Radegast Parolek Knihy

Tato publikace je první z řady připravovaných literárních dějin národů na území bývalého Sovětského svazu.

Monografie podává soustavný výklad problematiky baltických a ugrofinských literatur pro filology literárněvědného zaměření.

Drama jako umělecký jev (1978) podává vyčerpávající obraz vývoje dramatu jako samostatného druhu i jako složky inscenace - podobné spojení je v pracích tohoto druhu výjimečné. V širokém kontextu světové dramatiky autor sleduje promeny dramatu i divadelních stylů a začleňuje drama i divadlodo rámce celosvětové kultury. Vedle specifických problémů, jako je problém dějovosti, najdeme v jeho knize kapitoly věnované otázce divadelnosti v životě i v umění, vývoji divadelnosti v starověkých a středověkých kulturách i kultuře novodobé. V závěrečné části knihy dokládá svoje pojetí na materiálu a inscenační praxi současného sovětského divadla. Velkou pozornost věnuje herecké a režijní složce. Jeho práce významně zaplňuje mezeru ve vydávání odborné divadelní literatury a uvítají ji nejen divadelníci, ale všichni, kdo se zajímají o otázky umění a kultury. (Alena Morávková, přebal knihy.)

Lāčplēsis (což česky znamená trhající medvědy či medvědobijec) je podobně jako finská Kalevala či estonský Kalevipoeg dílo, které zastupuje neexistující hrdinský epos. Vychází z lotyšského folkloru, ale i z cizích pramenů jako je např. Jindřichova Livonská kronika ze 13. století, Homérovské eposy nebo dílo G. Merkela. Lāčplēsisův souboj s Temným rytířem symbolizuje dávný boj tehdejších kmenů proti německým křižákům, ale i dobový zápas za národní i sociální svobodu. Do postavy moudré a věrné Laimdoty, Lāčplēsisovy družky, zase Pumpurs promítl ideál lotyšské ženy. Nejpozoruhodnější postavou je pak čarodejnice Spīdala, která se zřekne zla ve prospěch dobra. Tento epos, stejně jako ostatní severské a baltské eposy, inspiroval řadu umělců např. J. Rainise nebo M. Zālīteovou. Do češtiny byl převyprávěn Radegastem Parolkem roku 1987 jako Souboj nad propastí.

Experimentální román ruského symbolisty nese ty znaky moderní prozaické tvorby, které jsou charakteristické i pro Proustovo a Joyceovo dílo. Postavy se záhadně vynořují z neurčitých obrysů a jednají ve svých rodinných a společenských poměrech, k jejichž fantaskně uhrančivému vylíčení byl autor inspirován Petrohradem r. 1905, nezdařeným revolučním pokusem i svým duševním stavem, vyprovokovaným nešťastnou láskou. Překladatel vzal za základ berlínské vydání z r. 1922, pro něž Belyj původní román přepracoval a zkrátil o třetinu.

Výbor z básnického díla klasika litevské poezie.