Tom Doyle se po dvaceti letech pastorace v Coloradu, Texasu a Novém Mexiku vydal na misijní cestu do nestabilního Blízkého východu. Spolu se svou ženou JoAnn vede dynamické přednášky o Izraeli, Blízkém východě a globálních hrozbách islámu. Doyleho práce se zaměřuje na rostoucí křesťanské církve v regionu a nabízí čtenářům jedinečný pohled na současné dění a jeho dopady.
Jsem strážkyně Brány. Hlídám již celé věky. Čas je mé vězení. Čas je má krev. Za mnou začíná koridor. Co je přede mnou, nevím. Sídlím v této chodbě, stranou od všeho pozemského. Ale znám z ní jen malý kus. Je dlouhá jako věčnost a vedou z ní východy. Nejen ten na jejím konci, také po celém jejím průběhu. Odbočky do… Nevím kam. Snad jsem to i zapomněla, za ta dlouhá tisíciletí. Jsem strážkyně. Hlídám a čekám. Neznám netrpělivost.
Llandrinwyth, léta Páně 1728 Sžíravé světlo pohltilo vše: Znesvěcený kostel. Vesnici. Lidi. A krysy. Krysy to postihlo nejdřív. Neboť byly jen pomíjivým přeludem oné strašlivé vražedné nádoby, stojící přímo uprostřed oltáře. Llandrinwyth bude vymazán ze všech budoucích map, avšak dokonce i ta, která jeho záhubu přivodila — „sirnooká čarodějnice“ — se dokázala z rozpoutaného pekla zachránit jen s vynaložením všech sil. Ukradený Liliový kalich a dítě stvořené jeho pomocí vzala s sebou. Toto je příběh onoho dítěte…
Oba muži, kteří byli tak rozdílným způsobem mrtvi, kráčeli mlčky a s nábožnou úctou podzemní chodbou. Hluboko v sobě cítili, že tohleto je vlastní cíl jejich dlouhé cesty. Nepřišli sem do Uruku — onoho prastarého zaniklého města na území dnešního Iráku — společně, nýbrž jednotlivě a na sobě nezávisle. Přesto byl jejich cíl stále ještě tentýž: chodba, ležící po tisíce let pohřbena pod pískem pouště. Zde se setkali. Vnitřní, nepřekonatelné puzení, slovy nepopsatelné, je svedlo dohromady, aby začali kopat…
Začalo to léta Páně 1727. Ne v Llandrinwythu, nýbrž na úplně jiném místě a o několik měsíců dříve. Tam se počal odvíjet osud. Loupeží, jaká neznala obdoby: ze sídla strážců kalichu byl ukraden upírský magický Liliový kalich! Zlodějka s jeho pomocí stvořila mnoho temných životů – nejen Creannu, Lilithinu matku. Stopa oné rudovlasé neznámé se však ztratila na vysočině Beinn Dearg. Neviditelnými vlákny byly protkány dva kontinenty a jeden ostrov, když to, co se zdálo být znehybnělé, se znovu dalo do pohybu. Začalo to… v Iráku.
Ta příšerná scéna se Lilith vracela před jejím vnitřním zrakem znovu a znovu: Na venkovské faře předstupuje před zrcadlo a sama sebe vidí s nemilosrdnou jasností: Bledou, půvabnou tvář s vystouplými lícními kostmi, zelené, poněkud sešikmené oči, hřívu hustých černých vlasů… Vzápětí však obraz zmizí a je vystřídán obrazem Liliového kalichu. Obrazem ďábelské relikvie upířího plemene, po níž Lilith pátrá! Reflexivně natáhla ruku — a vnořila se dovnitř zrcadla. Nejprve rukama, oběma pažemi, pak ale… celým povrchem svého těla a celou duší!
Temnota přelezla přes okraj světa a spustila se na oázu. Třebaže Měsíc ještě nebyl v úplňku, jeho síla byla dostačující. S tichým zašustěním shodila ze sebe žena svůj oděv a odhalila chlapecky štíhlé tělo s drobnými, pevnými ňadry. Vzápětí se všechna ta krása ponořila do lázně sinale stříbřitého jasu. Za zdí již smečka projevovala první příznaky nervozity. Smečka už nechtěla a nesměla déle čekat. Její vůdkyně vyrazila na lov…
Všude byla krev. Tekla ze stěn. Kanula z vysokých stropů, zdobených štukaturou. A v hustém proudu se valila po těžkých brokátových kobercích. Co jsem to udělala? pomyslila si Lilith Edenová a bezmocně cítila magickou přitažlivost té živoucí vlhkosti. Neviditelné hráze se prolomily. Dům loutek se otřásal chvěním, které nemohlo být přirozeného původu. Beth je snad mrtvá, a možná je takový osud lepší než to, co hrozí jí. Loutky…
Oblast sydneyské muzejní vesnice byla uprostřed noci zalita jasným světlem. Zvláště hala, ve které byla nalezena většina koster, tonula v ostrém umělém osvětlení. Zápach ze starých, proti všemu zdravému rozumu otevřených hrobů se vznášel ve vzduchu. Joe Hardley si nasadil na rty a nos chránící roušku, čímž si vysloužil posměch některých kolegů. Samozřejmě věděl, že bude cítit ten odporný smrad i nadále. Ale aspoň se chránil před bakteriemi, kterými se to v tomto ráji červů jen hemžilo…
Sluneční svit neušetřil nic. Bylo to to nejhorší pondělí za uply¬nulých tisíc let. Den, který se raději neměl vůbec objevit v kalendářích. Policejní detektiv Jeff Warner byl vždycky proti pověrám. Stál pevně oběma nohama na zemi, dokud… ano, dokud se jeho jednoduchý, vypočitatelný obraz světa nezhroutil během jediného dne ve smršti zhola nemožných událostí. Needles byl mrtev. Jeho asistent už zřejmě touto dobou ležel na Hendriksově pitevním stole. Warner o to policejního patologa požádal osobně. Ještě horší ovšem byla představa, že se nikdy nedozví, nač vlastně Needles zemřel. On a tucet dalších mužů, kteří stáli příliš blízko u toho děsivého domu, když to přišlo. Když přišlo co…?
True inspirational stories of women who are former Muslims still living in the Middle East but who are now passionate followers of Christ.