Kateřina Lukešová Pořadí knih (chronologicky)

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali.

Ve své knize z roku 1991 se autor pokusil o formulaci základů nové morálky po zkušenosti totalitních táborů všeho druhu. Zamýšlí se nad tábory jako extrémním mikrokosmem extrémního výhonku evropské společnosti 20. století a vyvozuje závěry současně varovné i inspirující pro celé lidské společenství. Je to vysoce aktuální kniha s neskrývaně moralizujícím vyzněním, která přitom svého účinu dosahuje bez mentorského tónu a mimo jakoukoli konfesijní rétoriku zatažením čtenáře na jedinou loď lidství.

Francouzský sémiotik Tzvetan Todorov zvolil formu "příkladné historie" k analýze vztahu "já" a "druhého". Jako Bulhar žijící ve Francii od roku 1963 se zabývá otázkou "jinakosti" nejen odborně. Pro toto téma si vybral historický materiál, který je základem moderní doby – objevení a dobytí Ameriky, konkrétně Střední Ameriky. V knize z roku 1982 se v čtyřech oddílech (Objevit, Dobýt, Mít rád, Poznat) odvíjí příběh komunikace a tragického nedorozumění mezi dvěma civilizacemi na počátku novověku. Todorov ilustruje své úvahy autentickými texty, deníky a dopisy objevitelů a dobyvatelů, kteří se stávají postavami napínavého příběhu. Od Kolumba po Cortése a aztéckého vládce Moctezumu, protagonisté 16. století reprezentují širší dramata komunikace a vnímání odlišnosti. Španělská conquista, jako největší genocida v historii, formovala identitu moderního člověka, přičemž homogenizace hodnot a masakrování ve jménu nadindividuálních ideálů paradoxně utvářelo moderní morální pozici. Dobytím Ameriky svět získal i ztratil, a kniha nám nabízí cenné poučení o těchto ziscích a ztrátách.

Když v roce 1951 vyšel Camusův rozsáhlý filozofický esej Člověk revoltující, znamenalo to definitivní rozkol autora s Jeanem-Paulem Sartrem a jeho žáky a epigony z řad francouzských levicových intelektuálů. Nejvíc je patrně popudil Camusův pokus očistit revoltu od krvavého stínu, který ji v dějinách vždy doprovázel, pomocí kompromisu a nalezení střední cesty mezi extrémy. Camus si klade otázky, které ani dnes neztratily nic ze své aktuálnosti, přestože jím navrhovaná řešení (příklon k antickému principu míry a k středomořské tradici, která by vyvážila německý a ruský model civilizace) mají svá úskalí: Jak se bouřit, revoltovat, revolučně měnit svět, popírat cizí moc a autoritu, a nestát se přitom vrahem? Je možná nějaká čistá, rytířská forma revolty, která by se fatálně neposkvrnila revoluční krutostí a cynismem?

Dva romány vyprávějí odlišně laděné příběhy člověka, který se ocitl v mezní situaci. Černé kouzlo (1983) je sarkastickým autoportrétem antihrdiny, jehož jediným programem je odcizení a sebezničení. Příběh je zároveň kritikou francouzského měšťáctví v době alžírské války. Barbarská svatba (1985, Goncourtova cena) je otřesným příběhem beznadějné vášně syna k matce, která jej odmítá, protože je plodem jejího brutálního znásilnění v mládí. Čtyřicetiletý autor vypráví strhujícím, expresivním způsobem, který si vynucuje účast a dotýká se citů čtenáře.

Obsáhlý román s hlavním hrdinou, chlapcem Theem, jeho lidské a názorové zrání, příběhy lidí a lidiček z předměstí Belfordu před 2. světovou válkou

Jedná se o jeden ze stěžejních Simonových textů. Plně je zde rozvinut koncept „bezešvé“ prózy, kdy čtenář jen stěží rozlišuje konce a počátky jednotlivých scén a obrazů. Interpunkce je často vyrušena nebo invertována (závorky přecházejí do nových kapitol). Příběh se odehráváněkdy v 60. letech 20. století, časová datace však v příběhovém rozvoji nehraje zásadní roli. Bezejmenný hlavní hrdina (zřejmě zástupné ztělesnění hledajícího já) se jednoho rána probudí ve svém zchátralém barokním domě, který udržuje jen s vypětím všech svých sil, a během následujících 16 hodin všedního dne naplněného banálními činnostmi (návštěva banky, prodej židle, návštěva příbuzného, večeře v kantýně), z různých, převážně vizuálních fragmentů, zrekonstruuje celý dosavadní život. V souvislosti s tímto postupem přední postmoderní francouzský myslitel Jean-François Lyotard používal termín „anamnéza přítomnosti“.