Miloslav Růžička

politický vězeň narozený 10. října 1925 ve Vilémově tzv. kulacký původ předznamenal jeho osud po únoru 1948 v prosinci 1951 zatčen za rozšiřování ilegálních tiskovin v lednu 1952 odsouzen na pět let těžkého žaláře vězněn převážně na Jáchymovsku, kde prožil i těžké korekce aktivní člen KPV v Havlíčkove Brodě autor knih o násilné kolektivizaci a perzekuci politických vězňů Miloslav Růžička se narodil 10. října 1925 ve Vilémově č. 47. Jeho otec Karel Růžička byl sedlák, na rodinném statku pomáhala i matka Anna. Rodiče vedle Miloslava vychovali i starší dceru, která se později stala učitelkou. Miloslav navštěvoval obecnou školu ve Vilémově a tři roky měšťanské školy v Golčově Jeníkově. Když byli otec a jejich kočí povoláni k mobilizaci, musel měšťanku opustit a pracovat na rodinném statku. Později ještě absolvoval dvouletou hospodářskou školu.

Okupaci rodina přečkala bez větší pohromy, i když ani jí se nevyhnuly hospodářské kontroly na statku. Úmrtím děda se Miroslav stal během okupace majitelem jeho poloviny statku a začal s otcem naplno hospodařit. Po osvobození se s otcem přihlásili do scelovacího družstva (neplést s JZD – pozn. autora), jehož se stal Miloslav jednatelem. Rodina totiž vlastnila několik menších políček, která se snažila prostřednictvím scelovacího družstva uspořádat do větších celků, na kterých následně hospodařili. Pan Miloslav byl rovněž členem Sokola, sboru místních dobrovolných hasičů, vášnivě se hrálo i ochotnické divadlo. Klidný život však netrval dlouho.

Ještě před únorem 1948 byl Miloslav povolán na vojenskou službu, kterou vykonával v Písku. Když byl po pěti měsících propuštěn zpět do civilu, stal se cestou na nádraží svědkem komunistické demonstrace, která oslavovala „vítězství dělnické třídy“. „Když jsem šel v roce 1948 v Písku k vlaku, viděl jsem tam komunistickou manifestaci, jak se radovali, že mají vítězství ve svých rukách. Já jsem se jim usmíval a říkal jsem si: ‚Vy, vy to daleko nedovedete. Vždyť jste obyčejní plebejci, primitivové a ožralkové.‘ Bohužel to udrželi čtyřicet roků. Tenkrát jsem se jim však usmíval pod vousy.“

Rozhodujícím momentem, který změnil běh života pana Růžičky, se stalo jeho účinkování v ochotnickém spolku. Právě zde obdržel od kamaráda ilegální leták, který následně rozmnožoval a odesílal dalším lidem. Obžaloba tuto činnost popsala následovně: „Již v roce 1948 se zúčastnil ilegální letákové akce o tzv. svobodných volbách. Obdržel tehdy leták vyzývající k dopisování na americké velvyslanectví. Předstíraje, že bude rozepisovat divadelní role, vypůjčil si přenosný psací stroj, odnesl si jej domů a na tomto stroji pořídil dvanáct kopií letáku, z nichž šest rozeslal na různé adresy osob, u nichž předpokládal reakční zaměření.“ Jednou z osob, kterým pan Růžička leták odeslal, byl i soused z Vilémova. Na jeho dotaz, zda leták nebyl odeslán právě jím, se sousedovi nakonec přiznal, což pro něho později mělo fatální důsledky. Tento soused byl totiž zapojen do ilegální skupiny, jejíž členové byli po čase zatčeni, a u zmiňovaného souseda našla Bezpečnost při domovní prohlídce i onen leták, jehož původce byl soused po tvrdých výsleších nucen přiznat. Touto cestou se tedy pan Růžička dostal mezi členy ilegální skupiny.

Nějaký čas se nic nedělo. Až 14. prosince 1951 si pro Miloslava Růžičku přišla Bezpečnost: „Netušil jsem, co mě čeká. Až 14. prosince 1951 zaťukal někdo na okno a byla tam Bezpečnost. ‚Otevřete vrata!‘ Otevřel jsem vrata, oni tam strčili dva samopaly, vřítili se dovnitř, ruce vzhůru a hned mě vedli dovnitř, abych se přistrojil, že pojedu s nimi. Takže jsem se přistrojil a přistoupil ke mně příslušník se slovy: ‚Ve jménu republiky jste zatčen!‘ Byl to shodou okolností kamarád z písecké vojny, který se tam o mě staral na marodce, když mi tam kluci z radosti dávali hobla a odřeli mi při tom záda. Šel jsem totiž domů po pěti měsících a nemusel jsem sloužit celé dva roky. Tento kamarád mě ošetřoval, ale za dva roky se z něj stal příslušník SNB a přišel mě zatknout.“ Po zatčení následovala cesta přes Habry do pražské věznice na Pankráci. Během výslechů nemělo cenu zapírat – okolnosti rozmnožení letáku vyšetřovatelé již znali – a Miloslav Růžička tedy přiznal, že obdržel ilegální leták, který rozmnožil a rozeslal dalším lidem.

Ve vazbě pobyl Miloslav Růžička přes Vánoce až do soudního líčení, které se konalo u Státního soudu v Praze ve dnech 17. a 18. ledna 1952. Zařazen byl do skupiny římskokatolického faráře Josefa Chadraby. Známý prokurátor Čížek navrhoval pro pana Růžičku 15 let těžkého žaláře. Pomohl mu však posudek z rodného Vilémova, který zmiňoval i jeho angažmá ve scelovacím družstvu, a díky kterému nakonec trest zněl: pět roků těžkého žaláře, ztráta majetku a ztráta čestných občanských práv na pět let. Po rozsudku byl pan Růžička nějaký čas ještě na Pankráci, kde chodil na povinné brigády. Při jedné z nich byl určen i na úklid dvora, kde se nacházely pankrácké šibenice. „My jsme na té společné cele věděli, kdy se ráno popravovalo. Na Pankráci bylo zavedeno, že se popravovalo od čtyřech do šesti hodin. Do té doby běhal po dvoře pes, který měl dlouhý řetízek na očku s lankem, a ten pes tak mohl běhat po tom dvoře sem a tam. Když běhal, tak to strašně hučelo, že se nedalo ani spát. Jak to přestalo, tak jsme slyšeli kroky a vodilo se na popravu. Já jsem tehdy musel po těch popravených uklízet. Tehdy jsem netušil a nevěděl jsem, že tehdy byli popraveni čtyři lidé a že mezi nimi byl člověk, kterého jsem sice osobně neznal, ale znal jsem ho z vyprávění svého spolumukla Rudy Veselého.“

Z Pankráce byl Miloslav Růžička transportován na Jáchymovsko. Přes Vykmanov se dostal na lágr Svatopluk, kde bezprostředně po příjezdu nastoupil – bez jakéhokoliv proškolení a ochranných pomůcek – noční službu přímo na předku v hlubině. Třetí den pobytu na Svornosti jej v šachtě těsně minul obrovský uvolněný kámen, později zažil i menší zával. Na lágru se pan Růžička nakazil infekční žloutenkou a byl převezen do nemocnice mezi civilní pacienty, kde byl přes noc připoután za nohu k posteli, aby nemohl utéct. Během léčení se pokusil napsat rodině tzv. černý dopis, aby se dozvěděla, co se s ním děje. Někdo z pacientů ho však udal a následoval okamžitý převoz na marodku tábora Rovnost.

Dalším z táborů, kterým pan Růžička prošel, byla Ležnice. Zde se spřátelil i s Antonínem Švehlou, synem prvorepublikového předsedy vlády a agrárního politika. Pracoval jako pomocná síla u zedníka a při vykládce vagonů. Opět se zde neúspěšně pokusil poslat rodině tzv. černý dopis, za což si vysloužil deset dnů korekce. Během této korekce ho bachař odvezl na úklid kasáren, která obývala ostraha tábora. Při tomto úklidu narazil pan Růžička pod jednou z postelí na bednu granátů a modlil se, aby ho bachař se samopalem v té chvíli nezastřelil.

Rodiče i sestra se pokoušeli dostat Miloslava z vězení. Psali žádosti o podmínečné propuštění i o milost. Nakonec se sestře přes několik známých podařilo pro Miloslava získat milost prezidenta Zápotockého a 11. prosince 1954 byl Miloslav Růžička propuštěn z Ležnice domů.

Po návratu domů pomáhal pan Růžička rodičům na soukromém hospodářství – JZD ještě nebylo založeno. Jeho část statku i hospodářství byla zkonfiskována, takže žil a pracoval u rodičů jako čeledín pouze za stravu. Je třeba připomenout, že během jeho věznění byl krátce za nedodržení dodávek uvězněn i jeho otec, a matka tak zůstala na celém statku úplně sama. V té době se našel pouze jeden statečný člověk z okolí, místní evangelický farář, který matce ochotně pomáhal. JZD bylo po systematickém tlaku na největší sedláky ve Vilémově založeno v roce 1957. Nakonec do něho vstoupil i pan Růžička, který zde nejprve jezdil s traktorem a následně celých třicet let s nákladním autem. Krátce po propuštění se pan Růžička rovněž oženil a s manželkou Marií vychovali dva syny: Kamila a Miloše.

Po listopadu 1989 pan Růžička zažádal o ukradený majetek, zkonfiskovanou polovinu domu od státu odkoupil s pomocí známého již v šedesátých letech. Se zápalem se také pustil do aktivit v rámci obce Vilémov i v havlíčkobrodské pobočce KPV. Jeho kniha Vyhnanci - Akce „Kulak“. Zločin proti lidskosti! obsahuje desítky osudů lidí, které postihla násilná kolektivizace vesnice stejně jako pana Růžičku a jeho rodinu. „Po třiceti letech práce jsem se dočkal důchodu. Dneska už jsem dvaadvacet let v důchodu. Mezitím jsem se dal do KPV. Napsal jsem knihu Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska v roce 1999 a za devět roků potom jsem vydal Vyhnance. Teď dávám dohromady druhý díl Vyhnanců, který bych ještě chtěl dát během roku či dvou do kopy. Takže nezahálím, svědčím a sháním svědectví o tom, co to bylo za hrozný režim, který konali primitivové a chytří se s nimi vezli.“