Druhé, doplněné české vydání Babelových povídek. Z ruských knižních originálů a časopiseckých textů vybral, přeložil a doslov napsal Jan Zábrana. Edice Kapka, Ilustrovaná řada sv. 25.
Ivan Alexejevič Bunin Knihy
22. říjen 1870 – 8. listopad 1953
Ivan Bunin, první ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu, je ceněn pro svou přísnou uměleckou zručnost, s níž navázal na klasické ruské tradice v próze i poezii. Jeho básně a povídky, proslulé svou bohatou texturou, bývají označovány jako „buninský brokát“. Bunin, který se proslavil zejména svými povídkami a autobiografickým románem, byl obdivován mezi bílými emigranty, evropskými kritiky a kolegy spisovateli jako pravý dědic realismu ruské literatury. Jeho dílo je svědectvím o bohatství a hloubce ruského jazyka a literárního odkazu.
Soubor šesti psychologických novel, které spojuje navzájem téma lásky a smrti.
Proklaté dny
- 237 stránek
- 9 hodin čtení
Deníkové zápisky z let 1917 až 1918, v nichž autor vášnivě protestuje proti brutalitě bolševické revoluce a zároveň lehce nostalgicky obhajuje patriarchální základy navždy odcházejícího Ruska.
První díl autobiografického románu s podtitulem U istoka dněj (U pramene dnů). Příběh se odvíjí v 80. a 90. letech 19. století a představuje hrdinovo dětství ve stepním středoruském dvorci, gymnaziální léta, jeho vztah k pokusům mladé inteligence o společenskou vzpouru i jeho první tragickou lásku.
Pohár života
- 317 stránek
- 12 hodin čtení
Výbor povídek I. A. Bunina, nositele Nobelovy ceny, mistra slova i stylu, hlubokého a jízlivého znalce ruské duše.
Prekliate dni
- 166 stránek
- 6 hodin čtení
Ivan Bunin principiálne odmietal všetky revolúcie, či to bola veľká francúzska revolúcia, alebo Ruská revolúcia v roku 1905. Samozrejme neprijal ani VOSR v roku 1917. Najprv pred ňou utiekol na Krym a potom na začiatku roka 1920 s manželkou opustil aj samotné Rusko a usídlil sa v Paríži, kde žil v emigrácii až do svojej smrti. V knihe Prekliate dni, ktorá je jeho denníkom, zachytáva krutosť a nemilosrdnosť ruskej revolúcie 1917. Písal ho v Moskve a v Odese v čase, keď sa chystal do emigrácie, uvedomujúc si, že Rusko už asi nikdy viac neuvidí. Pri jeho čítaní v nás skrsne pocit, ako keby na pozadí „večnej“ ruskej prírody oživli figúrky z jeho dedinských próz. Hrdinom denníka je ale v skutočnosti odľudštený, zmanipulovaný dav, niekdajší „svätý ruský ľud“. Bunin neúprosne odhaľuje sebaklam, tak charakteristický pre ruskú inteligenciu, a síce zbožňovanie ľudu, za ktorým sa v skutočnosti skrývala hlboká ľahostajnosť k nemu. Bunin píše o tom, že ruská inteligencia, žijúca v očarení kolektivistických ideálov, snívajúca iba o ľude a ľudstve, sedliaka vôbec nevnímala. V Buninovom chápaní ruská revolúcia znamenala jednoznačný koniec historického Ruska. Preňho to bola apokalypsa, katastrofa, ktorú prežíval na vlastnej koži. Preto bol presvedčený, že tú pohromu nemôže ospravedlniť nijaký utopický sen, či osobná mytológia.
