Josef Šusta Pořadí knih

Základní práce české předválečné historiografie, která patří ke zlatému fondu českého dějepisectví. Josef Šusta, jenž ve svých dílech jako jeden z mála dokázal obsáhnout dějiny od pozdní antiky až po přelom 19. a 20. století, v této rozsáhlé práci dokázal předložit koncept vytváření moderní středověké monarchie v českých zemích na přelomu 13. a 14. století. Ve své době se jednalo o studii zcela revoluční, protože na rozdíl od pozitivistického dějepisectví, orientovaného téměř výhradně na politické dějiny, Šusta vypráví velkolepý příběh mocenského a hospodářského vzestupu českého království, české šlechty a českých měst za vlády posledních Přemyslovců, s důrazem na prosazení se nového modelu reprezentace moci po nástupu Lucemburků. V jeho úvahách hrají velice významnou roli i problémy sociální a ekonomické „transformace“ české středověké společnosti, její dohánění západní Evropy a kvalitativně zásadní vzestup úrovně české kultury a umění. Kniha vychází s dvěma rozsáhlými doslovy věnovanými osobě Josefa Šusty (Jiří Lach) a konfrontaci jeho práce s poznatky soudobé medievalistiky (Libor Jan).

Základní práce české předválečné historiografie, která patří ke zlatému fondu českého dějepisectví. Josef Šusta, jenž ve svých dílech jako jeden z mála dokázal obsáhnout dějiny od pozdní antiky až po přelom 19. a 20. století, v této velice rozsáhlé práci dokázal předložit koncept vytváření moderní středověké monarchie v českých zemích na přelomu 13. a 14. století. Ve své době se jednalo o studii zcela revoluční, protože na rozdíl od pozitivistického dějepisectví, orientovaného téměř výhradně na politické dějiny, Šusta vypráví velkolepý příběh mocenského a hospodářského vzestupu českého království, české šlechty a českých měst za vlády posledních Přemyslovců, s důrazem na prosazení se nového modelu reprezentace moci po nástupu Lucemburků. V jeho úvahách hrají velice významnou roli i problémy sociální a ekonomické „transformace“ české středověké společnosti, její dohánění a zaostávání za západní Evropou a kvalitativně zásadní vzestup úrovně české kultury a umění.

Soubor esejů o světových dějinách od antiky až po první světovou válku, jejichž autorem je jeden z největších českých historiků první poloviny 20. století, jehož dílo představuje jakýsi protipól k osobnosti jeho generačního druha Josefa Pekaře. Josef Šusta připravil své texty, jež byly v původní podobě koncipovány jako shrnující a úvahové pasáže k melantrišským Dějinám lidstva, k vydání těsně před svou dobrovolnou smrtí.

Tato kniha významného třeboňského rybáře z konce 19.století se stala inspirací a podkladem pro mnoho učebnic a publikací o rybářství a rybníkářství u nás i v zahraničí. Šustova osobní znalost třeboňských rybníků umožňuje posouzení podmínek v jednotlivých rybnících na chov ryb a jejich výnosnost. K řešení problematiky výživy kapra využívá Šusta svých bohatých znalostí z oboru přírodních věd. Podstatná část knihy je věnována chovu kapra. Seznámíte se s jeho anatomií, funkcí jednotlivých ústrojí, biologií rozmnožování, dále jsou zde například poznatky o vlivu prostředí na zbarvení kaprů, o vlivu rychlosti růstu na zmasilost kapra i základní údaje o tehdejším třeboňském šupinatém kapru. Dílo Josefa Šusty i v dnešní době, kdy věda a výzkum významně pokročily, přináší mnoho zajímavých informací a podnětů pro odborné i laické čtenáře. 180 stran, pevná vazba, černobílé ilustrace

Do druhého svazku zařadili vydavatelé druhý a třetí díl Šustových vzpomínek. Významný historik v něm živě a přitom kriticky vypráví o svém pražském, vídeňském a italském studijním pobytu, o letechzážitky doplňují profily badatelů a popisy universit a archívů. Na svou vědeckou práci upozorňuje J. Šusta až příliš skromně, několika větami. V doslovu zhodnotil akademik Macek jeho memoárové dílo.

Laichterova řada Českých dějin: Volání po souhrnném díle, moderní syntéze českých dějin, se objevilo po vydání velké a dobře podložené práce Adolfa Bachmanna (Geschichte Böhmens I., 1899). Tehdy se také ukázalo, že Palackého záslužné dílo je překonáno jak metodicky, tak koncepčně,zejména pak, když se v bojích o Rukopisy zformovalo moderní, německým a francouzským pozitivizmem ovlivněné české dějepisectví v podobě tzv. Gollovy školy. Gollův žák Václav Novotný (1868 – 1932), jenž na sebe upozornil důkladnými pracemi k době husitské, byl také jmenován vedoucím redaktorem nového podniku. V původním rozvržení měl dějiny dovést až do roku 1437, kde zahájil svou práci jiný Gollův žák Rudolf Urbánek (1877 – 1962). Ten měl zpracovat české dějiny až do nástupu Habsburků (1526), dobu předbělohorskou měl zachytit Bohumil Navrátil (1870 – 1936) a pobělohorskou Vlastimil Kybal(1880 – 1959). Po Novotného smrti se redakční práce chopil Kamil Krofta (1876 – 1945), přičemž Novotného závazky na sebe vzal Josef Šusta (1874 –1945). Laichterova řada Českých dějin však již nebyla dokončena. Přesto náleží k „zlatému fondu“ české historické práce, k níž se později přihlásili František Kavka a Josef Macek.