Miroslav Petříček Pořadí knih

Důkladný, byť záměrně nikoli vyčerpávající vhled do současné francouzské filosofie představuje myšlení sedmi autorů – Jeana-Luca Mariona, Jeana-Luca Nancyho, Bernarda Stieglera, Catherine Malabouové, Jacquesa Rancièra, Alaina Badioua a Françoise Laruella –, které spojuje vymezení se vůči poststrukturalistické generaci a lingvistickému paradigmatu, orientace na vědy o životě a materialistické myšlení. Všichni tito filosofové vycházejí z předpokladu, že destrukce či dekonstrukce metafyziky, subjektivity či tradičních pojetí bytí, pravdy a vědění je nutné (a nedokončené), ne však dostatečné gesto umožňující vyrovnat se s tím, co se od současného myšlení žádá. Subjektivitu, ontologii, pravdu, epistemologii, stejně jako problémy univerzálnosti, etiky a politiky je podle nich třeba myslet znovu od začátku, a to spíše afirmativním a konstruktivním než dekonstruktivním způsobem.

Figurína malířské panny naslouchající Allenu Ginsbergovi, hrající si s bratry Čapky, jako postava obrazu Františka Kupky, společnice Vítězslava Nezvala či Jiřího Koláře, ale také jako Salome nesoucí hlavu svého tvůrce - samotného malíře. Tomáš Císařovský získal pro svůj nejnovější cyklus zdatnou múzu. Navíc věčnou, je totiž nesmrtelná, protože nikdy nebyla ani živá. Císařovský ji objevil ve svém bývalém ateliéru v pražských Dejvicích, který před ním na počátku minulého století užíval malíř a profesor na pražské Akademii výtvarných umění Vlaho Bukovac. A právě této téměř stopadesátileté bezejmenné panně daroval Císařovský vlastní život a nechal ji důvěrně vstoupit do svých děl. V žádném jiném cyklu obrazů Tomáš Císařovský nespojil svůj trvalý zájem o dějinné události a postavy s důsledným ohledáváním všeho lidského i nelidského v nitru člověka i umělce samotného.

Tři rozhovory dvou filosofů, kteří v sokratovském smyslu vstupují na tržiště, tedy do veřejného prostoru. Mluví spolu přirozeným, srozumitelným jazykem. Hledají odpovědi na složité otázky – o svobodě, odpovědnosti, uprchlících, jak se vůbec orientovat v dnešním světě, v chaosu, který přináší, co s námi dělá blízká válka v téměř přímém přenosu, jak a nakolik nás mění. Ačkoli a protože přemýšlejí i o smrti, je to kniha proti strachu, proti panice – radostná kniha o vážných věcech. V podnětné předmluvě nazvané Lze být vůbec filosofem? říká Tereza Matějčková, že filosofie nás nečiní silnějšími, možná nás vhledem do bezdomoví, tedy pochopením toho, co je to svoboda, dokonce oslabuje. Ale díky tomu nás činí vnímavějšími.

Esej Nové besedy nabízí hlubší zamyšlení a originální náhled na klíčové otázky, které nese život v současné společnosti. Významní a cenění autoři nahlíží na téma z pohledu různých vědních oborů. Čemu věřit? Orientace ve společnosti a každodenním dění a vztahování se ke světu vychází také ze schopnosti a možnosti rozeznat fakta od názorů a od nepravd; vidět jasně obrysy věcí a událostí a kriticky myslet o jejich obsahu. Kromě světa reflektovat i sebe, svojí pozici v něm, a pak činit rozhodnutí. Pojmy jako pravda a pravdivost byly samozřejmě vždy víceznačné. Avšak i když jak historickou, tak aktuální mnohoznačnost takovýchto kritických pojmů budeme brát jako nutné východisko, je současný kontext, v němž se má člověk rozhodovat a konat, znejišťující v tolika oblastech a nabízející tak vrstevnaté a typově různé víceznačnosti, že se stává neustále obtížnějším najít jakési „pevné body“, o které by se jeho každodenní existence, vytváření názorů a praktické jednání mohly opřít. Co jsou ty oporné body, ostrůvky možností důvěry? Jsou v konkrétních lidech, v institucích, v umění, v systémech, inteligenci, určitých poznatcích, postupech či vědách? Nad tématem „Čemu věřit“ se zamýšlí autoři nakladatelství Nová beseda, kteří jsou odbornými autoritami a mysliteli v různých oborech a oblastech poznání.

Naše vědění prochází v současnosti hlubokou proměnou a všeobecně je v západní kultuře již delší dobu pociťována krize vzdělávacího systému, případně úpadek klasického vzdělání. Práce Dietricha Schwanitze se pokouší reagovat na tuto situaci a nově stanovit, co je základem naší vzdělanosti. V první části, nazvané Vědění, skicuje autor obrysy klasické vzdělanosti. Dějiny Evropy představuje jako velký příběh od antiky přes utváření evropských států ve středověku až po modernizaci, revoluce a velké katastrofy 20. století. Provází nás rovněž literaturou, uměním, hudbou, filozofií, ideologiemi, teoriemi a vědeckými obrazy světa. Ve druhé části, nazvané Znalost, se zabývá komunikací, „infrastrukturou vzdělanosti“, například řečí, světem knih a novin. Dietrich Schwanitz zde pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, a zejména o způsobech, jak vědění používat. Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými „informacemi“ obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat a kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné. Schwanitzova encyklopedická práce vyšla od doby svého vzniku v roce 1999 už ve třiceti vydáních a byla přeložena do řady cizích jazyků.

Československá kniha v tom nejlepším slova smyslu. Můžete se těšit na druhé, upravené vydání této originální publikace. Český filozof Miroslav Petříček napsal krátké eseje, ve kterých se jasně a srozumitelně vysvětlil základ pojmy a problémy typické pro současné filozofické uvažování. Nedávno zesnulý slovenský výtvarník Rudolf Fila doplnil texty o vizuální složku, která doplňuje texty o další rozměr. Prostor této jedinečné publikace zachovává autonomii jak slova tak obrazu a zároveň je se v něm neoddělitelně obě složky podílejí na komplexním zážitku z četby a vnímání filozofických otázek.

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).