Výbor z díla francouzského básníka-dobrodruha obsahuje básně, v nichž se obrážejí některé z událostí jeho na dobrodružství a přímo románové zvraty bohatého života a vystupují hlavní rysy jeho tvůrčího projevu a myšlenkové nevšednosti, podnes mocně působící na básníky i čtenáře všech národů.
V tomto románu se Stendhal vyznal ze své lásky k Itálii, v níž se karbonáři, svobodomyslní, stateční, veselí vášnivý hrdinové s renesančními rysy, tajní republikáni a ctitelé francouzské revoluce bojují specificky italským způsobem s nejčernějším italským absolutismem, policejní zvůlí, proti provinciálním despociím malých knížectví, jež byly poslušným nástrojem Svaté aliance, tedy konservování všeho starého před revolucionujícími idejemi francouzské revoluce.
Sbírka povídek z vojenského prostředí, ukazující nesmyslnost každé války. Červená pečeť - vyprávění starého námořníka a bývalého velitele vojenské lodě o tom, jak musel na moři z příkazu direktoria dát zastřelit devatenáctiletého autora satirické písničky. Jeho mladá ženazešílela a námořník se o ní staral až do své smrti. Tragédií velitele byla slepá poslušnost příkazu, přestože oba mladé lidi miloval. Život a smrt kapitána Renauda aneb Rákoska - příběh kapitána, který vystřízlivěl z víry ve válku, z Napoleona, rezignoval na své úspěchy a povýšení, naučil se válku nenávidět, ale bojoval dál. Večerní táčky ve Vincennes - rezignace starého důstojníka, protiklad jeho smyslu pro povinnost k postoji mladých důstojníků. Autor zde shrnul své zkušenosti z vojny a dospívá k protiválečným myšlenkám.
Román z druhé světové války vypráví o francouzském letci, sestřeleném nad italským územím, který se ukrývá v Římě. V době čekání na umožnění návratu do Francie se setkává nejen se statečnými lidmi z italského odboje, ale i se zbabělci a fanatiky, kteří fašismu slouží.
Oba romány patří k nejznámějším dílům a vrcholům Balzakovy Lidské komedie, na nichž možno sledovat jeho realistickou tvůrčí metodu a zejména jeho výjimečnou povahokresebnou schopnost. Evženie Grandetová (1833) zachycuje příběh zbohatlíka Grandeta, který propadl mamonu, přičemž jádrem příběhu je milostný cit jeho dcery Evženie. Otec Goriot (1835), složený z několika vzájemně se proplétajících dramat, líčí tragédii všeobětující lásky otce Goriota.
Většina z nás si právem myslí, že o Pařížské komuně ví vše, co je třeba vědět. A snad právě pro tyto čtenáře je nejspíše určena kniha vzpomínek Maxima Vuillauma. Vuillame totiž přenechává historikům vysledování příčin zrození i pádu Komuny a zasazení tohoto významného historického mezníku do kontextu dějin. Soustřeďuje se na něco zcela jiného: na záznam očitého svědka, který byl při tom, který to vše prožil a procítil. Ovšemže výsledek mohl být nezajímavý, kdyby se o svůj osobní prožitek se čtenářem podílel účastník stojící stranou, člověk s úzkým zorným polem, anebo člověk, kterému není dáno prožité adekvátně popsat. Ale Maxime Vuillame byl tehdy mladý novinář, který s profesionální zvídavostí žurnalisty vždy věděl, kde se bude odehrávat to nejzajímavější, a především byl nadán tak pozoruhodnou vnímavostí, že kromě událostí do sebe vstřebával i neopakovatelnou atmosféru, osobitost postav, nálady i imprese, a se suverénností, jež je vlastní pouze velkým novinářům, dovedl vyhmátnout klíčové, rozhodující chvíle dějinných zvratů. Jeho zápisky - snad právě proto, že necítí potřebu nic proklamovat, vyzdvihovat zásluhy, oslavovat a monumentalizovat - působí nesmírně svěže, jímavě a především moderně. Vycházely v sešitech po autorově návratu z emigrace a r.1909 vyšly poprvé ve výboru knižně. V r.1971, kdy se oslavovalo 100.výročí Komuny, přispělo jejich nové vydání ve Francii k důstojnému uctění památného jubilea.
Hrst dojmů z Francie a rozhovory z literárního zákulisí
S podtitulem Hrst dojmů z Francie a rozhovory z literárního zákulisí
Výbor z veršů a ukázky z myšlenek představitelů francouzského symbolismu, básnického a uměleckého směru, který se ve Francii zformoval v druhé polovině 19. století a jehož vyznavači se snažili dobrat jakési tajemné podstaty jsoucna za běžnou hranicí lidského poznání, přičemž jako prostředek k vyjádření jim sloužily básnické symboly. Pořadatel Vladimír Mikeš, který je si vědom různého chápání symbolismu co do obsahu a zejména co do časového vymezení, uvádí zde chronologii od r. 1870 do r. 1910 a zařazuje tvorbu 29 autorů. Studii o francouzském symbolismu napsal Jan O. Fischer.
