Bohumil Hrabal

JUDr. Bohumil Hrabal (rozený Bohumil František Kilian) se narodil 28. března 1914 v Brně-Židenicích svobodné matce Marii Kiliánové, otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se matka provdala za Františka Hrabala, se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Vzali se 7.2.1916 a 26.12. téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy Bohumil mohl užívat jeho příjmení -přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka neprobíhala nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav, které Bohumil Hrabal dal literatuře.

Bohumil Hrabal byl nejvýznamnějším českým prozaikem konce dvacátého století. Ve svých knihách byl vynikajícím vypravěčem, což z něj učinilo prozaika světové úrovně. Do literatury vstoupil v 50. letech. Vystudoval práva, měl ale různá zaměstnání – byl dělníkem v ocelárnách na Kladně, číšníkem, výpravčím v Kostomlatech nad Labem, úředníkem, baličem starého papíru ve sběrných surovinách, jevištním technikem, od roku 1963 spisovatelem. Po roce 1968 mu bylo dočasně zakázáno publikovat, díla vycházela v samizdatu, nebo v cizině. Od roku 1975 smí opět volně tvořit a vydávat knihy. Navázal na Haškovo výtečné vypravěčské umění, líčí zážitky z dětství, okupace, života v Praze i v Polabí-Kersko. Zná prosté lidi (figurky), má zálibu v groteskních situacích, neobvyklých povahách a šokujících nápadech. Psal povídky a novely silně aktualizovaným (neotřelým) jazykem. Část jeho díla byla i zfilmována (Slavnosti sněženek; Ostře sledované vlaky).

Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury.