Tom Doyle se po dvaceti letech pastorace v Coloradu, Texasu a Novém Mexiku vydal na misijní cestu do nestabilního Blízkého východu. Spolu se svou ženou JoAnn vede dynamické přednášky o Izraeli, Blízkém východě a globálních hrozbách islámu. Doyleho práce se zaměřuje na rostoucí křesťanské církve v regionu a nabízí čtenářům jedinečný pohled na současné dění a jeho dopady.
Všude byla krev. Tekla ze stěn. Kanula z vysokých stropů, zdobených štukaturou. A v hustém proudu se valila po těžkých brokátových kobercích. Co jsem to udělala? pomyslila si Lilith Edenová a bezmocně cítila magickou přitažlivost té živoucí vlhkosti. Neviditelné hráze se prolomily. Dům loutek se otřásal chvěním, které nemohlo být přirozeného původu. Beth je snad mrtvá, a možná je takový osud lepší než to, co hrozí jí. Loutky…
Jsem strážkyně Brány. Hlídám již celé věky. Čas je mé vězení. Čas je má krev. Za mnou začíná koridor. Co je přede mnou, nevím. Sídlím v této chodbě, stranou od všeho pozemského. Ale znám z ní jen malý kus. Je dlouhá jako věčnost a vedou z ní východy. Nejen ten na jejím konci, také po celém jejím průběhu. Odbočky do… Nevím kam. Snad jsem to i zapomněla, za ta dlouhá tisíciletí. Jsem strážkyně. Hlídám a čekám. Neznám netrpělivost.
Byl poutník staletími. Hledač. Proklatec. Jeho oči viděly přicházet a zanikat civilizace. Ti, k nimž patřil on, si vždycky dokázali vytvářet perfektní mimikry. Tvář Země se proměňovala – ale role lovců a obětí zůstávaly stále stejně rozdělené. Až do onoho dne, kdy byl ukraden Kalich. Do dne, od něhož už žádný zmařený upírský život nemohl být nahrazen novým. Nikdo nenastupoval na místo těch, kdo odešli. A to už celých dvě stě šedesát sedm let. Právě tak dlouho, jako trvalo i prokletí hledače kalichu…
Už ani nevím, jak to tenkrát začalo. Nikdo z těch, kdo znali počátky našeho trudnomyslného plemene, dnes už není, aby podal zprávu. Ani já si nejsem jist, zdali jsme my, strážci kalichu, byli stejně jako ostatní upíři původně lidmi — dokud nás magický rituál nepozvedl nad slabost zrození. Tento ritus je trpký akt. Je třeba vypít smrt, aby se získala moc nad znovuprobuzeným dětským tělem. A nad smrtelností. Avšak já, když jsem procitl, byl jsem už dospělý, ne dítě, které teprve musí dozrát ve zralého upíra. Otevřel jsem oči a znal jsem své poslání
Oblast sydneyské muzejní vesnice byla uprostřed noci zalita jasným světlem. Zvláště hala, ve které byla nalezena většina koster, tonula v ostrém umělém osvětlení. Zápach ze starých, proti všemu zdravému rozumu otevřených hrobů se vznášel ve vzduchu. Joe Hardley si nasadil na rty a nos chránící roušku, čímž si vysloužil posměch některých kolegů. Samozřejmě věděl, že bude cítit ten odporný smrad i nadále. Ale aspoň se chránil před bakteriemi, kterými se to v tomto ráji červů jen hemžilo…
Keela čekala až její muž usne. Potom se, stejně jako vždycky, zvedla, jako by šla na záchod. Avšak nešla na záchod. Po špičkách přešla do vedlejší místnosti a vytáhla ze skříně pár věcí. Dole v přízemí pak vklouzla do šatů. Světlé vlasy jí visely v neupravených pramenech. Bledá tvář vyzařovala odhodlanost, nad kterou by každý, kdo poznal trochu blíž Keelu, ten „uzlíček nervů“, musel užasnout…
Temnota přelezla přes okraj světa a spustila se na oázu. Třebaže Měsíc ještě nebyl v úplňku, jeho síla byla dostačující. S tichým zašustěním shodila ze sebe žena svůj oděv a odhalila chlapecky štíhlé tělo s drobnými, pevnými ňadry. Vzápětí se všechna ta krása ponořila do lázně sinale stříbřitého jasu. Za zdí již smečka projevovala první příznaky nervozity. Smečka už nechtěla a nesměla déle čekat. Její vůdkyně vyrazila na lov…
Krajina se podobala obrovskému hřbitovu. Větrné víry honily suché větve po rudé rozpraskané půdě. Kopce, podobné náhrobkům, skýtaly přímo na Zemi obraz cizí planety. V těch kopcích však hučel a tikal život, jenž se zdál neúnavný a připomínal jediný mozek rozdělený na miliardy částeček. V této bizarní scenérii se však pohybovaly ještě jiné postavy, o nic méně bizarní, o nic méně cizorodé
Oba muži, kteří byli tak rozdílným způsobem mrtvi, kráčeli mlčky a s nábožnou úctou podzemní chodbou. Hluboko v sobě cítili, že tohleto je vlastní cíl jejich dlouhé cesty. Nepřišli sem do Uruku — onoho prastarého zaniklého města na území dnešního Iráku — společně, nýbrž jednotlivě a na sobě nezávisle. Přesto byl jejich cíl stále ještě tentýž: chodba, ležící po tisíce let pohřbena pod pískem pouště. Zde se setkali. Vnitřní, nepřekonatelné puzení, slovy nepopsatelné, je svedlo dohromady, aby začali kopat…
Začalo to léta Páně 1727. Ne v Llandrinwythu, nýbrž na úplně jiném místě a o několik měsíců dříve. Tam se počal odvíjet osud. Loupeží, jaká neznala obdoby: ze sídla strážců kalichu byl ukraden upírský magický Liliový kalich! Zlodějka s jeho pomocí stvořila mnoho temných životů – nejen Creannu, Lilithinu matku. Stopa oné rudovlasé neznámé se však ztratila na vysočině Beinn Dearg. Neviditelnými vlákny byly protkány dva kontinenty a jeden ostrov, když to, co se zdálo být znehybnělé, se znovu dalo do pohybu. Začalo to… v Iráku.
