Tom Doyle Knihy

Byl dědicem démonického boha. Jedna ze zvrhlých stvořitelských bytostí, které chtěly skončit lidskou éru — a byly poraženy —, si ho vybrala krátce před svojí smrtí. Sežral démonickou zdechlinu ve stínu huonových borovic, rostoucích desetitisíce let na svazích Mount Reidu. Žral prohnanost i nenávist, šílenství i nesmrtelnou pomstychtivost mrtvého wondjiny. Měl čtyři nohy, zuby ostré jak nože a tělo velké krysy. Byl to tasmánský ďábel a po té nezvykle výživné mršině narostl do velikosti psa, ba ještě víc…

Chlapec nanejvýš šestnáctiletý stál za ranního šera na opuštěné polské silnici, osamělé stvoření, zasvěcené smrti. Cosi neviditelně ulpívající na chlapci jako by zamořovalo vzduch široko daleko, odhánělo hmyz i zvířata, spalovalo trávu na okraji cesty. Jakoby i jiné věci než krev sytily jeho zuřivý, neukojitelný hlad… Byl to však pouhý klam.

Jsem strážkyně Brány. Hlídám již celé věky. Čas je mé vězení. Čas je má krev. Za mnou začíná koridor. Co je přede mnou, nevím. Sídlím v této chodbě, stranou od všeho pozemského. Ale znám z ní jen malý kus. Je dlouhá jako věčnost a vedou z ní východy. Nejen ten na jejím konci, také po celém jejím průběhu. Odbočky do… Nevím kam. Snad jsem to i zapomněla, za ta dlouhá tisíciletí. Jsem strážkyně. Hlídám a čekám. Neznám netrpělivost.

Už ani nevím, jak to tenkrát začalo. Nikdo z těch, kdo znali počátky našeho trudnomyslného plemene, dnes už není, aby podal zprávu. Ani já si nejsem jist, zdali jsme my, strážci kalichu, byli stejně jako ostatní upíři původně lidmi — dokud nás magický rituál nepozvedl nad slabost zrození. Tento ritus je trpký akt. Je třeba vypít smrt, aby se získala moc nad znovuprobuzeným dětským tělem. A nad smrtelností. Avšak já, když jsem procitl, byl jsem už dospělý, ne dítě, které teprve musí dozrát ve zralého upíra. Otevřel jsem oči a znal jsem své poslání

Llandrinwyth, léta Páně 1728 Sžíravé světlo pohltilo vše: Znesvěcený kostel. Vesnici. Lidi. A krysy. Krysy to postihlo nejdřív. Neboť byly jen pomíjivým přeludem oné strašlivé vražedné nádoby, stojící přímo uprostřed oltáře. Llandrinwyth bude vymazán ze všech budoucích map, avšak dokonce i ta, která jeho záhubu přivodila — „sirnooká čarodějnice“ — se dokázala z rozpoutaného pekla zachránit jen s vynaložením všech sil. Ukradený Liliový kalich a dítě stvořené jeho pomocí vzala s sebou. Toto je příběh onoho dítěte…

Les umíral. Jehličky huonových borovic černaly a pršely na zem jako kapky asfaltu. Kam dopadly, prskaly a syčely, jako by podrost sžírala agresivní kyselina. Vlhká půda se otřásla. Ohlašovaly se další otřesy, silnější a ničivější než všechny předešlé. Borové kmeny – ve skutečnosti odnože jediného stromu – skřípěly, jako by jejich letokruhy drtila a kroutila obludná síla. Jako živé bytosti vzdorovaly osudu, který je postihl. Nemoci, proti které není lék. Zlu…

Sydneyský upírský klan byl právě zřejmě zaměstnán tím, jak se znovu zorganizovat. Smrt jejich hlavy Hory, jenž byl současně Molyneuxovým „pěstounem", dostala celou rodinu do těžké krize, ze které se teď jen pozvolna zotavovala. Třebaže dostal Molyneux slib, že v krátké době se někdo bude výsledky jeho výzkumu vážně zabývat, stále se ještě cítil velice izolovaný. A šílené výsledky jeho výzkumu rostlinstva, dopraveného do institutu z pozemku Paddington Street 333, měly ovšemže také na jeho narůstajícím neklidu svůj díl viny. A ta mrtvola taky…

Keela čekala až její muž usne. Potom se, stejně jako vždycky, zvedla, jako by šla na záchod. Avšak nešla na záchod. Po špičkách přešla do vedlejší místnosti a vytáhla ze skříně pár věcí. Dole v přízemí pak vklouzla do šatů. Světlé vlasy jí visely v neupravených pramenech. Bledá tvář vyzařovala odhodlanost, nad kterou by každý, kdo poznal trochu blíž Keelu, ten „uzlíček nervů“, musel užasnout…

Oba muži, kteří byli tak rozdílným způsobem mrtvi, kráčeli mlčky a s nábožnou úctou podzemní chodbou. Hluboko v sobě cítili, že tohleto je vlastní cíl jejich dlouhé cesty. Nepřišli sem do Uruku — onoho prastarého zaniklého města na území dnešního Iráku — společně, nýbrž jednotlivě a na sobě nezávisle. Přesto byl jejich cíl stále ještě tentýž: chodba, ležící po tisíce let pohřbena pod pískem pouště. Zde se setkali. Vnitřní, nepřekonatelné puzení, slovy nepopsatelné, je svedlo dohromady, aby začali kopat…

Začalo to léta Páně 1727. Ne v Llandrinwythu, nýbrž na úplně jiném místě a o několik měsíců dříve. Tam se počal odvíjet osud. Loupeží, jaká neznala obdoby: ze sídla strážců kalichu byl ukraden upírský magický Liliový kalich! Zlodějka s jeho pomocí stvořila mnoho temných životů – nejen Creannu, Lilithinu matku. Stopa oné rudovlasé neznámé se však ztratila na vysočině Beinn Dearg. Neviditelnými vlákny byly protkány dva kontinenty a jeden ostrov, když to, co se zdálo být znehybnělé, se znovu dalo do pohybu. Začalo to… v Iráku.