Klaus Merz Knihy

Krátký román je sledem sevřených poetických obrazů, inspirovaných autorovým dětstvím a osudy jeho rodiny ve švýcarském maloměstě poloviny 20. století. Vypravěč řadí za sebou vzpomínky na rodinu, postiženou mnoha ranami a neštěstími, přesto plnou životní odolnosti a neokázalé lásky. Až baladické příběhy, zhuštěné do silných poetických obrazů s prvky magického realismu, jsou nadané velkým vnitřním prožitkem. Nad rodinou jako by stále bděl duch Jakuba, vypravěčova bratra, který nešťastně zemřel při porodu. Román, pozoruhodný především svým osobitým, úsporným a vypjatým stylem, získal Cenu Hermanna Hesseho za rok 1997.

Když Lenin dědeček krátce po druhé světové válce nastupuje na palubu lodi do Buenos Aires, pluje vstříc dobrodružství v Novém světě, který mu nepřipadá tak unavený a opotřebovaný jako stará, válkou zničená Evropa. Ale neodbytná senná rýma ho brzy donutí vzdát se snu o svobodném pasteveckém životě. Místo toho se setkává s uměním tanga a s uměním milovat. Za dva roky se přesto vrací do vlasti a stane po boku Amélie, která na něj nepřestala čekat. Vzpomínku na dobu prožitou v cizině, která z něho udělala Argentince, žárlivě střeží jako cenný poklad a odkryje ji teprve po své smrti. Nevzrušivě, s jemnou ironií zachycuje Klaus Merz pohledem vnučky život muže, který nikdy nepřestal být sám sebou.

Román je stylisticky vytříbeným dílem tzv. nové subjektivity, literatury zachycující svět privátním pohledem autora, jehož vyprávění dominuje intimní život jedince se všemi jeho radostmi a strastmi uprostřed nevšímavé společnosti. Merzův text o Duboisovi, všedním Švýcarovi, je důkazem autorovy schopnosti jednoduchými literárními prostředky zachytit záblesk výjimečného nebo zvláštního v banalitě všednosti. V precizně komponovaných textech promlouvá o komplikované lidské existenci v ještě komplikovanější společenské skutečnosti dneška, odkrývá mnohdy netušené propasti v mezilidských vztazích, ale vždycky alespoň na okamžik nechává zazářit paprsek naděje v okamžicích prostého lidského štěstí.

Merzovy povídky a krátké prózy jsou tak obyčejné i rozmanité, tak podivné i poetické jako je sám život: nečekané setkání s věštcem, podivuhodný příběh neznámého vynálezce, teskný život siláckého přistěhovalce, klopotné hledání skromného vesnického umělce. Nemoc a smrt jako nedílná součást naší každodennosti. A autorovo umění zachytit přesným a střídmým výrazivem pomíjivost nálady, vystupňovat příběh překvapivým zvratem, a to tak lakonicky, že si vystačí mnohdy jen náznakem, kterým však dosahuje nebývalé výrazové preciznosti.

Sbírka básnických úvah švýcarského autora je inspirována jeho pobytem v proslulém městě na laguně. Autorovy poetické texty v sobě odrážejí melancholii i náladu města, které ho okouzlilo natolik, že v něm setrval půl roku. Benátky se pro něho staly pulzujícím a živým organismem, v němž se na jedné straně promítá bohatá historie, na druhé však probleskne v jeho verších občas i skeptický povzdech nad "pohyblivým základem, na němž už po staletí stojí". Merz se projevuje jako pozorovatel, který se smyslem pro detail zaznamenává běžné, všední události, dokreslující benátský kolorit: všímá si třeba pobíhajícího "trpasličího pinče", tající zmrzliny ve skleničkách nebo milenců, kteří "jdou společně nakoupit chléb a víno". Z takových drobných střípků pak skládá útržkovitý kaleidoskop, z něhož je pro něho nejdůležitější fakt, že příchodem každého nového dne se Benátky (i přes všechna proroctví o zániku) opět probudí do slunce a budou se lesknout v jeho paprscích. Merzova poezie se mnohdy v tomto cyklu blíží po formální stránce k lyrické próze: jeho verš je odrazovým můstkem do prostoru, který není nikdy uzavřen a dá se neustále rozšiřovat.

Poézia Klausa Merza patrí k tomu najlepšiemu, čo v nemecky písanej literatúre vzniklo. V krátkych básňach vie majstrovsky skladať z detailov, ktoré vidí ostro a presne, celé príbehy života. Spája každodennosť so spomienkami, blízke a dôverné s neznámymi miestami: dáva výpovediam farbu a svetlo a vždy sa mu podarí dostať sa zvláštnym spojením slov k samotnej podstate vecí a javov. (zadná strana obálky)

Poetry. Translated from the German by Marc Vincenz. "Klaus Merz shows us what remains until we become dust—and how in spite of this, we can even expose impermanence with great joy. Even while reading, we age. Seldom has one—line by line—moved closer to the inevitable as in these conciliatory yet perishable verses."—Tages-Anzeiger "Klaus Merz has a eye for the substance of things; his poems can be interpreted as lyrical snapshots... [and yet,] despite his knife-edged precise reductionism, his poems are not stark and severe, but often packed with humor and irony..."—Liveres- Bücher "A master of the precise aperçu, of distillation and insinuation: a poet who carefully weighs each and every word, color and tone. An autumn wind wafts through these poems. There is talk of departure, death and impermanence, but also, time and time again, of the beauty of an endangered world. Klaus Merz dares—without wavering, but with a tender meticulousness—to do something that has been the task of poets for millennia..."—Neue Züricher Zeitung am Sonntag "A master of the short form who... permits the phenomena to speak for themselves instead of infusing them with an external meaning. With a laconic frugality, he succeeds to enter the substance and metaphysical depth of objects and make them quite visible."—Basler Zeitung

LOS. Das ist das Leben, das ist das alltägliche Abschiednehmen und: das ist das Verschwinden in den Tod. Eine ergreifende Geschichte über die Annäherung an einen verstorbenen Freund, der sich eines Tages aufgemacht hatte, um nicht mehr zurückzukommen

Aus dem Staub zeigt Klaus Merz einmal mehr als Meister der Verdichtung. Aus kurzen, sparsam gesetzten Versen entwickelt er ganze Lebensgeschichten, zeichnet mit bloßen Andeutungen Bilder voller Farben und Licht. Ob Klaus Merz über alltägliche Szenen schreibt oder in seine Erinnerungen eintaucht, ob er fremden Orten und Menschen begegnet oder vertrauten – stets gelingt es ihm, den Blick auf das Wesentliche zu richten und ihm seinen ganz eigenen Tonfall zu verleihen. Unter der Oberfläche seiner lakonischen Poesie blitzen Witz und feine Ironie auf, hinter dem ruhigen Vordergrund seiner Gedichte verbergen sich Momente voller Überraschung und Verstörung.