Karel Alois Vinařický

Narodil se v rodině poněmčeného českého řemeslníka. Vzdělání získal v němčině, už na gymnáziu se ale zapojil do českého národního hnutí a začal se učit česky. Zajímal se především o historii. Když v roce 1818 začal v Praze studovat filosofii (v té době bylo dvouleté studium filosofie povinné před vystudováním jakékoliv vysoké školy), zapojil se velmi intenzivně do vlasteneckého života. Byl také silně ovlivněn svým učitelem Bernardem Bolzanem, kterého si po celý život velmi vážil, ale jehož osvícenské názory se brzy změnily v přísný konzervativismus.

Po studiích vstoupil do semináře, kde se také začal věnovat prvním literárním pokusům. Studium přerušil, protože byl vybrán jako vychovatel potomků rodu Šliků, studoval dále dálkově. I po vystudování se ale živil jako vychovatel a působil v různých šlechtických rodinách, čímž si získal přátele mezi vlasteneckou šlechtou i soudobými českými buditeli, zejm. F. L. Čelakovským. Začal publikovat básně a překlady antických klasiků.

V roce 1828 se podílel na založení Časopisu pro katolické duchovenstvo, v němž dále působil jako korektor a redaktor a v kterém publikoval svá díla. Získával postupně různé církevní funkce v Praze, od roku 1829 byl tajemníkem pražského arcibiskupa.

V roce 1833 se stal farářem ve vsi Kováň, kde byl často navštěvován vlasteneckými přáteli a kde vytvořil velkou část svého literárního díla. Za svého života byl velmi oblíbený a uznávaný, byl mimo jiné zvolen poslancem říšského sněmu. Věnoval se obrodě českého školství a snažil se prosadit češtinu jako vyučovací jazyk, psal učebnice, příručky pro učitele a jako pedagogickou pomůcku své dětské básně.

V letech 1848-1849 se účastnil jako stoupenec slovanské pravice říšského ústavodárného sněmu nejprve ve Vídni a potom (do konce ledna 1849) i v Kroměříži.[1]

V roce 1859 se stal kanovníkem vyšehradské kapituly a pohyboval se jako uznávaná osobnost v pražských vlasteneckých kruzích. Vytvářel výbory ze své literární tvorby, polemizoval se svými odpůrci. V roce 1860 se podílel na založení sdružení Dědictví sv. Prokopa, jehož cílem bylo vydávání českých teologických spisů. V Praze také zemřel.