„Všetka snaha dosiahnuť Boha v myslení (filozoficky) a prijať tajomstvo Boha vo viere (teologicky) však zaostáva za živou skúsenosťou Boha. Čo vlastne Boh je, čo nám má povedať a čo znamená pre naše porozumenie sveta i nás samých, svitne skutočne až vtedy, keď pristúpime na osobný vzťah s Bohom a žijeme z neho, keď všetky udalosti a osudy života, so všetkými zdanlivými náhodami, chápeme ako Božie riadenie a usmernenie a prijmeme ich vo vďačnej dôvere“
Metafyzika je dnes téma, o kterém se opět často diskutuje. Samy vědy, které o ni už dlouhou dobu nedbaly, ji zase berou vážně a zabývají se jí. Pro tento obrat je příznačný jak oživený zájem o klasiky metafyziky, tak i nové kladení otázek, o kterých tradičně pojednávala metafyzika. E.Coreth, který se proslavil svojí příručkou „Metafyzika“ (Tyrolia, Rakousko), ve své nejnovější knize předkládá úvod do velké západní metafyziky. Jde mu zcela výslovně o spojení výsledků a výdobytků tradice s problematikou dnešního myšlení. Čtenář je seznámen nejen se základními pojmy metafyziky, nýbrž také s dominantními filozofickými otázkami od antiky až po současnost. Nadto je povzbuzen, aby sám poznával a formuloval metafyzické problémy.
Filosofie 17. a 18. století se nechává vést otázkou, jak prověřit pravdivost obsahů našeho vědomí a za svůj nejvýznamnější úkol považuje vytvoření co možná nejpřesnější vědecké metody jen prostřednictvím autonomního rozumu, aby na tomto základě rozvinula úplný systém našich poznatků. Z tohoto určení pramení Descartův, Spinozův, Leibnizův i Wolffův racionalizmus, stejně jako empiristická tradice od Bacona a Hobbese po Locka, Berkeleyho a Huma. Oba proudy se spojují v osvícenství. Období osvícenství dovršuje a překonává především Immanuel Kant svou kritikou rozumu a svým transcendentálním obratem zároveň dospívá k novému problémovému stupni filosofické reflexe, jenž je klíčový pro všechno pozdější myšlení. Svazek věnovaný filosofii 17. a 18. století se jako celek pokouší o interpretaci nejdůležitějších filosofických pojmů a tezí tohoto období a zmiňuje především ty problémy, které oživují rovněž současné filosofické myšlení: problém založení teorie poznání, vztah mysli a těla, smysluplnost metafyziky, idea transcendentální argumentace, spor o základy etiky ap.
Jedním z nejvydatnějších filosofických období je německý idealizmus – spekulativní metafyzické systémy J. F. Fichteho, F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela. Po zhroucení těchto systémů dochází k rozštěpení filosofického myšlení: vzniká filosofie existence (S. Kierkegaard), pozitivizmus a materializmus, rodí se filosofická hermeneutika a filosofie života (F. Nietzsche, H. Bergson), ohlas získává Feuerbachova kritika náboženství, která dále působí v Marxově a Engelsově sociální filosofii. Všechny tyto rozmanité proudy jsou vystiženy v jejich hlavních rysech, přičemž se zvláštním důrazem byla položena otázka, jak lze charakterizovat meze jednotlivých pozic a nakolik se při analýzách daných problémů neubránily nebezpečí jejich zjednodušení
Pátý díl ediční řady Dějiny filosofie Uvádí do ústředních problémů, metod a zpřístupňuje čtenáři klasické texty. Informace, které mají výlučně historický význam, musely být omezeny na nejmenší možnou míru. Uspořádání svazku se pokouší o ozřejmění diskutovaných souvislostí, které jsou do jisté míry vždy také věcnými a učebními souvislostmi. Jeden z nejsilnějších podnětů pro filosofii 20. století vychází od E. Husserla. V Schelerově zprostředkování ovlivňuje také antropologii a skrze Heideggera hermeneutiku. Mnohostranné vazby mezi fenomenologií a filosofií existence se ukazují hlavně u Heideggera, Sartra a Lévinase. Ve filosofii existence a v dialogické filosofii je ovšem dominantní vliv náboženského myslitele Kierkegaarda. Novoscholastika se odvolává na Tomáše Akvinského a na Suáreze. Sdílí spolu s novým realismem návrat ke klasické ontologii, zatímco s marxistickými mysliteli má společnou vědomou vazbu na světový názor. Analytická filosofie se pojí s fenomenologií kritikou idealismu a psychologismu. Podání analytické filosofie se zaměřuje na problém ontologie.
