Viktor Dvorský
Viktora Dvorského lze právem označit za zakladatele české antropogeografie. Absolvent gymnázia v Žitné ulici se sice nejdříve zapsal na právnickou fakultu pražské Karlovy univerzity (doktorát r. 1905), později ho ale zlákalo studium geografie. Školní vědomosti doplňoval poznáváním reálií při svých četných cestách především na Balkán a coby milovník hor také do alpských zemí. Takto získal i podklady pro disertační práci Ekonomicko-geografická studie z Černé Hory, s níž r. 1907 ukončil studia na filozofické fakultě. Pokračoval ročním studiem na univerzitě v Berlíně a poté nastoupil jako asistent do Geografického ústavu UK.
Na právech nabyté znalosti národohospodářské problematiky však uplatnil i v novém oboru. Jako první se totiž začal systematicky věnovat sociální, sídelní a hospodářské geografii. Již v roce 1910 publikoval v Machátově Ilustrovaném zeměpise syntetickou studii Všeobecný životopis člověka. Ve stejném roce se habilitoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru geografie se zvláštním zřetelem k zeměpisu člověka. Druhou a třetí dekádu 20. století můžeme považovat za vrchol Dvorského odborné kariéry. Nejen že se v této době úspěšně habilitoval jako docent hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole technické v Praze (1912), účastnil se mezinárodního kongresu geografů v Římě (1913) a podnikl několik dalších cest na Balkán, ale po vypuknutí války a několika neúspěšných pokusech o emigraci z Rakousko-Uherska se vrátil do Prahy, kde se stal členem sdružení Národ a navázal kontakt s domácím odbojem. Začal sám vytvářet svou představu o ideální podobě samostatného československého státu. Poprvé ji zveřejnil r. 1917 ve formě mapy Československa, kde jako základ pro určení hranic použil přirozené kotliny. Jeho návrh byl v mnoha směrech smělejší než pozdější reálná hranice; především co se týče Maďarska, kde navrhoval posunutí jihovýchodní hranice až k pohoří Mátra. Stranou však nechával Podkarpatskou Rus, na kterou tehdy čeští politikové ostatně ani v nejmenším nepomýšleli. V září 1918 odjel z pověření Národního výboru do Lvova jednat s polským geografem E. Romerem o otázkách Těšínska, Oravy a Spiše.
Odtud byl už jen krok k nominaci mezi členy československé delegace pro mírovou konferenci v Paříži, v níž Dvorský patřil k nejpracovitějším. Během prvního měsíce svého působení v Paříži odevzdával denně tři až čtyři referáty, celkem vypracoval samostatně na 41 prací. I díky nim se podařilo na zástupcích velmocí vyzískat hranice v podobě blízké tomu, co považoval za ideální – tedy včetně Českých Velenic, Valtic a levého břehu Dyje před soutokem s Moravou a Dunaj od ústí Moravy až k ústí Ipeľu. Do Paříže se vrátil již začátkem r. 1920 jako zástupce předsedy československé sekce delimitační komise pro Těšínsko a následně působil i přímo v terénu. Stejnou funkci měl i později při projednávání československo-rakouské hranice. V létě 1921 vedl odbočku delimitační komise v Ľubochni.
Viktor Dvorský zároveň nezanedbával ani pedagogickou činnost. Prezidentským dekretem z května 1919 byl jmenován mimořádným profesorem geografie na FF UK a v listopadu 1920 řádným profesorem hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole obchodní v Praze (ve školním roce 1922–1923 byl jejím děkanem). Téhož roku se mu dostalo i jmenování řádným profesorem přírodovědecké fakulty UK a o rok později se habilitoval v oboru hospodářské geografie na ČVUT v Praze. V letech 1924–1928 přednášel vojenskou geografii na válečné škole a ve školním roce 1928–1929 zastával funkci ředitele Svobodné školy politických nauk. Byl jmenován členem Slovanského ústavu a dopisujícím členem Srbského geografického družstva v Bělehradě. Patřil také mezi zakládající členy zednářské lóže Národ a stal se jejím Velkým tajemníkem.
Pracovní vypětí, kterému byl v posledních několika letech života vystaven, bylo nejspíš příčinou těžké mozkové mrtvice, kterou Dvorský prodělal v březnu 1929 na sjezdu politických škol v Londýně. Ochrnul na pravou část těla a nemohl mluvit. Tím mu byla znesnadněna další vědecká práce a byl nucen zanechat i činnosti na vysoké škole. Teprve na začátku 30. let po absolvování dlouhodobé léčby začal opět alespoň souvisle mluvit. I přes tento handicap byl, coby nezpochybnitelná kapacita ve svém oboru, jmenován roku 1952 řádným členem II. sekce ČSAV.