Anežka Charvátová Pořadí knih

Na průzračných náhorních plošinách i v bujících tropech, na karibském pobřeží, v pustinách i v přelidněných městech, v moderních supermarketech i v zaostalých vesnicích poznamenaných předsudky a dávnými mýty – tam všude se pod povrchem skrývá a kvasí násilí, jež až příliš snadno vybuchuje a ničí vztahy mezi lidmi i lidí ke světu. Dvě desítky výrazných talentů soudobé španělské a hispanoamerické literatury ve svých povídkách ukazují rozličné formy krutosti, podivnosti a rozpadu (nefunkčního státu, rodiny a nejrůznějších vztahů), ale i obdivuhodnou tvůrčí energii a nápaditost. Goticky děsivé, hnilobně hororové, ale i vtipně hravé texty představují řadu tvůrců, jejichž práce dosud česky v knižní podobě nevyšly.

Epický a zároveň intimní román, za nějž autor získal prestižní Cenu Maria Vargase Llosy, je působivým zamyšlením nad vztahy mezi rodiči a dětmi, které poznamenal politický fanatismus, ale také hlubokou politicko-společenskou studií dvacátého století. Kolumbijský režisér Sergio Cabrera přijíždí v říjnu 2016 do Barcelony na přehlídku svých filmů. Prožívá těžké chvíle: právě mu zemřel otec, jeho manželství je v krizi a rodná země odmítla mírové dohody, které mohly ukončit více než padesát let trvající válku. V průběhu několika intenzivních dnů, během nichž se promítají Sergiovy filmy, vzpomíná na události, které poznamenaly život jemu i jeho otci: od španělské občanské války po exil v Americe, od čínské kulturní revoluce po ozbrojená hnutí v Kolumbii šedesátých let. Čtenář se stane svědkem života, jenž je mnohem víc než jen velkým dobrodružstvím: je to obraz půlstoletí dějin, které otřásly celým světem. Nakladatelská anotace.

Mladý (a začínající) senegalský spisovatel Diégane Latyr Faye v Paříži objeví legendární ztracenou knihu Labyrint nelidskosti, vydanou roku 1938. Její autor, vystupující pod jménem či pseudonymem T. C. Elimane, označovaný dobovou kritikou za „černošského Rimbauda“, se po skandálu rozpoutaném vydáním románu beze stopy ztratil. Diégane, fascinovaný knihou i její historií, se vydá po stopách tajemného autora do nedávných temných dob kolonialismu a holokaustu a do nejrůznějších zemí od Francie přes Senegal a Argentinu zase zpět do Francie. Název románu Nejzasutější vzpomínka na lidi i motto z Divokých detektivů odkazuje na chilského autora Roberta Bolana. Mbougar Sarr s ním sdílí posedlost literaturou, která se pro mnohé postavy stává důležitější než život sám, i mnohotvárnost psaní. Jeho román o hledání opravdové literatury i osudové lásky je důmyslná literární hra plná skrytých odkazů, citátů a parodií.

Třináctého října 1972 havarovalo v Andách letadlo. Mrazivé drama tím však teprve začalo. Z cestujících a posádky se po 72 dnech zachránila třetina. Příběh o přežití, naději a duchovním probuzení uprostřed nevypravitelné tragédie z pera jednoho z přeživších. V jeho vyprávění nacházíme postupně vše, co se tehdy odehrálo: příhody na cestě, havárii, první dotek smrti, počáteční ochromení, děsivou jistotu, že přeživší jsou na všechno sami, rozhodnutí jíst lidské maso, lavinu, průzkumné výpravy, záchranu… Kniha Z ticha nepředstavuje jen cestu do minulosti, nýbrž do nitra lidské duše. Jak se prožívá strach? O čem k nám promlouvá ticho? Lze v pekle zakoušet štěstí? Jak se stane, že někdo se potopí, kdežto jiní, třeba i slabší nebo méně chytří, se promění v hrdiny? Jak může být instinkt přežít ovlivněn láskou, přátelstvím, rodinou? Může se konzumace lidského masa stát jakýmsi společným proměňováním? Jak se dá žít se smrtí, s cizími démony, ale zejména s démony vlastními?

Román z roku 1969 představuje vrchol Vargas Llosova úsilí o „totální román“. Rámec tvoří rozhovor třicátníka Santiaga Zavaly, novináře frustrovaného vlastním nenaplněným životem i situací ve zkorumpovaném Peru 50. let, s bývalým rodinným šoférem, mulatem Ambrosiem. Do této největší krabičky, odehrávající se v rovině přítomnosti, vložil Vargas Llosa řadu dalších krabiček, kde se čtenář především prostřednictvím dialogů a vnitřních monologů seznamuje se Santiagovou rodinou včetně služebných, s jeho kamarády ze čtvrti, se spolužáky na Univerzitě sv. Marka, s jeho láskami, s novinářskými kolegy i současnou manželkou; přes postavu Santiagova otce senátora pak s politiky a jejich rodinami a milenkami. Šofér Ambrosio slouží jako partner v debatě, který svými otázkami spouští Santiagovy vzpomínky.

V jihoamerickém městě San Cristóbal se náhle objeví skupina 32 dětí. Nejstarším je třináct let, mluví neznámým jazykem, oblečené jsou ale současně. Nemají vůdce, chovají se jako roj včel. Skupina se sice dopouští výtržností, ale zpočátku jde jen o drobné přestupky a nedorozumění. Každý večer navíc děti mizí v pralese, kde mají nejspíš svůj úkryt. Když se ovšem šéf místního sociálního úřadu pokusí jedno z dětí chytit, ostatní ho začnou zuřivě bránit a později dojde k prvnímu vážnému napadení. Policie pročesává okolní prales několik dní, ovšem bez úspěchu. Zdá se, že tlupa nadobro odešla. Pak ale začnou mizet i děti občanů městečka San Cristóbal. Román španělského autora spojuje sociální naléhavost s tajemnou atmosférou a díky tomu bývá přirovnáván jak ke slavné knize Pán much, tak i k tvorbě Javiera Maríase.

Útlý román Vzdálená hvězda vznikl rozpracováním posledního příběhu Nacistické literatury v Americe. Vypravěč líčí se směsí hrůzy a fascinace několik epizod ze života básníka, s nímž se seznámil počátkem 70. let na básnické dílně a pak se s ním znovu setkal až po Pinochetově puči – vlastně ne s ním, ale s jeho „vzdušnou poezií“, verši psanými na oblohu tryskami letadla. Pátrání po tom, kdo tento básník-válečný pilot vlastně je, co znamená umění pro život a kolik cizích životů je někdo svému svéráznému umění ochoten obětovat, tvoří páteř vyprávění plného odboček dalších příběhů. Kniha, považovaná literárními kritiky za jedno z nejpodstatnějších Bolañových děl, je bajkou nehodnou následování o podvodném umělci, jenž místo jakékoli etiky dbal pouze na estetiku, a další z variant Bolañova hledání podob moderního zla.

„Kvůli tomu, že člověk prohraje, ještě nutně nepřestává být hrdinou… Může se stát hrdinou porážky. To je podle mě pro Argentinu klíčové: Argentina je evropskou zemí Latinské Ameriky, zemí předurčenou k velikosti, zemí geograficky nejpříhodněji situovanou, s nejbohatšími přírodními zdroji a s veškerým Božím požehnáním… a je to chudá, žalostná a zapomenutá země třetího světa.“ Tak o své domovině uvažuje významný spisovatel Martín Kohan. Ve směru jeho myšlenek se ubírá monografie věnovaná argentinské literatuře a kultuře posledních tří desetiletí, a jak je patrno už z metafory v názvu knihy, toto hledání provázejí paradoxy. Hrdinství v porážce, snění následované deziluzí, touha po velikosti v marasmu malosti, paměť v boji se zapomněním, typičnost na okraji… Autoři sborníku nabízejí svůj pohled na nejvýraznější témata současné argentinské literatury. Obraz literárního světa je uveden kapitolou o složitém politickém vývoji v Argentině na přelomu tisíciletí a doplněn rozhovory o proměnách nakladatelského trhu, o estetice současné generace a o tématu paměti, souvisejícím s traumatem vojenské diktatury.

Pětašedesátiletý kreslíř a karikaturista Javier Mallarino je žijící legenda kolumbijské politické satiry, člověk, jehož pero má už léta moc rozhodovat o osudech druhých. Právě ve chvíli, kdy se ocitá na vrcholu kariéry a přebírá vysoké státní vyznamenání, jej však setkání s neznámou mladou ženou náhle konfrontuje s téměř třicet let starou událostí, kterou mezitím vytěsnil z paměti, a zásadně zpochybní jeho reputaci a hodnotu jeho celoživotního díla. Mistrně komponovaný text nového Vásquezova románu, upomínající na vrcholné prózy Iana McEwana či J. M. Coetzeeho, je působivým zamyšlením nad dvojsečnou mocí médií i lidské paměti. Jeho autor, považovaný dnes za nejpozoruhodnějšího představitele současné latinskoamerické prózy, v něm po strhujícím Hluku padajících věcí znovu potvrzuje svůj mimořádný vypravěčský a stylistický talent.

Guillermo Cabrera Infante (1929–2005) byl až do své smrti v londýnském exilu jeden z nejvtipnějších, nejsvobodomyslnějších, a proto i nejvíce podvratných kubánských spisovatelů. V ohňostroji slovních hříček, přesmyček a palindromů se řítí se třemi truchlivými tygry v kabrioletu po havanském nábřeží, osvětleném blikajícími neony nočních klubů a barů 50. let, vdechuje slaný mořský vzduch a radostně se opájí slastnou závratí noci a svobody. A vyznává se z lásky k životu, k jazyku, ke knihám, k filmům, k hudbě, k inteligenci – a také k Havaně a krásným ženám.