Naděžda Filaretovna MelnikováPapoušková Životopis

Naděžda Filaretovna Melniková-Papoušková (z prvního manželství Kedrova), rusky: Надежда Филаретовна Мельникова-Папоушкова (Кедрова) (23.11.1891 v Petrohradě — 10.7.1978 v Praze) byla ruská sovětská kulturní historička, folkloristka, autorka publikací z oboru výtvarného umění, etnografie, ruské literatury, překládala z/do ruštiny. Po VŘSR emigrovala, zabývala se hlavně českou historií, historií Prahy a jejím uměním. Byla autorkou historických knih a odborných pojednání.

Naděžda Filaretovna Melniková-Papoušková (z prvního manželství Kedrova), rusky: Надежда Филаретовна Мельникова-Папоушкова (Кедрова) (23.11.1891 Petrohrad — 10.7.1978 Praha) byla ruská sovětská kulturní historička, folkloristka, autorka publikací z oboru výtvarného umění, etnografie, ruské literatury, překládala z/do ruštiny. Po VŘSR emigrovala, zabývala se hlavně českou historií, historií Prahy a jejím uměním. Byla autorkou historických knih a odborných pojednání. Pocházela z gruzínského knížecího rodu. Po ukončení serpuchovského gymnázia absolvovala Vyšší ženské kursy (1914) – to již byla provdaná za prvního muže (jmenovala se Kedrova). V Moskvě se seznámila se svým druhým mužem – českým diplomatem Jaroslavem Papouškem, který zde pracoval jako sekretář T. G. Masaryka koncem 1. světové války. V roce 1919 spolu odjeli do Prahy, kde Naděžda pokračovala ve vzdělání studiem slavistiky na umělecké fakultě Univerzity Karlovy (1919–1923). V letech 1922—1925 studovala v Paříži na École du Louvre. Jaroslav Papoušek byl jedním ze zakladatelů protiněmeckého odporu v protektoráru Čechy-Morava, do něhož byla vtažena i Naděžda. Během 2. světové války se účastnila hnutí odporu českých novinářů v čelem s novinářem a historikem Františkem Bauerem. Jaroslav Papoušek byl uvězněn v prosinci 1941 a v lednu 1945 zemřel v koncentračním táboře. Po jeho uvěznění byla zatčena i Naděžda, která byla umístěna v koncentračním táboře Ravensbrück. Přežila a v roce 1945 se vrátila do osvobozeného Československa, kde se dozvěděla o smrti manžela. V letech 1946–1950 přednášela na Univerzitě Palackého v Olomouci. V 60. letech se seznámila s autorem naučných publikací o výtvarném umění Karlem Samšiňákem, důsledku čehož zorganizovala několik výstav v českých muzeích a galeriích. V následujích letech pořádala výstavy mladých malířů Československa a byla sběratelkou starého umění. Na sklonku života churavěla a byla upoutána na lůžko. Zemřela 10. července 1978 v Praze. Byla zpopelněna, její urna se nachází na hřbitově v Sobotce.