem interpretuje biblickou zprávu o Mojžíšovi. Nabídnutý výklad probíhá v duchu starověké alegorické exegeze: Řehoř vede své čtenáře k tomu, aby ve slovech Písma spatřovali vyšší smysl. Příběh o egyptském princi a osvobození izraelského lidu se tak stává nadčasovým vyprávěním o úsilí lidské duše vymanit se z područí smyslů a iracionálních hnutí, rozvíjet ctnost a stále lépe poznávat, kdo je to Bůh. V průběhu spisu se ukazuje, že snaha o dokonalou ctnost a touha po poznání Boha spolu úzce souvisejí. Klíčem k obojímu je především ochota neulpívat na ničem, čeho již bylo dosaženo, a stále se napřahovat k něčemu ještě dokonalejšímu. Jedině člověk, který stále překračuje vlastní hranice, může poznávat nekonečného Boha, protože se mu stává podobným.

Katechetická řeč, tradičně zvaná "velká", představuje nejdůležitější základy křesťanské věrouky, Řehoř z Nyssy ji zamýšlel jako určitý návod pro katechety, jak postupovat při výuce. Toto dílo je zajímavou ukázkou kappadocké teologie konce čtvrtého století. Dvojjazyčné vydání připravuje M. Bláhová.

Řecko-české vydání spisu, který představuje Řehořovu antropologii čerpající z antických, biblických i starokřesťanských zdrojů.

Pojednání Řehoře z Nyssy (zemř. po r. 390) shrnující kappadockou trojiční nauku o jediné přirozenosti a třech osobách či hypostazích v křesťanském božství. Božská přirozenost je pro Řehoře především nevymezená, tj. prostá všech určení. Neexistuje však jinak než ve svých hypostazích, jež jsou konstituovány svými charakteristikami, tj. vztahy původu. Tyto rozdíly přirozenost „zurčiují“ v hypostaze, které na rozdíl od ní mohou být jakožto navzájem zřetelně odlišené počítány v plurálu. Teprve tyto vymezené hypostaze (nikoli nevymezená přirozenost) mohou také vykonávat božské působení, na jehož základě božství poznáváme.

Řehoř z Nyssy (cca 335–cca 395 po Kr.) ve svém raném díle představuje výklad starozákonní knihy Kazatel a jejího zdánlivě pesimistického ladění. Upře-li člověk svou pozornost pouze ke smyslově vnímatelnému světu, musí nakonec opravdu dojít k poznání, že vše je marnost. Vymanit se z této marnosti můžeme podle Řehoře tak, že se zaměříme na opravdové dobro, které není postižitelné smysly a je v každém čase stále stejné. V rámci kritiky lidského úsilí o různá zdánlivá dobra odsuzuje Řehoř velmi ostře také jakoukoli formu otroctví. V závěrečné části spisu ukazuje, jak moc je každá stvořená bytost podmíněna tím, že existuje v čase, a ptá se, co je vhodný okamžik pro ctnost. Člověk nemusí čekat na správnou chvíli, nýbrž může se pro dobro rozhodnout kdykoli a zaměřit k němu celý svůj život.

V homiletickém spisu Otče náš se kappadocký teolog snaží v pěti kázáních vyložit jednu z nejstarších křesťanských modliteb, kterou podle Matoušova evangelia předal během horského kázání svým učedníkům sám Ježíš. Vedle důrazu na nutnost modlitby se Řehoř zabývá otázkou, jak se správně modlit, za co prosit, jak děkovat a jak se k modlitbě duchovně připravit. Aby člověk mohl považovat Boha za svého Otce, musí na sobě nejprve pozorovat jakousi podobnost s Bohem. Té může dosáhnout pouze tehdy, když se oprostí od vášní a všeho zla a vede ctnostný život. Jedině pak jej smí s důvěrou oslovovat jako svého Otce. Řehořovy úvahy o povaze křesťanské modlitby neztrácejí dodnes na aktuálnosti a mohou přispět také k současným diskusím nad podobou jejího tradičního textu.

Život sv. Makríny (327 – 380) podáva príbeh ženy, ktorá sa po smrti svojho snúbenca rozhodla celý svoj život prežiť v ústraní na vidieku. Starala sa o svojich mladších súrodencov a ovdovenú matku a napokon aj o všetkých núdznych z blízkeho i vzdialenejšieho okolia. Na prvý pohľad nesmierne prozaický život vykresľuje s hlbokým citom pre jeho duchovné pozadie Makrínin brat, svätý Gregor. Život svätej Melánie (383 – 439) zobrazuje bohatú Rimanku zo senátorskej rodiny. Spolu s manželom sa rozhodli žiť ako „brat a sestra“ a začali rozdávať svoje majetky. Niekoľko rokov prežili v Afrike a nakoniec sa usadili v Jeruzaleme. Tu na Olivovej hore Melánia založila dva kláštory. Život sv. Olympie (368 – asi 410) opisuje životné osudy vznešenej Konštantínopolčanky, diakonky a pomocníčky svätého patriarchu Jána Zlatoústeho. Ich vzájomný vzťah dokresľuje zbierka sedemnástich Listov Olympii, pochádzajúcich z obdobia Jánovho exilu, v ktorých sa venuje otázke, ktorá najviac trápila jeho aj Olympiu – ako znášať utrpenie.

V starovekom východnom Stredomorí existovala dlhá kultúrna tradícia, ktorá vnímala transcendentný význam erotiky. Do tohto prúdu náboženských výpovedí sa zaradila aj Veľpieseň, keď bola zahrnutá do biblického kánonu. Židovskí aj kresťanskí exegéti v tomto ľúbostnom lyrickom príbehu videli rozprávanie o vzťahu Boha a jeho ľudu. Svätý Gregor z Nyssy (335 – 394) vo svojom komentári nadväzoval na svojich predchodcov, no ich dedičstvo aj ďalej rozvíjal. Pozoruhodným prvkom jeho exegézy je široké chápanie Božieho ľudu – je ním celé ľudstvo, celá ľudská prirodzenosť. Prvým pádom bol Boží obraz v človeku porušený a ľudstvo následne trpí odlúčenosťou od Boha. No Boh sa usiluje o znovuobnovenie nášho dôverného vzťahu a jeho láska k ľudstvu kulminuje v okamihu Vtelenia, keď sa Boh stal človekom. V Gregorovom výklade sa plynule prelína obraz záhrady Veľpiesne a jej dvoch zaľúbencov so záhradou, ktorou je celá zem, a v nej Boh milujúci ľudstvo. Rajskú záhradu sme síce stratili, ale vďaka Božej láske ju môžeme znova obnoviť.

Svätý Gregor z Nyssy (335 – 394) nadväzuje na starobylú židovsko-kresťanskú tradíciu výkladu ľúbostného vzťahu Veľpiesne ako rozprávania o vzťahu Boha a jeho milovaného ľudu. Gregorovou osobitosťou je veľmi široké chápanie Božieho ľudu – je ním celé ľudstvo, celá ľudská prirodzenosť. V jeho Výklade Veľpiesne sa plynule prelína obraz záhrady Veľpiesne a jej dvoch zaľúbencov so záhradou, ktorou je celá zem, a v nej Boh, ktorý tak miloval ľudstvo, že sa stal človekom. Starovekí exegéti však vo Veľpiesni, ktorú vnímali ako prorocký spis, videli aj iné prorocky relevantné témy. Ženích Veľpiesne je Mesiáš, Kristus, ktorý mal podľa prorokov trpieť a umrieť. A tak autori citlivo vnímali možné intertextové prepojenia medzi Veľpiesňou a evanjeliovými textami o utrpení Pána – pomazanie vonnými olejmi, korunovanie, záhrada utrpenia a smrti, hľadanie Pána, vzkriesenie v záhrade... Aj táto interpretačná línia je bohato prítomná v Gregorovom diele. Veď napokon jeho Výklad Veľpiesne je sériou homílií, ktoré predniesol vo Veľkom pôste ako prípravu na slávenie mystérií Veľkej noci, Vzkriesenia, ktorým bolo dovŕšené Vtelenie.

Svätý Gregor z Nyssy (335 – 394) nadväzuje na starobylú židovsko-kresťanskú tradíciu výkladu ľúbostného vzťahu Veľpiesne ako rozprávania o vzťahu Boha a jeho milovaného ľudu. Gregorovou osobitosťou je veľmi široké chápanie Božieho ľudu – je ním celá ľudská prirodzenosť, teda nielen každá ľudská duša, nielen cirkev, ale aj ľudstvo ako celok. Veľpieseň potom rozpráva o mnohých podobách ľudskej drámy. Ľudská prirodzenosť, stvorená ako žiarivý Boží obraz, padla. Jej krása bola prikrytá temným odevom a ona zranená trpí odlúčením od Boha. Boh ju však tak miloval, že túto priepasť prekročil a stal sa človekom. Vďaka tomu môže človek v sebe znova obnoviť pôvodný Boží obraz, zbaviť sa temného plášťa a zažiariť v prvotnej nádhere. K tomu vedie dlhá a namáhavá cesta, ktorá sa volá cnostný život. Cnosťou sa duša približuje k Bohu, a čím je bližšie, tým je krajšia, tým lepšie odráža Boží obraz. To však platí aj o cirkvi a o celom ľudstve…