Gustave Flaubert Pořadí knih

Výběr z korespondence Gustava Flauberta (1821–1880) opisuje křivku umělcova života – dopisy sestře Karolíně, Chevaliérovi, Alfrédovi le Poittevinovi, Maximovi du Campovi, matce, strýci Parainovi, Louise Coletové…, z cest po Palestině, Sýrii, Řecku, Itálii, Turecku…, vznikající a související s jeho románovou tvorbou, umožňují rozkrýt pozadí Flaubertova díla, pochopit jeho metodu. Jednotlivé oddíly souvisejí vždy s prací na některém ze základních románových opusů. Flaubertova korespondence nabízí úchvatný a leckdy nečekaný pohled do originálního myšlenkového světa velkého realisty, jeho ostré komentáře často překvapí svou otevřeností, ať již jde o postoje k literárním současníkům nebo na svou dobu velmi otevřené zmínky o vlastních „choulostivých“ nemocech. Právě tato úchvatná kombinace velmi intimních detailů s literárně-filozofickými úvahami a postřehy činí z autorových dopisů strhující četbu.

První povídka – Prosté srdce – je příběhem života chudé venkovské dívky. Legenda o svatém Juliánu Pohostinném je středověkou legendou, kterou viděl Flaubert zpodobenou na barevných oknech chrámu. Herodias zachycuje rozporuplnou situaci společnosti, v níž se zrodilo křesťanství. Poslední povídka je zpracováním biblického příběhu o krásné a kruté orientální tanečnici.

Kniha spisovatelových dopisů označená za největší Flaubertův román. Pasáže z listů přátelům, ženám, mistrům literatury — Hugovi, Sandové, Maupassantovi — jsou ve výběru dr. Jiřího Konůpka tématicky utříděny do tří oddílů: Člověk a svět, Současnost a dějiny, Literatura aumění — a tvoří neobyčejně zajímavý celek esejistického charakteru.

Slovník přejatých myšlenek byl nalezen po Flaubertově smrti mezi rukopisy vztahujícími se k jeho poslednímu, nedokončenému románu Bouvard a Pécuchet. Bezpochyby měl být podkladem pro druhý díl knihy, ne-li přímo jeho součástí. Flaubert, jak vysvítá z jeho korespondence, zamýšlel už na začátku padesátých let vydat Slovník samostatně a s obsáhlou předmluvou. Měla to být jakási obhajoba lidské hlouposti a prostřednosti, plná citátů a důkazů nedokazujících nic nebo opak toho, co se má dokázat. V celé knize neměla být jediná myšlenka z vlastní hlavy autorovy. Flaubert si přál, aby se ten, kdo knihu přečte, bál promluvit ze strachu, že mimoděk pronese některou z vět v ní obsažených. Zaslechnete-li přesto ještě i dnes hlubokomyslný a nezvratný soud, jakoby přímo citovaný ze Slovníku, uvědomte si, že lidská hloupost, která podle Flauberta záleží ve snaze dělat ke všemu konečné závěry, má tuhý život. (Josef Pospíšil)

Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání. Silně pesimistický obraz společnosti.