Klaus Christian Köhnke Knihy

Ke znovuobvjevení díla německého filosofa, sociologa a teoretika kultury Georga Simmela (1858–1918) došlo ve druhé polovině 20. století díky proudům postmoderní sociologie. Bývá vyzdvihován jako první velký teoretik modernity a jako zakladatel esejistického stylu psaní v sociologii. V díle Filosofie peněz (1900) zkoumá duchovní význam hospodářského života. Materialistické tvrzení, že kultura vzniká z platných hospodářských poměrů, doplňuje Simmel důkazem, že ekonomická hodnocení a pohyby jsou výrazem hlubších proudů individuálního a společenského ducha. Simmel detailně analyzuje podstatu peněz jako prostředku, který poskytuje individuální svobodu a nezávislost, ale zároveň své uživatele odcizuje přímým vazbám materiálním, duchovním i mezilidským. Široký kulturní záběr a nadhled a rozsáhlé historické a geografické znalosti autorovi umožňují zkoumat souvislosti, které existují mezi peněžním hospodářstvím a vývojem osobní svobody. Aktuálnost Simmelova díla spočívá v názorném poukazu, nakolik hodnotu vztahů v zaměstnání, rodině i v umění určuje „přepočitatelnost“ na hodnotu peněžní a jak peníze „rozvolňují“ svazky poutající člověka k půdě, uměleckému dílu i k etickým a náboženským normám.

Die vorliegende Untersuchung gilt Simmels Frühzeit. Sie hat drei Teile: »Studien«, »Kritik ethischer Grundbegriffe«, »Probleme der Erkenntnis des Sozialen«. Die »Studien« erfassen den Zeitraum bis zur 1885 erfolgten Habilitation; sie zeigen vielseitige Interessen und Pläne und lassen erste bleibende wissenschaftliche Orientierungen erkennen. Die zweite Hälfte der 1880er Jahre gehörte der Hauptsache nach dem Projekt einer »Kritik der ethischen Grundbegriffe«, die dann in der sogenannten »Moralwissenschaft« als eine Durchgangsstufe der Soziologie sichtbar wurde. Die Einleitung in die Moralwissenschaft , die Simmel später als eine »Jugendsünde« bezeichnete, steht deshalb im Zentrum des Interesses am jungen Simmel. Der dritte Teil schließlich skizziert die »Probleme der Erkenntnis des Sozialen«, wie sie sich Simmel seit Anfang der 1890er Jahre dargestellt haben: in der Übergangsphase zu einer eigenen Konzeption von Soziologie und Philosophie, in der er seine Versuche einer Erkenntnis des Sozialen bis zu dem Punkte führte, wo diese zu einem ersten und ganz neuen Bewußtsein auch seiner eigenen Stellung und seines eigenen Denkens führte. Denn schrittweise veränderte sich sein Begriff von Philosophie in Richtung sich verstärkender Selbstreflexion und beendete genau die Entwicklung und damit denjenigen Zustand, den Simmel retrospektiv als den der »Dummheit« bezeichnete.