Jsme stále v postmoderní situaci? Rozpadání liberální demokracie, sociálního státu a dalších prvků, které vytvářely náš svět po dobu několika desetiletí, svědčí o tom, že jsme mnohem spíše v situaci přechodu. Nadále však převažuje postmodernismus: kultura s roztříštěným vnímáním, myšlením, imaginací a vyjadřováním. Cesty z postmodernismu jsou jednak filosofickou diagnózou doby, jednak nástinem obrysů možné budoucí kultury.
Kniha analyzuje tendence a jevy, jež charakterizují dobu společenských změn po roce 1989. Michael Hauser v návaznosti na Gramsciho a Badiouovy teorie označuje toto období jako interregnum a předkládá svou vlastní komplexní teorii. Pro první období interregna byl typický neoliberalismus a postmodernismus, tyto dominanty se však postupně rozpadají. Doba postmodernismu končí kolem roku 2000, kdy se začínají šířit hybridní útvary jako populismus, identitární hnutí nebo Islámský stát. V umění se více prosazuje realismus. Po finanční krizi z roku 2008 se proměňuje i neoliberalismus, který nyní vyzývá k sebeobětování a ke konzervativní politice hodnot. V interregnu vznikla ontologie pravd a nekonečna Alaina Badioua. Jeho pojetí matematiky, politiky, umění a lásky však zároveň ukazuje za jeho horizont. Teorie interregna tak dovoluje dílo Alaina Badioua více docenit.
Kniha představuje celkovou diagnózu liberální demokracie a postihuje vznik nového politického systému, který se stává politickou dominantou současného světa. Je to systém, který se vynořuje z krize liberální demokracie – některé její prvky zachovává, další proměňuje a jiné zavádí. Metapopulistická demokracie navazuje na teorii interregna, tak jak byla předložena v knize Doba přechodu, obsahuje nové koncepce, které politiku uvádějí do širších ekonomických, sociálních a kulturních souvislostí. Objasňuje politické strategie, které umožňují sjednocovat roztříštěnou společnost bez ucelených doktrín a ideologií. Vysvětluje, proč je dnešní politika plná rozporů a logických nesoudržností. Klade otázky, jak na metapopulistickou politiku reagovat a jak vytvářet politiku emancipační, která by vedla za hranice interregna.
Tato kniha je první českou monografií o Adornovi. Klade si za cíl vyložit Adornovu filosofii jako kritickou obhajobu moderny a západní racionality. Autor se vyhraňuje jak proti Habermasovým „normativním“ výkladům moderny, tak proti jejímu pojetí „dekonstruktivnímu“. Adornův myšlenkový model se tu stává interpretačním nástrojem hlavních krizových fenoménů současného světa. Tato práce patří mezi knihy mladé, nastupující filosofické generace.
Kniha se zaměřuje na základní krizové body postmoderní současnosti (ekologickou krizi, omezování demokracie, rozklad subjektu) a chápe je jako impulsy k obnově (materialistické) filosofie. Autor se věnuje Marxovi, Adornovi a Kosíkovi, aby ukázal jejich význam pro pochopení dnešní situace. Seznamuje nás zároveň se současnou levicovou filosofií s Jamesonem, Mouffovou, Žižkem, ale také se Sorosovou kritikou neoliberálního kapitalismu. Postmodernismus autor vykresluje jako hegemonickou kulturu s mnoha paradoxy: Nevytváří postmodernismus se svou skepsí a nihilismem nakonec půdu fundamentalismu? Není právě proto zapotřebí oživit perspektivu jiného světa, jak to naznačuje pozdní Derrida?
Společenská dynamika pražského jara byla mnohem vrstevnatější a otevřenější než pařížský květen 1968 nebo než listopadové události roku 1989. Kniha se zaměřuje na opomíjené dimenze pražského jara, které na něj vrhají jiné světlo a přinášejí jiný pohled než ten, s nímž se běžně setkáváme v polistopadových českých a slovenských pracích. Jsou v ní představeny reformy týkající se podnikové demokracie, samosprávného soudnictví, zrušení politických, od společnosti odtržených elit a další myšlenky a počiny pražského jara. Jako jedinečný rys pražského jara vykresluje vzájemné výměny mezi vládnoucí mocí, expertními týmy a společenskými hnutími. Díky nim reformy přecházely v revoluci, která od základu proměňovala státní socialismus. Tváří v tvář dnešním krizím se události pražského jara stávají novým inspiračním zdrojem.
Knížka se skládá z rozhovoru se Slavojem Žižkem a z jeho dosud nezveřejněného textu „K materialistické teologii“, v němž Žižek načrtává obrysy nové ontologie.
Má sociální stát budoucnost? Jsou neoliberální reformy nutné? Dá se sociální stát sladit s globálním kapitalismem? Jaký význam má pro levici? Tyto a podobné otázky si kladou autoři v knize, která se snaží zmapovat téma sociálního státu z několika úhlů. Uvnitř jsou statě o jednotlivých prvcích sociálního státu (přerozdělování, důchodovém systému, zaměstnanecké participaci), ale také studie zaměřené na širší souvislosti na jeho vztah k modernímu kapitalismu, jeho historické a politické předpoklady, jeho vnitřní rozpory a proměny jeho vnímání. Jsou tu rovněž texty zkoumající, jak na problémy sociálního státu reagují dnešní levicové strany, zvláště ČSSD a KSČM. Sociální stát je problém, který rozděluje politiky, novináře, teoretiky u nás i ve světě pro jedny se stává upírem, pro druhé vtěleným Rozumem, pro jiné stařenou, která by měla omládnout. Téma sociálního státu je v pozadí většiny diskusí o základních společenských otázkách, o rovnosti, svobodě, solidaritě, právu a spravedlnosti. Kdo má pravdu? Na to kniha Sociální stát a kapitalismus nedává jednoznačnou odpověď. Spíše se snaží celé téma postavit do nové perspektivy.
Verše oproštěného jasu a přetavené smyslovosti. Básně očišťují vztah k věcem, které jsou dnes přetížené kontexty a významy a pozbývají svou naléhavost: země, láska, věčnost, víra. Zároveň přiznávají rozdrásanost a jemná ironie svědčí o jejich nesamozřejmosti. Sbírku doprovázejí kresby významného českého sochaře Jana Hendrycha. Katarze je básnickým debutem filosofa a vysokoškolského učitele, zakladatele občanského sdružení SOK-Sdružení pro levicovou teorii, který se kromě studií a esejů představil také knihou rozhovorů Kopat do žuly motykou.
V současném světě dochází ke změně pohledu na liberální demokracii. Přestává platit obecná politická a kulturní shoda na tom, že liberální demokracie představuje završení dějin, že společenská individualizace je tím nejlepším a nezrušitelným principem, kdežto kolektivní identity jsou věcí minulosti. Liberální společnost, dosud oslavující postmoderní mnohost a jinakost, se proměňuje ve společnost roztříštěnou do uzavřených komunit, v níž se vytrácí jednotící ideál občanství a lidských práv. Kniha nabízí analýzu vznikajících nových forem politického a myšlenkového sjednocování, tak jak se projevují v současných teoriích lidu, v myšlení teologického hnutí „radikální ortodoxie“ a v populistických hnutích.
