Věra Koubová Knihy

Soubor Kafkových kratších próz. Obsahuje povídky Proměna, Ortel, Topič, V Kárném táboře a další texty vydané za jeho života.

Deníky obsahují nejen deníkové záznamy, ale i beletristické texty.

Musí velký básník prožít velké trauma, aby se rozepsal? V případě Franze Wurma tomu tak bylo. Jako dítě za války doslova ztratil svou rodnou řeč. A když ji postupem času nacházel — v anglické podobě u pěstounů — nacházel ji ve formě básní, hudebních básní, jeho nadšení pro hudbu se do nich jednoznačně vepsalo. Jeho poezie vytváří „děje“ přímo z jazyka, už v něm hledá a pátrá po vyjádření vztahu, hrubiánství, útočnosti i útěšnosti nikoli na ulici, nýbrž mezi slovy. Franz Wurm nám poskytuje příklad dvou různých pólů poetiky, ke kterým během svého života dospěl. Jeho výpověď odehrává kdesi vzadu, hlouběji v jazyce…

Jeden z nejznámějších krátkých textů Nietzschova raného období (z roku 1873), za autorova života nevydaný. Obsahuje první náběh ke kritice metafyziky, který vychází z metaforičnosti lidského poznání. K textu jsou připojeny tematicky související záznamy z pozůstalosti z téže doby.

Hutný soubor aforismů, který původně vznikal jako přípis k jednomu z předchozích děl, shrnuje v podstatě všechny Nietzschovy základní myšlenky v podobě poetické prózy.

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.

Napínavý příběh, v němž studenti kriminalistiky otevřou zdánlivě vyřešený případ vícenásobného vraha.

Spis, který se v chronologii Nietzschova díla nalézá mezi Lidským, příliš lidským a Radostnou vědou, je souborem úvah, postřehů a aforismů, promyšleně seskupených do pěti knih, které nemají vlastní názvy, jsou však komponovány kolem tematických těžišť. Nietzsche v nich kriticky a s neobyčejnou psychologickou pronikavostí analyzuje základní mravní představy evropské kultury, morální kořeny křesťanství, altruistické etiky ad. "Myšlenky o morálních předsudcích" tak tvoří počátek cesty, kterou pozdní Nietzsche nazve "přehodnocením všech hodnot".

Předehra k filosofii budoucnosti. Německý originál této knihy byl poprvé publikován v Lipsku roku 1886 autorovým vlastním nákladem. Kniha tedy vyšla bezprostředně po Tak pravil Zarathustra (1883–1885), ale materiál k ní shromažďoval Nietzsche už od začátku 80. let, čerpaje z poznámek zapsaných dokonce i před vydáním Radostné vědy (1882). Nietzsche sám charakterizuje místo, které tato kniha zaujímá mezi jeho ostatními spisy, takto: Myšlenky, první zápisky a formulace všeho druhu, které tvoří základ spisu, spadají do mé minulosti: totiž do oné záhadné doby, ve které vznikala kniha Tak pravil Zarathustra: již tato paralelnost by mohla přispět k porozumění tomuto tak těžko srozumitelnému dílu, zejména k porozumění jeho vzniku (…). I když Předehra k filosofii budoucnosti nechce platit za komentář k Zarathustrovým řečem, přece jen jde o jakýsi předběžný glosář, v němž se vyskytují všechny nejdůležitější pojmové a hodnotové inovace oné knihy (…) a jsou nazvány jménem. V téže době se Nietzsche zároveň začíná postupně zaměřovat na ústřední pojem své pozdní filosofie, na vůli k moci, takže kniha Mimo dobro a zlo přináší v autorské a dopracované podobě mnohé z myšlenkových motivů obsažených ve známém výboru z Nietzschovy pozůstalosti z druhé poloviny 80. let, který pod titulem Vůle k moci vydala jeho sestra Elisabeth a Peter Gast.

Sbírka Růže nikoho Paula Celana (1920–1970) vznikla roku 1963 jako jedna z jeho nejdůležitějších. Její dvojjazyčné vydání umožní jak čtenářům, tak literárním badatelům přiblížit se dílu co nejtěsněji. Nový překlad Věry Koubové přináší Celanovu básnickému projevu přesnost a zároveň barevnost, jednoduchost a zároveň závažnost. Díky tomu můžeme Růži nikoho číst tak, jako bychom to v češtině činili poprvé.