Emerich Coreth Knihy

„Všetka snaha dosiahnuť Boha v myslení (filozoficky) a prijať tajomstvo Boha vo viere (teologicky) však zaostáva za živou skúsenosťou Boha. Čo vlastne Boh je, čo nám má povedať a čo znamená pre naše porozumenie sveta i nás samých, svitne skutočne až vtedy, keď pristúpime na osobný vzťah s Bohom a žijeme z neho, keď všetky udalosti a osudy života, so všetkými zdanlivými náhodami, chápeme ako Božie riadenie a usmernenie a prijmeme ich vo vďačnej dôvere“

Metafyzika je dnes téma, o kterém se opět často diskutuje. Samy vědy, které o ni už dlouhou dobu nedbaly, ji zase berou vážně a zabývají se jí. Pro tento obrat je příznačný jak oživený zájem o klasiky metafyziky, tak i nové kladení otázek, o kterých tradičně pojednávala metafyzika. E.Coreth, který se proslavil svojí příručkou „Metafyzika“ (Tyrolia, Rakousko), ve své nejnovější knize předkládá úvod do velké západní metafyziky. Jde mu zcela výslovně o spojení výsledků a výdobytků tradice s problematikou dnešního myšlení. Čtenář je seznámen nejen se základními pojmy metafyziky, nýbrž také s dominantními filozofickými otázkami od antiky až po současnost. Nadto je povzbuzen, aby sám poznával a formuloval metafyzické problémy.

Filosofie 17. a 18. století se nechává vést otázkou, jak prověřit pravdivost obsahů našeho vědomí a za svůj nejvýznamnější úkol považuje vytvoření co možná nejpřesnější vědecké metody jen prostřednictvím autonomního rozumu, aby na tomto základě rozvinula úplný systém našich poznatků. Z tohoto určení pramení Descartův, Spinozův, Leibnizův i Wolffův racionalizmus, stejně jako empiristická tradice od Bacona a Hobbese po Locka, Berkeleyho a Huma. Oba proudy se spojují v osvícenství. Období osvícenství dovršuje a překonává především Immanuel Kant svou kritikou rozumu a svým transcendentálním obratem zároveň dospívá k novému problémovému stupni filosofické reflexe, jenž je klíčový pro všechno pozdější myšlení. Svazek věnovaný filosofii 17. a 18. století se jako celek pokouší o interpretaci nejdůležitějších filosofických pojmů a tezí tohoto období a zmiňuje především ty problémy, které oživují rovněž současné filosofické myšlení: problém založení teorie poznání, vztah mysli a těla, smysluplnost metafyziky, idea transcendentální argumentace, spor o základy etiky ap.

Jedním z nejvydatnějších filosofických období je německý idealizmus – spekulativní metafyzické systémy J. F. Fichteho, F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela. Po zhroucení těchto systémů dochází k rozštěpení filosofického myšlení: vzniká filosofie existence (S. Kierkegaard), pozitivizmus a materializmus, rodí se filosofická hermeneutika a filosofie života (F. Nietzsche, H. Bergson), ohlas získává Feuerbachova kritika náboženství, která dále působí v Marxově a Engelsově sociální filosofii. Všechny tyto rozmanité proudy jsou vystiženy v jejich hlavních rysech, přičemž se zvláštním důrazem byla položena otázka, jak lze charakterizovat meze jednotlivých pozic a nakolik se při analýzách daných problémů neubránily nebezpečí jejich zjednodušení

Pátý díl ediční řady Dějiny filosofie Uvádí do ústředních problémů, metod a zpřístupňuje čtenáři klasické texty. Informace, které mají výlučně historický význam, musely být omezeny na nejmenší možnou míru. Uspořádání svazku se pokouší o ozřejmění diskutovaných souvislostí, které jsou do jisté míry vždy také věcnými a učebními souvislostmi. Jeden z nejsilnějších podnětů pro filosofii 20. století vychází od E. Husserla. V Schelerově zprostředkování ovlivňuje také antropologii a skrze Heideggera hermeneutiku. Mnohostranné vazby mezi fenomenologií a filosofií existence se ukazují hlavně u Heideggera, Sartra a Lévinase. Ve filosofii existence a v dialogické filosofii je ovšem dominantní vliv náboženského myslitele Kierkegaarda. Novoscholastika se odvolává na Tomáše Akvinského a na Suáreze. Sdílí spolu s novým realismem návrat ke klasické ontologii, zatímco s marxistickými mysliteli má společnou vědomou vazbu na světový názor. Analytická filosofie se pojí s fenomenologií kritikou idealismu a psychologismu. Podání analytické filosofie se zaměřuje na problém ontologie.

Emerich Coreth SJ (1919-2006) lehrte Christliche Philosophie an der Universität Innsbruck, während Dr. Harald Schondorf SJ Professor für Erkenntnislehre und Geschichte der Philosophie an der Hochschule für Philosophie München ist. Die Philosophie des 17. und 18. Jahrhunderts bildet die Grundlage des neuzeitlichen Denkens. Sie beginnt mit einer strengen wissenschaftlichen Prüfung des Wahrheitsgehalts unserer Bewusstseinsinhalte durch autonome Vernunft, um ein System unserer Erkenntnisse zu entfalten. Der Rationalismus von Descartes, Spinoza, Leibniz und Wolff sowie der Empirismus von Bacon, Hobbes, Locke, Berkeley und Hume stehen unter dieser Norm. Beide Denkrichtungen vereinen sich in der Aufklärung. Kant vollendet und überwindet diese Periode durch seine Vernunftkritik und erreicht mit der transzendentalen Wende eine neue Ebene der philosophischen Reflexion, die grundlegend für das nachfolgende Denken wird.

Diese Darstellung will in zentrale Probleme und Methoden der Philosophie des 20. Jahrhunderts einfuhren. Sie ist so angeordnet, dass Diskussionszusammenhange, die immer zugleich Sach- oder Schulzusammenhange sind, deutlich werden. Sie umfasst die Entwicklung von der Phanomenologie zur Hermeneutik (u. a. Husserl, Heidegger, Gadamer, Derrida); die Dialogphilosophie; die Philosophie der Existenz (u. a. Berdjajew, Jaspers, Sartre, S. Weil); die philosophische Anthropologie und Kulturphilosophie (u. a. Cassirer, Scheler, Gehlen, Arendt) sowie neue Formen der Metaphysik (u. a. Whitehead, Frank, Bloch). Das Kapitel uber politische Philosophie fuhrt uber Max Weber, Horkheimer, Adorno, Habermas und Taylor zu Rawls. Schwerpunkte der Darstellung der angelsachsischen Philosophie sind der klassische amerikanische Pragmatismus, die Anfange der Analytischen Philosophie (Frege, Moore, Russell), Wittgenstein, die Oxford-Philosophie, der Wiener Kreis und die Realismus-Antirealismus-Debatte (Kripke, Putnam).