Miroslav Petříček Pořadí knih (chronologicky)

Catherine Malabou se ve dvou knihách z poloviny nultých let 21. století prostřednictvím pojmu plasticity vyrovnává s filozofickou tradicí, která ji formovala, tím, že ji přepisuje coby proces proměny mezi dialektikou a dekonstrukcí. Současně vedle sebe staví organizaci nervového systému a politickou a sociální organizaci, která podmiňuje lidskou zkušenost a zároveň je jí podmiňována, přičemž rozvíjí radikální pojetí plasticity v její transformativnosti ve snaze vyhnout se jejímu ztotožnění s pouhou flexibilitou a přizpůsobivostí.

Důkladný, byť záměrně nikoli vyčerpávající vhled do současné francouzské filosofie představuje myšlení sedmi autorů – Jeana-Luca Mariona, Jeana-Luca Nancyho, Bernarda Stieglera, Catherine Malabouové, Jacquesa Rancièra, Alaina Badioua a Françoise Laruella –, které spojuje vymezení se vůči poststrukturalistické generaci a lingvistickému paradigmatu, orientace na vědy o životě a materialistické myšlení. Všichni tito filosofové vycházejí z předpokladu, že destrukce či dekonstrukce metafyziky, subjektivity či tradičních pojetí bytí, pravdy a vědění je nutné (a nedokončené), ne však dostatečné gesto umožňující vyrovnat se s tím, co se od současného myšlení žádá. Subjektivitu, ontologii, pravdu, epistemologii, stejně jako problémy univerzálnosti, etiky a politiky je podle nich třeba myslet znovu od začátku, a to spíše afirmativním a konstruktivním než dekonstruktivním způsobem.

Figurína malířské panny naslouchající Allenu Ginsbergovi, hrající si s bratry Čapky, jako postava obrazu Františka Kupky, společnice Vítězslava Nezvala či Jiřího Koláře, ale také jako Salome nesoucí hlavu svého tvůrce - samotného malíře. Tomáš Císařovský získal pro svůj nejnovější cyklus zdatnou múzu. Navíc věčnou, je totiž nesmrtelná, protože nikdy nebyla ani živá. Císařovský ji objevil ve svém bývalém ateliéru v pražských Dejvicích, který před ním na počátku minulého století užíval malíř a profesor na pražské Akademii výtvarných umění Vlaho Bukovac. A právě této téměř stopadesátileté bezejmenné panně daroval Císařovský vlastní život a nechal ji důvěrně vstoupit do svých děl. V žádném jiném cyklu obrazů Tomáš Císařovský nespojil svůj trvalý zájem o dějinné události a postavy s důsledným ohledáváním všeho lidského i nelidského v nitru člověka i umělce samotného.

Tři rozhovory dvou filosofů, kteří v sokratovském smyslu vstupují na tržiště, tedy do veřejného prostoru. Mluví spolu přirozeným, srozumitelným jazykem. Hledají odpovědi na složité otázky – o svobodě, odpovědnosti, uprchlících, jak se vůbec orientovat v dnešním světě, v chaosu, který přináší, co s námi dělá blízká válka v téměř přímém přenosu, jak a nakolik nás mění. Ačkoli a protože přemýšlejí i o smrti, je to kniha proti strachu, proti panice – radostná kniha o vážných věcech. V podnětné předmluvě nazvané Lze být vůbec filosofem? říká Tereza Matějčková, že filosofie nás nečiní silnějšími, možná nás vhledem do bezdomoví, tedy pochopením toho, co je to svoboda, dokonce oslabuje. Ale díky tomu nás činí vnímavějšími.

Esej Nové besedy nabízí hlubší zamyšlení a originální náhled na klíčové otázky, které nese život v současné společnosti. Významní a cenění autoři nahlíží na téma z pohledu různých vědních oborů. Čemu věřit? Orientace ve společnosti a každodenním dění a vztahování se ke světu vychází také ze schopnosti a možnosti rozeznat fakta od názorů a od nepravd; vidět jasně obrysy věcí a událostí a kriticky myslet o jejich obsahu. Kromě světa reflektovat i sebe, svojí pozici v něm, a pak činit rozhodnutí. Pojmy jako pravda a pravdivost byly samozřejmě vždy víceznačné. Avšak i když jak historickou, tak aktuální mnohoznačnost takovýchto kritických pojmů budeme brát jako nutné východisko, je současný kontext, v němž se má člověk rozhodovat a konat, znejišťující v tolika oblastech a nabízející tak vrstevnaté a typově různé víceznačnosti, že se stává neustále obtížnějším najít jakési „pevné body“, o které by se jeho každodenní existence, vytváření názorů a praktické jednání mohly opřít. Co jsou ty oporné body, ostrůvky možností důvěry? Jsou v konkrétních lidech, v institucích, v umění, v systémech, inteligenci, určitých poznatcích, postupech či vědách? Nad tématem „Čemu věřit“ se zamýšlí autoři nakladatelství Nová beseda, kteří jsou odbornými autoritami a mysliteli v různých oborech a oblastech poznání.

Naše vědění prochází hlubokou proměnou a v západní kultuře je pociťována krize vzdělávacího systému. Práce Dietricha Schwanitze reaguje na tuto situaci a redefinuje základy naší vzdělanosti. V první části, nazvané Vědění, autor skicuje obrysy klasické vzdělanosti a představuje dějiny Evropy jako velký příběh od antiky přes středověk až po modernizaci a katastrofy 20. století. Provází nás také literaturou, uměním, hudbou, filozofií a vědeckými obrazy světa. Druhá část, Znalost, se zaměřuje na komunikaci a "infrastrukturu vzdělanosti", jako je řeč, knihy a noviny. Schwanitz zde zkoumá pravidla komunikace mezi vzdělanci a způsoby, jak vědění efektivně používat. Kniha není pouze souhrnem vzdělanosti, ale usiluje o její definici a obhajobu její potřeby v nové době, konkurující technickým informacím. Autor se snaží vymezit jádro vzdělanosti a naznačit cesty, jak se k ní dostat, aby se z návodu stalo skutečné vzdělání. Schwanitzova encyklopedická práce, od svého vzniku v roce 1999, vyšla ve třiceti vydáních a byla přeložena do mnoha jazyků.

Československá kniha v tom nejlepším slova smyslu. Můžete se těšit na druhé, upravené vydání této originální publikace. Český filozof Miroslav Petříček napsal krátké eseje, ve kterých se jasně a srozumitelně vysvětlil základ pojmy a problémy typické pro současné filozofické uvažování. Nedávno zesnulý slovenský výtvarník Rudolf Fila doplnil texty o vizuální složku, která doplňuje texty o další rozměr. Prostor této jedinečné publikace zachovává autonomii jak slova tak obrazu a zároveň je se v něm neoddělitelně obě složky podílejí na komplexním zážitku z četby a vnímání filozofických otázek.

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).

Publikace doprovázející výstavu věnovanou výročí narození mistra Jana Husa a sametové revoluce obsahuje kromě katalogu site-specific děl 32 výtvarníků a architektů reagujících na téma pravdy ve své tvorbě také eseje předních českých intelektuálů a jejich pohledu na téma pravdy v našem životě a společnosti: Václava Bělohradského, Ivana Blechy, Petra Fischera, Karla Hvížďaly, Petra Kratochvíla, Patrika Ouředníka, Miroslava Petříčka a Jiřího Přibáně.

Myšlení, filozofické nevyjímaje, je aktuální, to jest nějak nové, jen tehdy, pokud se pokouší překračovat své vlastní hranice. Své době odpovídá tím, že se mění. Kniha sleduje právě tento pohyb transformace v posledních desetiletích. S prolomením hranic Nietzschem nic neskončilo, právě naopak. Filozofie i nadále překonává horizonty a nastoluje klíčové otázky. Ovlivňuje a zasahuje mnoho jiných oborů. Zážitek myšlení tohoto textu vás pohltí a v důmyslné úvaze, co je to vlastně „nové“, ukáže, jak současná filozofie pohlíží na média, smysl, odchylování a navazování – i v kontextu motivu hranice, jenž rezonuje nejen touto knihou, ale také celou společností.

Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny.

Román Tereza filozof z roku 1748, za jehož autora je nejčastěji považován Boyer d’Argens, patří k nejznámějším a zároveň nejvíce pronásledovaným textům 18. století. Byl šířen ilegálně, přičemž důvodem nebyly jen jeho silně erotické pasáže, ale zejména „libertinství“ v původním slova smyslu, to jest ideje, které šířil – problematičnost křesťanské morálky, náboženství jako lidský výtvor apod. Román má blízko k markýzovi de Sade, ale v zásadě v něm jde mnohem více o svobodu myšlení v duchu osvícenství. Vychází s dobovými ilustracemi a doslovem profesora Miroslava Petříčka.

Eseje popredného českého filozofa Miroslava Petříčka o histórii filozofie, ilustrované dielami slovenského maliara Rudolfa Filu. Dialóg slova a obrazu, vypovedateľného a viditeľného, jazykovej referencie a výtvarnej reprezentácie, diskurzu a figúry. Znesie kniha, ktorá má byť priestorom pre ich konfrontáciu, vzniknuté napätie? Ako píše v predhovore knihy Peter Michalovič: Pozeratjte na Filove obrázky, čítajte Petříčkove texty a hlavne spájajte jedno s druhým. Keď to dokážete, získate vedenie, ktoré nielen poúča, ale aj poskytuje radosť.

Společná publikace filozofa Miroslava Petříčka a výtvarníka Martina Velíška se věnuje vnímání a interpretaci obrazů. Obsahuje jak teoretické úvahy o podstatě vizuálních uměleckých děl, tak stati věnované zejména nizozemské malbě 17. století.

Různorodost tradic, na nichž spočívá evropská kultura, reflektuje evropské myšlení přinejmenším od dob modernismu. Evropskou jednotu chápe nejspíš jako pohyb integrace a setkávání, ale také traumatických zkušeností a přehodnocování. V publikaci Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie proto nejde o syntézu. Kniha chce v jednotlivých příspěvcích ukázat, jak se tato zkušenost různorodosti konkretizuje v rámci jednotlivých oborů i na jejich hranicích. Základem takového pojetí je snaha překračovat jednostranné zaměření na určitou metodologii a vymanit se z orientace na výlučně evropské pojetí kultury. Odraz moderního světa v zrcadle tohoto širšího pohledu vyvolává nakonec i obecnější úvahy o smyslu a metodě humanitních věd na počátku 21. století.

Výbor ze Schellingových spisů z let 1809–1834 představuje jak texty, v nichž tento významný německý myslitel přehodnocuje základy německé klasické filosofie včetně svého vlastního pojetí identity myšlení a bytí, tak i ty, které naznačují cestu k jeho pozdnímu myšlení, zasvěcenému pozitivní filosofii. Oba typy patří v celku jeho díla k nejzajímavějším právě proto, že se v nich uskutečňuje přechod od klasické filosofie vědomí k pohegelovskému myšlení, v němž F. W. J. Schelling zaujímá zcela specifické postavení právě důrazem na meze čistě reflexivní filosofie.

Myslíme pojmy, to jest slovy, avšak je rovněž možné myslet obrazy? Nikoli obrazným způsobem, metaforami a jinými prostředky nepřímého vyjadřování, nýbrž skutečně v obraze? Současná filosofie klade tuto otázku pouze nepřímo tehdy, když uvažuje o úloze řeči ve filosofickém textu, ale je možné, že právě otázka po myšlení obrazem odhaluje v tomto ohledu cosi podstatného, pokud ukazuje k rovině, v níž ještě nemá smysl obraz a text odlišovat, protože jde o rovinu elementárního grafismu, bez něhož by nebyl možný ani logos, ať v jakékoli podobě.

Katalog (se souběžným anglickým a italským textem) k výstavě Václava Ciglera, uspořádané Galerie Caterina Tognon Arte Contemporanea v Benátkách, dokumentuje nové objekty a prostorové instalace v interiéru i exteriéru Campo San Maurizio, Palazzo da Ponte a Giardino dell'Istituto Veneto di Scienze, Palazzo Cavalli Franchetti. Ciglerovo umění se soustředí na sklo, prostor a světlo, přičemž pracuje se základními tvary s symbolickými podtexty, jako jsou kruh, vejce a květ. Skleněné části jeho děl rozkládají světlo do spektrálních barev a reagují na měnlivou atmosféru. Cigler se zamýšlí nad tím, co pro něj prostor znamená – je to podmínka, záminka a především prostředek komunikace. Pokud by žil v Benátkách, viděl by se spíše jako pozorovatel, který by se snažil zachytit nezachytitelné a proměnlivé. Uvažoval by o umístění zrcadel nad kanály, aby zpochybnil jejich hmotnost a tíhu. Při své výstavě se mu konečně naskytla příležitost umístit zrcadlovou plochu na hladinu kanálu, která by reagovala na pohyb vody a odrážela slunce a oblohu, čímž by vytvořila malou scénu pro vše, co se v jejím okolí odehrávalo. Tuto instalaci realizoval s pomocí Michala Motyčky a přátel na Canale Grande poblíž mostu Akademie.

Kniha Roberta Burtona o melancholii, poprvé vydaná v roce 1621, patří k nejznámějším naučným dílům své doby. Téma melancholie má však kořeny v antické filozofii, kde jej zmiňuje již Aristotelés. Základem nauky o čtyřech temperamentech je teorie živlů, jak ji formulovali Hippokratés a Galénos. Burtonovo zpracování je unikátní, neboť se skutečně věnuje podrobnému rozboru melancholie. V souladu s literárními konvencemi 17. století však postrádá moderní systematičnost a místo toho sleduje analogie, jako je vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem a projekce temperamentu do kosmického měřítka. Dílo zůstává fascinující a čtivé: melancholie, pokud se stane základní dispozicí člověka, odráží svět bez pevného řádu, což vede k pocitům nevyléčitelné choroby, jež se šíří na celé království a svět. Burtonův traktát není pouze „melancholický“; autor se snaží čtenáře poučit a pobavit. Zajímá se o astronomii, která není oddělena od astrologie, a prezentuje myšlení Shakespearových hrdinů, včetně vlivu hudby na lidskou mysl. Jeho dílo se stalo základním pramenem pro většinu následujících zpracování tohoto tématu.

Takřka encyklopedické dílo Niklase Luhmanna (1927–1998), jenž patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším německým myslitelům, je věnováno nejen sociologické teorii, nýbrž zasahuje i do filozofie. Zabírá celé spektrum společenské reality počínaje uměním a kulturou přes politiku, vědu, právo a náboženství až po ekonomii. Komplexnost Luhmannova myšlení stejně jako jeho schopnost originálně analyzovat jakoukoli empirickou materii bývá srovnávána se systematičností Hegelovou; autor ostatně Hegelovu cenu získal.Titul Láska jako vášeň, Luhmannův bestseller z roku 1982, je v našem vydání doplněn právě textem přednášky, kterou autor proslovil v roce 1989 při příležitosti udělení Hegelovy ceny. V knize Láska jako vášeň řadí Luhmann mezi média stimulující komunikaci, jako jsou řeč, tisk a elektronická média, i média symbolická – tedy především moc, peníze, pravdu a lásku. Jejich fungování je podmíněno sémantickým kódováním (samozřejmě za pomoci řeči, písma apod.), tedy sémantikou moci, peněz, pravdy a lásky, jejichž systémová specifičnost představuje takříkajíc kulturní tvar systému v čase a prostoru. Vývoj evropské sémantiky lásky sleduje Luhmann na příkladě francouzské a německé galantní literatury 18. a 19. století. Láska jako vášeň je brilantní ukázkou literární a sociálně historické analýzy, jakož i poutavým líčením životních stylů v dané epoše.

Jedna z nejpozoruhodnějších knih dvojice francouzských autorů, která novým způsobem vymezuje místo filosofie na konci 20. stol. ve vztahu k vědě a umění. Brilantní ukázka toho, co oba autoři charakterizují jako nomádský či rhizomatický styl myšlení.

Otázka, kterou si v různých souvislostech klade Jean-Francois Lyotard, současný francouzský filosof, je stále stejná: jak můžeme něco vědět o tom, že věci jsou? Tímto způsobem otevírá filosofické myšlení k přítomnosti, a to jak ve smyslu záhadné časové dimenze, jež nám stále uniká,tak i k přítomnosti, kterou žijeme a kterou poznáváme nejen prostřednictvím filosofických textů, nýbrž i v malířství. Lyotardovo Putování i další eseje, které jsou v tomto svazku obsaženy, svědčí o autorově hlubokém smyslu pro to, co nic nezpřítomňuje, protože samo je přítomností. Ale jeho úvahy o čase, smyslovém pociťování či o pocitu vznešeného jsou především pozoruhodným pokusem spojit etiku s estetikou a filosofii s literaturou.

Tři autorovy kratší prózy ze šedesátých let spojuje téma trýznivého prožitku lidského údělu. V novele Ungenach (1968) zpracovává motiv dědictví, který o téměř dvacet let později rozvinul ve svém vrcholném románu Vyhlazení. Ve světě zachváceném rozpadem se mladý hrdina v konfrontaci s minulostí pokouší vypořádat se s rozvolňováním hodnot. V rané próze Amras (1964) se dva bratři na krátkou dobu po sebevraždě rodičů ocitají na hranici života a smrti. Bernhard zde kombinuje vyprávění s prvky deníku, útržky korespondence a aforismy; vše má jen podobu fragmentu, protože svět se pro oba bratry rozpadl. Také závěrečné Moušlování (1969) je zprávou o zraněném životě a o jednotvárnosti lidské existence. Čtyři muži se po léta scházejí v hospodě u karet. Ale jednoho večera je zvyk porušen, protože jeden z hráčů se už nedokáže ke hře dostavit. Na jediné situaci Bernhard ukazuje, jak se konvence a všední očekávání pod tíhou a tlakem nevypočitatelné skutečnosti rozpadají, jak se z norem, z nichž se skládá život, náhle bez pravidel rodí katastrofa. Soubor vyšel v roce 2000 pod názvem Tři novely.

Dvacet sedm přednášek německého filozofa interpretuje vývoj filozofických koncepcí ideových pokračovatelů strukturalismu z hlediska vztahu k individualitě a subjektivitě.

Na základě studia detektivních románů tzv. americké drsné školy se autor snaží postihnout, co představuje zlo v kontextu moderní společnosti a jeho důsledky spravedlnost, právo, zákon. Zločin tu má podobu společenské choroby, která se nezastavuje spolu s odhalením pachatele, ale přetrvává jako neznámá síla v pozadí.

Soubor esejů Jeana Améryho (1912–1978) se vrací do období druhé světové války a let následujících a zachycuje autorovu klíčovou zkušenost – zážitky židovského vězně nacistických vyhlazovacích táborů. Co znamená být člověkem ducha v takovém zařízení, co znamená změnit se v trýzněné tělo, jakou váhu má ztráta domova, zda se lze zbavit resentimentů, které pronásledují vězně celý další život, a co vše v sobě zahrnuje zdánlivě jednoduchá formule – být židovskou obětí pronásledování. Autorovy reflexe se na jedné straně blíží literatuře dokumentu a zdůrazněné autenticity. Zároveň ji však složkou úvahovou překračují, jsou něčím víc než historicky podmíněným výkladem určité historické zkušenosti. Odkrývají totiž rozměry této historické existence, které přesahují konkrétní dobu a události.

Zborník prác o súčasnej filozofii ... k päťdesiatinám Miroslava Marcelliho.

Román Korektura z roku 1975 patří k vrcholným dílům Thomase Bernharda. „Ve skutečnosti jsem nakonec zděšen z toho, co jsem dosud napsal, protože vím, že vlastně vše je úplně jinak, takže když se dostaví ta pravá chvíle, musím vše neustále korigovat, a tak vše jen opravuji, až pak opravuji, už i co jsem jednou opravil,“ říká hrdina románu architekt Roithamer. V knize se zrcadlí lidská velikost i ubohost, proměňující se vztah ke krajině i vlasti, rodině i institucím. Hluboká tragika lidského úsilí po dokonalosti, tragika touhy po životní a umělecké pravdě se jako v jiných autorových dílech pojí s komičnem a ironickým nadhledem.

Výběr ukázek českého výtvarného umění, které od dob romantiků až do současnosti našlo inspiraci ve fenoménu měsíce.

Sborník k sedmdesátinám filosofa Ladislava Hejdánka, jenž od roku 1990 přednáší na EThF a FF UK, jemuž byl v roce 1987 udělen univerzitou v Amsterodamu čestný doktorát z filosofie; a taktéž k sedmdesátinám, profesora Jakuba S. Trojana, děkana na evangelické theologické fakultě UK od roku 1990 a nyní působí jako vedoucí katedry sociální theologie. Milan Balabán sborník uspořádal a rovněž do něj přispěl esejí. Z dalších autorů: Dalibor Antalík, Theo de Boer, Karl Deurloo, Jan A. Dus, Pavel Filipi, Aleš Havlíček, Jan Heller, Ivan Chvatík, Pavel Kouba, Milan Lyčka, Petr Macek, Jiří Michálek, Jan Moravec, Jiří Mrázek, Miroslav Petříček, Ladislav Pokorný, Petr Pokorný, Noemi Rejchrtová, Volker Rühle, Josef Smolík Jan Sokol, Miroslav Šedina a Veronika Tydlitátová, která navíc zpracovala sborník graficky. Oba jubilanty - theologa a filosofa - spojuje je dlouholeté přátelství, již od studentských let.

Wittgensteinův synovec bývá přiřazován k autobiografickým románům Thomase Bernharda (1931–1989), ale vlastně už jeho podtitul odkrývá, že je spíše svědectvím o hlubokém přátelství dvou mužů, z nichž jeden je postižen těžkou plicní chorobou a druhý závažným duševním onemocněním. Pouto, které se zrodilo při jedné vášnivé diskusi nad Haffnerovou symfonií, je vlastně zoufalou obranou proti nepopsatelné mašinerii vezdejšího světa a zvrhlosti byrokratických a státních pravidel. Bernhardův přítel Paul Wittgenstein (1907–1979), synovec slavného filozofa a neméně proslulého klavíristy, sice nikdy žádnou práci nevydal, ale pro autora byl přesto velkým filozofem života stejně jako pozoruhodným znalcem hudby, jehož pravým dílem byl však jen vlastní bohatý život. Paul Wittgenstein, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozházel a rozdal chudým a neznámým lidem, sám odešel ze světa v naprosté bídě a ponížení. Tento „génius bez výsledků“, známý jako jachtař, tanečník a nadšený znalec operních děl, který od svého třicátého pátého roku trávil hodně času na klinikách pro duševně nemocné, byl pro Bernharda jednou z nejbližších lidských bytostí; člověkem, který s ním sdílel vášnivost i rozpornost lidských soudů i důsledně ironický odstup od koloběhu groteskních rituálů moderních společností.

1. vydání knihy s rozborem nacismu je skvělou analysou doby. Mnoho z jeho závěrů má platnost i v dnešní době a je varováním před populismem a xenofobií.

Autor svou analýzou obrazu, pojmu a různých rovin obecnosti připomíná zásadní problém, jenž Kant nazval "produktivní obrazností". Vašíčkova kniha pojednává také o archeologii a prehistorii, protože v historickém ohlédnutí ukazuje dlouhý proces, v němž se tyto obory prosadily. Především je to však dílo o tom, že dějiny nejsou zřejmé samy ze sebe.

Kniha představuje historika Zdeňka Vašíčka jako autora širokého záběru - shrnuje eseje o věcech obecných, politice, literatuře, historii a archeologii. Vašíček je jedním z mála skutečných novodobých českých myslitelů - duchem v pravém slova smyslu kritickým.

Originální přehled moderní francouzské filosofie v období let 1933 až 1978.

Výbor z esejů, rozhovorů a talmudických výkladů. Zpočátku je Lévinas pod vlivem filosofie Husserlovy a Heideggerovy, později se však od obou těchto filosofů odklání a zdůrazňuje prioritu vztahu k bližnímu před Heideggerovou neosobností Bytí. Lévinasova etika není však etikou všeodpouštějící lásky (zde je cítit jeho polemika zejména s kvietistickým křesťanstvím), ale etikou spravedlnosti, která je podle něho zakotvena v židovské ústní tradici, zejména pak v její písemně fixované podobě, Talmudu. Sepětí s judaismem je neodmyslitelným aspektem Lévinasovy osobnosti.

„Svoboda říci ¸neʻ je plánovitě omezována, a proto se stala rizikem, k němuž se rozhodne jeden ze sta.“ Esej Chůze lesem (Der Waldgang, 1951) je podobenstvím o lese a lesním chodci, na kterém se autor snaží ukázat osud a úlohu těch, kteří se rozhodli vzdorovat despotickým totalitním systémům. „I jediné ¸neʻ má ve volbách význam. ¸Anoʻ zastupuje odevzdání se, ale ¸neʻ zastupuje svobodu a její obranu,“ píše autor. „Svoboda sama je však nesmrtelná, byť nosí pokaždé šat své doby. Nadto musí být vždy znovu dobývána.“ Známé dílo německého filosofa, beletristy a esejisty přeložili Miroslav Petříček jr. a Jiří Němec. Nové vydání knihy bylo umožněno díky laskavé podpoře firmy MINDOK s. r. o.

Poslední kniha nejznámějšího francouzského sémiotika Rolanda Barthese (1915–1980) je pozoruhodný text o fotografii, v němž překračuje sémiotická východiska svých starších textů a fenomén fotografie se mu stává podnětem nejen k proměně metodologie, ale, a to především, k hlubšímu filozofickému zamyšlení. Světlá komora. Poznámka k fotografii (La chambre claire. Note sur la photographie, 1980) patří k základním pracím teorie fotografie, spolu s knihami Susan Sontagové, Johna Bergera, Viléma Flussera a dalších vyvolala na počátku 80. let nový zájem o fotografii jako kulturní fenomén.

Soubor dvaadvaceti fejetonů přináší filozofická zamyšlení nad fenoménem každodennosti. Drobné texty, které vycházely v časopise Přítomnost, se zabývají pojmy, jako je sen, informace, reklama, zrcadlo, gesto nebo čas.

Dějiny filosofie svědčí o tom, že lidé se ptají nejen na věci, které potřebují a běžně užívají v denním životě a při své práci, ale také na skutečnosti, které míří mnohem dále. Nakonec shledáváme, že to vůbec nejsou otázky bezvýznamné: Co jsme schopni poznat? Jsme svobodní? Má naše existence nějaký smysl? Co je umění? Proč vůbec je něco? Dějiny filosofie také ukazují, že lidé si tyto otázky kladou už od pradávna a že vyvinuli obrovské úsilí, aby na ně odpověděli. Dějiny filosofie nám rovněž plasticky představují, že odpovědi filosofů jsou velmi rozdílné, přesto nám dávají tušit, že za množstvím koncepcí a systémů se nachází skrytá jednota. Toto vše ukazuje jednoduchou a čtivou formou Störigova kniha Malé dějiny filosofie, která patří k nejúspěšnějším dílům tohoto druhu nejen u nás, ale i ve světě. Německý originál vyšel poprvé v roce 1950: autor jej následně doplňoval a přepracovával a v jeho rodné zemi se dočkal už sedmnácti vydání. Česká verze vychází už poosmé a je doplněna aktualiz

Tyto přednášky nechtějí být více než pokusem o elementární přehled některých filosofických směrů a problémů XX století. Nejsou vyčerpávající, a to hned ve dvojím smyslu. Neboť nepokrývají celou současnou filosofii a u jednotlivých filosofů či filosofických ikon akcentují pouze některé (byť, jak se domnívám, základní) myšlenky. Jejich jediným smyslem je tedy to, aby byly brzo nahrazeny přehledem objektivnějším a důkladnějším. A ještě něco. Chci poděkovat svým posluchačům za pozornost, se kterou tyto přednášky sledovali a která mne příjemně překvapila, neboť ne vždy se mi podařilo vyložit problematiku přístupnějším způsobem. Pokud je však tyto přednášky inspirovaly k tomu, aby se s tím, co je zaujalo, začali seznamovat blíže, jsem spokojen, neboť pak tento cyklus splnil svůj účel.

Sborník textů k Platónovu pojetí idejí (1. Eduard Zeller, 2. Harold Cherniss, 3. Wolfgang Wieland, 4. Jan Patočka, 5. Wolfgang Wieland, 6. Richard Robinson, 7. Heinrich Rombach, 8. Aron Ronald Bodenheimer.) sestavil a předmluvu napsal P. Rezek.

Kniha Job s podtitulem Román prostého člověka rakouského žurnalisty a spisovatele židovského původu Josepha Rotha líčí osudy ortodoxního volyňského Žida Mendela Singera a jeho rodiny v carském Rusku přelomu 19. a 20. století a posléze v emigraci ve Spojených státech. Zdánlivě jednoduchý, klasicky vyprávěný příběh učitele, jeho manželky a čtyř dětí je plasticky podaným svědectvím o životě předválečné východoevropské židovské komunity. Mendelův zápas s osudem, zasazený do doby hroutících se států a rozpadajících se jistot, však zároveň přerůstá ve všelidské podobenství o ztrátě, naději a věrnosti tradici v moderním světě a naléhavě tak promlouvá také k dnešnímu čtenáři.

11 improvizovaných přednášek věnovaných významným osobnostem filosofie 20. st. E. Husserlem počínaje a J. Derridou konče. Čtvrté, doplněné vydání.

Kniha v devíti oddílech popisuje současné možnosti ohrožení historických uměleckých děl. Od přírodních katastrof, přes falza, teroristy, krádeže, vliv podnebí a houby či plísně a další. V knize je uvedena řada příkladů jednak z moderní ochrany a jednak z příčin nevratně poškozených památek.

Monografická studie chce ukázat vnitřní problematiku básníkovy tvorby a naznačit její místo ve vývoji našeho moderního básnictví. Autor zde dospívá k přesvědčení, že osou básníkovy tvorby jsou sbírky Podle plotu, Pulsy, Ortelya milosti, Svlékání hadů, To královské a Šokovaná růžea že básníkova tvorba patří k těm básnickým činům, které realizují nenahraditelnou funkcí umění, tj. upozorňuje na stav věci, v jakém žijeme, a aktivizujíc naše racionální a emocionální dispozice, vyzbrojuje nás proti chaosu života.

Kolektivistický román z prostředí Ostravy v době první světové války. V širokém obraze, sledujícím osudy řady postav jak z proletariátu, tak i z vládnoucích vrstev, zpodobila autorka život na dolech i v hutích a zachytila tak sociální pohyb, v němž se z nesmírné bídy, útlaku a perzekucerodí živelná vzpoura a socialistické vědomí dělnictva.

Lidské podvědomí, sen, paměť - to jsou problémy věčně živé a věčně lákavé jak pro spisovatele, tak pro čtenáře. Od prvního okamžiku, kdy se setkáme s Marií, ležící v mdlobách na pusté silnici, zahalené neproniknutelnou mlhou, stáváme se napjatými diváky dramatu člověka, který ztrativ paměť, ztratil celý svůj dosavadní život, svůj charakter, své já a začíná úplně znovu. Modeluje ji srdečné prostřčdí učitelské rodiny v klínu vysočinské přírody a především láska k Martinovi, ale tajemství minulého života zůstává stále nevyřčenou otázkou, která komplikuje vztahy všech obyvatel domu a nedovoluje ani Marii a Martinovi, aby se plně oddali milostnému štěstí....