Julius Dolanský Pořadí knih (chronologicky)

Kdo by neznal Zlatovlásku nebo Otesánka? Tyto a jiné krásné pohádky Karla Jaromíra Erbena si přečtete právě tady!

Literárněvědná studie odhaluje další významný inspirující zdroj epických a lyrickoepických básní Rukopisů královédvorského a zelenohorského – Kostrovův ruský překlad Ossianových zpěvů z r. 1972. Podrobným srovnáváním textu básní RKZ a ruského překladu autor dokazuje, že Kostrovův Ossian byl pro autory RKZ nejen bohatým zdrojem námětů, ale že je výrazně ovlivnil i v oblasti lexika a stylu. 16 stran obrazové přílohy, ruské resumé.

Korespondence, výzvy, projevy, články a úvahy z let 1845-1855 dávají nahlédnout do myšlenkového světa velkého polského básníka, svérázného myslitele a neúnavného bojovníka za svobodu a demokracii národů. Hlavní část sborníku vyplňují Mickiewiczovy články otiskované od března do listopadu 1849 v pařížském deníku Tribuna národu, jehož byl hlavním redaktorem. Mickiewicz se v nich vyjadřoval k aktuálním mezinárodním otázkám, útočil proti reakci, liberalismu a vyzýval ke společnému boji utlačovaných národů

Taras Bulba, titulní hrdina nejznámější Gogolovy novely, a jeho dva synové Ostap a Andrej jsou příslušníci záporožského kozáctva. Stateční, velkorysí, živelně veselí a oddaní svému lidu. Láska k ženě ale vše dokáže zamotat... Po sedmdesáti letech vychází známá Gogolova novela v novém, živelném a strhujícím překladu Libora Dvořáka a grafické úpravě Pavla Růta.

Monografie materiálově navazuje sice na dosavadní výzkumy a především na dvě základní práce od básníkových nejlepších znalců, Vincence Brandla a Antonína Grunda, avšak snaží se tuto látku nově utřídit a prohloubit. Básníkův portrét zasazuje do doby a společnosti, v níž žil. Jádremknihy je podrobný výklad Kytice, přičemž se poprvé odhaluje Erbenova souvislost s velkým polským romantikem J. Słowackým. Závěrem jsou připojeny tři hlasy o Erbenovi (J. Neruda: U rakve básníkovy; J. Vrchlický: Několik slov o Erbenově Kytici; J. Fučík: Nad Erbenovými pohádkami).

Studie, v níž autor zkoumá, jaké mohly být kromě dosud známých rukopisných pramenů, tj. vedle starší české literatury, vedle literatury ruské a zejména pak vedle srbocharvatských lidových písní vydaných v letech 1814 a 1815 Vukem Karadžićem, další "vzory" epických básní, které umožnily vytvořit rukopisná falza tak, aby budila dojem staré "národní" epiky. Autor zde podává analytickým způsobem důkaz, že dílem, které posloužilo básníkovi Rukopisů, byla především sbírka charvátského básníka A. Kačiće Miošiće "Razgovor ugodni naroda slovinskoga". Tento objev mu též u možňuje s maximální pravděpodobností určit, které básně RKZ patří Hankovi a které Lindovi.

Výbor z autorových studií, v nichž se odráží snaha ukázat, co pro nás znamenali klasikové ruské literatury (Puškin, Gogol, Bělinskij, Kolcov, Turgeněv, Černyševskij, Pomjalovskij, Saltykov-Ščedrin, Dostojevskij, Pisemskij, Tolstoj, Čechov, Majakovskij) a jak plodný a mnohostranný byl ohlas jejich poezie, prózy, dramatu a literární kritiky u nás.

Historické pojednání sleduje Masarykův vztah k Rusku od jeho mládí a dovozuje, že byl zpočátku určován kosmopolitickými názory vídeňské buržoazní inteligence. Uznává sice Masarykovu zásluhu v boji proti halasivému rusofilství české buržoasie, ukazuje však, že jeho "kritická láska k Rusku" byla ve skutečnosti návratem k reakčnímu rusofilství a zaměřena proti revolučním snahám ruským i českým.

Podtitul: Pověst dávných let Kronika mnicha Nestora nás seznamuje s dějinami Kyjevské Rusy. Počíná se nejstaršími pověstmi od založení města Kyjeva, přes christianizaci země, až po rok 1113 (nelze však s přesností stanovit), čili vládu knížete Vladimíra Monomachoviče. Je to pro nás velmi cenný zdroj, neboť je to nejstarší dochovaná kronika vypovídající o událostech ve východní Evropě. Díky ní se můžeme seznámit s tehdy ještě rozdrobenými slovanskými kmeny, s prvními knížaty a světci, ale i se sousedními kmeny a vztahy k Byzanci.

Pět obrázků ze života v petrohradské Alexandro-Něvské duchovní škole je vrcholným, i když nedokončeným dílem rus. kritického realisty (1835–1863). N. G. P. prožil v „burse“ 14 let a na několika typech seminaristů ukázal, jak mladí lidé, kteří si do školy přinášeli nejlepší vlastnosti ruského lidu, byli mravně, rozumově i tělesně mrzačeni zvrácenými vyučovacími metodami a popovskou přetvářkou a licoměrností, která z lidí upřímně věřících činila buď fanatiky nebo cynické atheisty, kteří nosili kutnu proto, že jim usnadňovala pohodlné živobytí. Ovzduší ve škole – bití, hlad, nečistota, ponižování – probouzelo v žácích buď tupou lhostejnost a stesk, nebo je vedlo ke lžím, surovostem, krádežím a udavačství, které bylo jedinou zbraní proti profesorským tyranům a sadistům, opilcům a jesuitským pokrytcům. Bohatstvím dokumentárního materiálu odhalil N. G. P. ve svém fragmentu prohnilost a neudržitelnost jednoho ze základních sloupů ruské feudálně-buržoasní státní moci: pravoslavnou církev a její „výchovu“ kněžského dorostu.

Povídky velkého ruského satirika a žalobce nevolnických zlořádů, pokračovatele Gribojedova a Gogola, vzniklé v letech 1857-1863, zachycují dobu těsně předcházející a následující po zrušení nevolnictví roku 1861. Cyklus Nevinných povídek kreslí společnost krutogorských byrokratů (Krutogorsk=Vjatka, dnešní Kirov), v jejichž zatuchlém světě se již objevují znepokojivé zprávy o reformách (Příjezd revisora, Ráno u Chreptugina, Hegemoniev, Zubatov, Povídka pro mládež, Naše přátelské starosti). 4 z povídek líčí otřesné výjevy z nevolnic. života (Míša a Váňa, Vesnické zátiší, Vánoční povídka, Převeselé živobytí). - V Satirách v próze pokračuje Saltykov v líčení "světa smrdutých a špinavých výparů, světa klevet a tučných pirohů". Vznikly většinou po roce 1861 a podávají obraz toho, jak se dlouho očekávané reformy osvědčily v praxi. Jsou zde vykresleni "vyvrhelové nevolnictví, kteří se ze všech sil snaží, aby obnovili nevolnické právo ke svému užitku ve formě méně zbojnické, ale rozhodně ještě zlodějštější".