Výbor z tvorby (poezie, próza i překlad) Josefa Suchého (1923-2003), básníka domova a smíru. Výbor nabízí vhled do všech druhů tvorby tohoto periferního autora, který působil v Brně, avšak těžiště své tvorby klad do rodné vesnice, Lesního Jakubova u Náměště nad Oslavou. Autorské texty jsou doplněny o výtažky některých literárněvědných recenzí vztahující se k Suchého tvorbě. Výbor edičně připravil Jaroslav Med ve spolupráci s Ivanou Srbkovou.
Drobná publikace vydaná k výstavě fotografií Jiřího Škocha, která se konala v období od 6. 11. 2012 do 1. 12. 2013. Autorem úvodního slova je Jaroslav Med.
Korespondence Bohuslava Reynka (1892–1971), editory připravovaná přes dvě desetiletí, pokrývá život Reynka básníka, překladatele a grafika. První, nejrozsáhlejší část tvoří dopisy vyměňované s Josefem Florianem, v počátcích (1914) spojené s vydáváním Reynkových raných básní a překladů; jejich styky skončily v roce 1941 smrtí pověstného vydavatele ze Staré Říše. Následují listy, jež si mladý Reynek vyměňoval s jinými vydavateli (J. V. Pojer, V. Vokolek Z. Řezníček), ale též s malíři, spisovateli (J. Čapek, O. Březina V. Hofman, M. J. Giono, M. Jakob, J. Zahradníček ad.) a se svou budoucí ženou, básnířkou Suzannou Renaudovou. Život pak, zejména po roce 1948, přinesl změny, jež poznamenaly život rodiny a tím ovšem i charakter Reynkovy korespondence, spjaté s jeho prostorem Petrkova. Z listů umělcům mladší generace (J. Kolář, V. Holan, O. Janeček ad.), členům rodiny i novým přátelům, k nimž patřili i oba editoři Korespondence, nezaznívají věcné informace, nýbrž působivé reflexe a postřehy stárnoucího muže a umělce. Jeho poslední listy jsou datovány rokem 1971.
Kniha literárního historika Jaroslava Meda se zabývá vztahy českých spisovatelů a publicistů ke společenskopolitické realitě po přijetí mnichovské dohody, v době druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939). Na základě hloubkové analýzy dobového literárního života (tj. nejen umělecké literární tvorby, ale především publicistiky) odkrývá kořeny řady problémů, které v době „národní katastrofy“ vystoupily do popředí. Med tak ukazuje kontinuitu, která spojuje druhou republiku s republikou první, plasticky vymezuje základní oblasti, v nichž se střetávaly názorové proudy mezi světovými válkami, jako byl vztah k liberální demokracii, kapitalismu, sociální otázce, ale také k otázce tradice a nacionalismu, náboženství, k občanské válce ve Španělsku, Židům atd., a mapuje zásadní roli, kterou v této polemice, vrcholící právě za druhé republiky, sehráli čeští spisovatelé a básníci. V neposlední řadě tak ukazuje, že ačkoli doba druhé republiky patří k těm tragickým v našich moderních dějinách, nebyla díky svým vrcholným intelektuálním mluvčím v žádném případě dobou rezignace a kolaborace.
Knižní rozhovor s literárním historikem Jaroslavem Medem mapuje nejen jeho životní příběh, ale zejména setkání s jeho osudovou láskou literaturou. Krok za krokem můžeme sledovat, jak blízké soužití se slovem provází Jaroslava Meda od dětství až do dnešní doby. Medovy vzpomínky jsou cenným svědectvím o osobnostech, s nimiž se v životě setkal. V uhrančivém autorově vyprávění před námi vystupují Jakub Deml, Ivan Diviš, Bedřich Fučík, Ladislav Fuks, Josef Istler, Jiří Kolář, Ludvík Kundera, Ludmila Macešková, František Daniel Merth, Věroslav Mertl, Ladislav Novák, Suzanne Renaudová, Václav Renč, Bohuslav Reynek, Ivan Slavík, Josef Suchý, Jaroslav Šerých a další. Knihu lze chápat jako doplnění Medových literárních esejů na rozdíl od odborných prací zde může popustit uzdu pocitům, dojmům, sympatiím či odlehčeným historkám. V neposlední řadě jsou jeho vzpomínky také svědectvím o pohnuté době čtyřicetiletého komunistického panství, v němž byla právě jeho osudová láska tak často znásilňována, falšována a umlčována.
Studie a úvahy o české literatuře. Soubor literárněhistorických studií a kritik shrnuje autorovy práce od konce 60. let do současnosti. Zabývá se v nich literárněhistorickou problematikou přelomového období z konce 19. století, kde je středem jeho zájmu zejména symbolistně dekadentní proud české literatury (Jiří Karásek ze Lvovic) a osobité vyústění tohoto proudu v kontextu českého literárního vývoje (Viktor Dyk). Největší pozornost je posléze věnována autorům křesťanské orientace (Bohuslav Reynek, Jaroslav Durych, Jan čep, Jan Zahradníček ad.), jejichž postavení ve vývoji české literatury 20. století bylo v minulosti velmi zkreslováno. Také v literární kritice se autor zaměřil na spisovatele tohoto ideového zaměření (Zdeněk Rotrekl, Václav Renč, Zbyněk Hejda, Pavel Švanda ad.) a na jejich místo v současném literárním kontextu.
Básník a grafik napsal celkem třináct básnických sbírek, které vyšly za jeho života s výjimkou poslední sbírky Odlet vlaštovek. Pátou básnickou sbírkou Rty a zuby se uzavírá jeho první tvůrčí období, pro něž je charakteristický intenzivní prožitek smutku a zániku a silná expresivitavýrazu. Sbírka je v jistém smyslu klíčovou pro Reynkův básnický vývoj; dovršuje se v ní jednak expresionistická tendence, z níž Reynek vyšel, jednak se zde už anticipuje jeho budoucí oproštěnost a zakotvenost v horizontu rodného Petrkova na Českomoravské vysočině.
Málokterý autor ovlivnil generaci mladých básníků 90. let tak intenzivně jako básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek (1892–1971). Již v 60. letech se jeho dům v Petrkově u Havlíčkova Brodu stal poutním místem, k němuž směřovali básníci Ladislav Dvořák, Ivan Diviš, Věra Jirousová a mnozí další. V 90. letech se Reynkovi po právu dostalo zasloužené pozornosti: v Domě U kamenného zvonu byla uspořádána jeho souborná výstava, vyšla monografie o jeho výtvarném díle i souborné Básnické spisy. Přesto dosud nebyl vydán reprezentativní výbor z jeho básní, který by vedle vlastních veršů přinesl i životopisné kalendárium, úryvky z korespondence, bibliografii a rozsáhlou obrazovou přílohu. To vše obsahuje svazek, jehož editorem je Reynkův dlouholetý editor a přítel, literární historik Jaroslav Med.
