Louis-Ferdinand Céline Knihy

Druhý svazek Célinovy Féerie pro jindy je považován za bezdějový, jak tvrdí kritici. Popisuje spojenecké bombardování Paříže v noci z 21. na 22. dubna 1944, které Céline sleduje ze svého domu v Girardonově ulici. V této roli kronikáře, nebo spíše zapisovatele, zachycuje události v časovém sledu. Jeho pozorování výbuchů Paříže připomíná Plinia Staršího během erupce Vesuvu. Céline zmiňuje metodu fantaskopie, která umocňuje jeho popis. Vnímá zkázu jako převrácený svět, přičemž perspektiva pilotů nad městem přidává další rozměr. Opakující se výjevy jsou vždy mírně posunuty, což vytváří fantaskopický děj. Každý obyvatel domu má svůj příběh, včetně detailů jako jsou almara, kredenc a Célinovy rukopisy. Zapisovatel orchestruje jazyk na pozadí orchestrální skladby, jejímž dirigentem je Julek. Po zničení se nad rozbřeskem objevuje tvář herce Norberta z éry němého filmu. Tento svazek, zdánlivě bez děje, má jedinou hlavní postavu: hudbu Célinova stylu. Slova fungují jako stehy v goblénu, kde opakování a obměna vyžadují proměnu odstínu. Rytmus a gradace jsou podřízeny úkolu zapisovatele, který se soustředí na přesnost a vážnost v líčení toho, co vidí.

Smrt na úvěr je obrazem autorova neutěšeného dospívání v rodině chudých pařížských živnostníků. Po jejím vydání zaburácela kritika: „fantastická epopej odpornosti a ohyzdnosti“, „nemorální obludnost“, z níž člověka „drtí hnus“. Céline ze svého drsného, ukoptěného dětství strhl obvyklou aureolu „nyvých vzpomínek na dětská léta“ a své pronikavé vidění života promítl i do úděsně upřímného jazyka. Jeho milostné scény na pomezí oplzlosti nám mohou připadat pohoršující či kruté, ovšem krutými je neudělal autor, nýbrž právě život, o němž píše. Mort a credit, vydaná roku 1936 nakladatelstvím Gallimard v Paříži, vyšla v témže roce i česky. K novému vydání připravila, ediční poznámku a vysvětlivky sestavila Anna Kareninová.

Po 85 letech vychází nový český překlad slavného románu, který je považován za přelomové dílo moderní světové literatury. Tento román z roku 1932, prvotina francouzského autora Louise Ferdinanda Célina, okamžitě zaujal svět a český překlad Jaroslava Zaorálka z roku 1933 byl prvním vydaným převodem do cizího jazyka, což vyvolalo literární senzaci v české kultuře. Zaorálek, uchvácený knihou neznámého autora, přistupoval k překladu s inspirací a rozvíjel její expresivnost, čímž vytvořil jedinečné české dílo, které se stalo historickou kometou v literární paměti. Nový překlad, vznikající po 86 letech, reflektuje vývoj Célinova díla a zachycuje jeho nejlidštější aspekty. Překladatelka Anna Kareninová přináší nový název, Cesta na konec noci, který odpovídá originálu a podtrhuje Célinovu vizi. Célinova próza se vyznačuje hudbou jazyka, kompozicí motivů a melodií, a mluvou rozhněvaného intelektuála. Od tohoto románu se jeho další díla stávají stále volnějšími, připomínajícími sled nedořečených vět a epizod, a přitom mistrně stylizovanými. Cesta na konec noci představuje revoluční počátek, který otevřel nové cesty pro autora i pro světovou literaturu.

Román Sever je druhou částí tzv. „německé trilogie“, v níž domnělý „kolaborant“, ale především spisovatel L. F. Céline líčí svůj útěk na sklonku války z Francie přes poražené Německo do exilu v Dánsku. Druhá část „německé trilogie“ popisuje to, co bylo „před Sigmaringenem“: pobyt v Baden-Badenu, Berlíně a na podivném statku v Zornhofu. Céline se marně snaží získat propustky do Skandinávie a zároveň je nucen prodírat se složitou spletí vztahů uprostřed jedinců, kteří chtějí přežít v situaci, kdy se hroutí totalitní moc a nikdo nemá čisté ruce.

Závěrečná část tzv. „německé trilogie“, v níž autor líčí svůj útěk na sklonku války z Francie přes poražené Německo do exilu v Dánsku. Skočná je z „německé trilogie“ snad nejdramatičtější: Céline, jeho žena Lili a kocour Bébert v ní projíždějí hroutícím se Německem a vyprávění je jen obrazem víru, v němž pud sebezáchovy slevuje i z nároků na důstojnost; lidé nejsou už osobnosti zápasící o zbytky svého postavení, nýbrž animální tvorové v ohrožení života. Jestliže předchozími díly trilogie probleskla tu a tam naděje na lidskou solidaritu a slušnost, tato poslední próza, kterou Céline dopsal den před svou smrtí, zpečetila jeho vidění člověka nejhlubším zklamáním.

Klaun's band II (známý také jako Londýnský most) v návaznosti na Klaun's band I vypráví o Célinově londýnské zkušenosti v době první světové války. Chronologicky navazuje na Cestu do hlubin noci a následující Smrt na úvěr z let 1933 a 1936 (Atlantis 1995, 1999). Klaun's band I i Klaun's band II patří k nejhumornějším Célinovým prózám, najdeme v nich však jasné názvuky událostí let 1939 a 1940.

Po pětici románů předválečné a poválečné doby otevřel Atlantis prózou Klaun´s band I soubor méně známých, a přitom stejně výrazných Célinových próz. Klaun´s band I a následující Klaun´s band II, snad nejhumornější ze Célinových knih, líčí Célinův pobyt v Londýně v letech 1915 a 1916.

První část „německé“ trilogie o době strávené v Sigmaringenu postihuje celkovou atmosféru kolaborantských či přinejmenším zkompromitovaných kruhů uvnitř Německa, Evropy a samotné Francie na konci druhé světové války a těsně po ní. „Německá trilogie“ zachycuje dobu, kdy byl Céline jako domnělý francouzský kolaborant nucen utíkat z Paříže a Francie přes poražené Německo do exilu v Dánsku. V první části Od zámku k zámku líčí autor svůj pobyt na zámku Sigmaringen v Německu, kde se koncem války skrývali prominentní kolaboranti a kde v okolních táborech přežíval kolaborantský plebs, odsouzený k vyhlazení samotnými Němci.

Féerie pro jindy I se otevírá atmosférou před Célinovým odchodem z Paříže a pokračuje jeho pobytem ve věznici v Kodani. V této knize Céline novátorsky pracuje s jazykem, rytmem a hudbou, přičemž jeho unikátní styl a rozervané segmenty vět dokazují jeho literární génia. Popisuje svůj útěk po osvobození Paříže, dánský exil, uvěznění a obvinění z kolaborace, ale také vzpomínky na pařížský Montmartre, kde žil a měl přátele. První svazek začíná před Célinovým odchodem z Paříže a přechází do jeho pobytu na cele pro odsouzené na smrt. Féerii začíná psát v březnu 1946 a v dopise své ženě se svěřuje, jak se jeho příběh odvíjí od bombardování Paříže. Druhý svazek, Féerie pro jindy II, začíná také bombardováním a Céline ho popisuje jako lyricko-groteskní balet, v němž lidstvo manévruje kolem netvora Normance a sadistického pořadatele masakru Julka. Autor se v této tragédii stává klaunem, který přijímá rány osudu a nakonec se mu na hlavu snese sprška stránek rukopisů, jež se navždy ztratily.