Zdeněk Heřman

PhDr. Zdeněk Heřman ( 18.9.1934 Praha ; † 6.4.1996 Praha) byl literární historik a kritik. Otec byl dělník. Heřman maturoval v roce 1952 na gymnáziu v Praze, v letech 1952–1957 studoval češtinu a ruštinu na FF UK (PhDr. 1968 prací Neznámá Šrámkova publicistika). Od roku 1957 pracoval v různých redaktorských funkcích ve Státním nakladatelství dětské knihy (od 1969 Albatros). V letech 1975–1976 byl zároveň externím pracovníkem Protialkoholní poradny v Praze. V letech 1992 až 1993 působil jako šéfredaktor časopisu Zlatý máj. – Byl dvakrát ženat, obě manželky (Jana Heřmanová, 1933, i Alena Benešová, *1936) byly překladatelky.

Přispíval do periodik: Večerní Praha, Květen, Čs. voják, Literární noviny, Kultura, Kulturní tvorba, Host do domu, Divadlo, Divadelní noviny, Zlatý máj, Plamen, Kultúrny život (Bratislava), Slovenské pohady (Bratislava), Naše vojsko, Orientace, Vlasta, Mladá fronta, Tvorba (Kmen), Výtvarná kultura, Tvar, Svobodné slovo aj. Účastnil se několika sborníků, některé sám uspořádal. S Čs. rozhlasem spolupracoval nejprve na armádních pořadech a vysílání pro děti a mládež, po roce 1990 sestavoval literární pásma. Heřmanovo vydání Zatvrzelého snu BohumilaŘíhy kryl svým jménem Otakar Chaloupka. – Užíval pseudonymu a šifer: František Bureš; an, eř, jaba, man, zh. Tematický rozsah Heřmanovy tvorby prozrazuje mnohostrannost jeho orientace: od knižní studie o českých hradech přes monografii o herci Valtru Taubovi a originálně pojatý popularizační výklad o hudbě (Malé divadlo hudby) až po knihu pro mládež Kůň pro Krakonoše, která stojí na pomezí reportáže a literatury faktu a vypráví o putování po Krkonoších na huculských koních. Těžiště Heřmanova díla ovšem tvoří odborné práce o literatuře. V jeho bohaté recenzentské činnosti převažovala v padesátých a šedesátých letech orientace na poezii, později na prózu a literaturu faktu, stále však s převládajícím zájmem o literaturu pro děti a mládež. Kniha Dobrodružné poznávání je monografií o Františku Flosovi; práce Bohumil Říha si v kontrastu k systematickým monografiím všímá v mozaice kapitol vybraných děl a rysů autorovy tvorby a vykládá Říhovy údajné slabiny jako specifické projevy určitého literárního typu. Také v souboru šestnácti portrétů současných českých a slovenských spisovatelů pro děti a mládež Říkat pravdu s úsměvem se Heřman soustřeďuje vždy na některé příznačné autorské rysy a míří k obecné problematice literární typologie. Výrazným znakem jeho knižních publikací je snaha o živost podání, stylizovaného do podoby osobního rozhovoru se čtenářem.