Pavla Lidmilová (2. února 1932 Zlín – 25. ledna 2019 Praha) byla česká překladatelka z portugalštiny a španělštiny. Věnovala se především literatuře portugalské a brazilské, případně překladům z afrických portugalsky psaných literatur.
Tato „neklidná“, nikdy neuzavřená kniha absurdního bytí a „zběsilého snění“ portugalského stvořitele řady fiktivních básníků a prozaiků Fernanda Pessoy dnes putuje světem jako literární hlavolam pro editory, překladatele i čtenáře. Teprve po 47 letech od autorovy smrti byl z jeho literární pozůstalosti vydán první knižní soubor těchto prozaických fragmentů různé stylistické a myšlenkové koncepce, ale polemika o jejich možném čtení, uspořádání i imaginárním autorství neustává.
Výbor současné portugalské poezie, jenž sestavil atašé portugalského velvyslanectví v rámci Festivalu spisovatelů v Praze. V antologii jsou zastoupeni básníci: Eugénio de Andrade, Ana Hatherly, Pedro Tamen, Gastao Cruz, António Franco Alexandre, Manuel Gusmao, Nuno Júdice, Fernando Pinto do Amaral a Paulo Teixeira.
Vypravěčkou této neobyčejné prózy je malířka, která se rozchází s mužem, aby našla bytostnou nezávislost a nebezpečnou svobodu. Místo barvami a tvary se tentokrát vyjadřuje slovy. Napohled chaotickou, kypící i zajíkavou promluvou, improvizací na různá témata, nesměřuje k jasně uspořádanému projevu: slovem se snaží zachytit „ne-slovo“, to, co je mezi řádky a zdá se být nesdělitelné. Slovo je pouze prostředek, „návnada“, a nevypráví se jím příběh, ale zachycuje se měnlivý stav hledajícího ducha. Abstraktnost myšlení se střetává se slastí i trýzní matérie, jedno se vyjadřuje skrze druhé, a zjevuje se radost.
Výbor z povídek brazilské spisovatelky Clarice Lispectorové ukazuje všechny nosné aspekty její tvorby. Své hrdiny staví do krizové, přesto však v životě běžné situace a dává nahlédnout do jejich reakcí. Povídky vybrala a doslov napsala Pavla Lidmilová.
V pořadí třetí český výbor z mnohotvárného díla Portugalce světového věhlasu představuje po Pessoovi básníkovi a prozaikovi spisovatelskou osobnost vymezenou hlubinněji než žánrově. Editorka Pavla Lidmilová do tohoto svazku zařadila Pessoovy hermetické básně, „statické drama“ Námořník, anglicky psaný Esej o iniciaci a vybrané prozaické fragmenty a dopisy, jež všechny spojuje esoterická perspektiva. Výbor poodhaluje českému čtenáři roušku nad skrytými prameny tvorby jednoho z velikánů tohoto století, který stanul v téže řadě zasvěcenců jako svého času náš J. A. Komenský. Verše přebásnil Josef Hiršal, z portugalštiny přeložila Pavla Lidmilová, z angličtiny Šárka Grauová, předmluvu napsala Daniela Hodrová.
Dramatický román z roku 1956 prošel v mnoha překladech světem jako ojedinělý obraz brazilského vnitrozemí, „velké divočiny“, které bylo počátkem dvacátého století krajem nehostinným, ale uhrančivým svou drsnou exotičností. Strhující příběh zbojníků, kteří chtějí pomstít smrt svého vůdce, je zároveň příběhem osudové lásky. Střetají se tu síly dobra a zla na poli válečném i v nitru muže, osudově spjatého s přítelem, který jej provází na nebezpečné cestě životem.
Doslov napsal Zdeněk Hrbata.
Sedm povídek významného portugalského exilového spisovatele.
Miguéis uprchl ve třicátých letech před diktátorským režimem z Portugalska a usadil se v USA. I když později měl možnost se vrátit, zůstal v exilu až do své smrti, přitom ovšem psal výhradně portugalsky a ve své vlasti došel plného uznání. Tento poněkud rozporuplný životní úděl se mohutně promítá do jeho díla, povídky v této knize nejsou výjimkou. V příbězích atentátníka, který přijíždí splnit svůj úkol do neznámého města, vědce, který z touhy po nezávislosti „prováhá“ svou osudovou lásku, spisovatele s příliš bujnou fantazií, zde i v ostatních povídkách jde především o pocity lidí, vytržených ze svého prostředí a tápajících v cizím světě. Toto téma je zjevně autorovou alfou i omegou a jeho vášnivá touha ulevit své rozpolcené duši prostřednictvím vesměs osamělých literárních hrdinů dává knize jakýsi naléhavý tón. Zajímavé čtení, zvláštním způsobem upřímné, oscilující na hranici tragična a ironického nadhledu, což je zřejmě styl vlastní autorům, jejichž základní životní zkušenosti vyvěrají ze specifického a často nemilosrdného prostředí latinského světa.
Podrobné sebezpytující, chladně intelektuálně analyzující úvahy člověka stojícího před bilanční sebevraždou se v první povídce prolínají s intenzivními prožitky posledních citových a emocionálních vjemů fiktivní postavy, venkovského šlechtice, barona de Teive. Tato postava je zosobněním negace života, životní prázdnoty, pesimismu a pýchy na vlastní intelekt. Ve druhé povídce Ďábel hovoří s ženou Marií a přes ní s jejím nenarozeným dítětem, svým duchovním synem. Představuje se jako ironik, snílek a kavalír a seznamuje ženu se svým chápáním světa.
Pět novel s různou tematikou zahrnuje portugalskou literární tvorbu od přelomu století do současnosti a jsou zároveň ukázkou jednotlivých literárních směrů od dekadence a symbolismu, k sociální problematice až k psychologickým otázkám a etice. Mário de Sá-Carneiro: Lúciova zpověď (A Confissão de Lúcio, 1913) – fantastická novela, ve které se obráží symbolismus a dekadence. Odehrává se v Paříži na přelomu století uprostřed bohémy a intelektuální společnosti. Přátelství dvou Portugalců je narušeno ženou a vede k vraždě. Branquinho da Fonseca: Neklidná řeka – psychologická novela o mladém inženýrovi, který pomáhá stavět letiště v opuštěném kraji. Napětí a nesnesitelnou atmosféru uprostřed mužské společnosti vytváří zde žijící jediná žena. Carlos de Oliveira: Včely v dešti (Uma Abelha na Chuva, 1953) – příběh nerovného manželství - zbohatlého kupce a zchudlé šlechtičny vedoucí k tragedii. Ferreira de Castro: Misie (A Missão, 1954) – děj se odehrává za 2. světové války ve Francii v malé vesnici, ve které představený mužského kláštera uvažuje o označení střechy klášterní budovy slovem misie, aby ji uchránil před leteckým útokem. Hélia Correiová: Ďáblova hora – příběh lásky slečny Mileny je jakási apoteóza mateřství a ženství, vycházející z lidových tradic a tajemných přírodních sil.
