Věra Koubová Pořadí knih (chronologicky)

Musí velký básník prožít velké trauma, aby se rozepsal? V případě Franze Wurma tomu tak bylo. Jako dítě za války doslova ztratil svou rodnou řeč. A když ji postupem času nacházel — v anglické podobě u pěstounů — nacházel ji ve formě básní, hudebních básní, jeho nadšení pro hudbu se do nich jednoznačně vepsalo. Jeho poezie vytváří „děje“ přímo z jazyka, už v něm hledá a pátrá po vyjádření vztahu, hrubiánství, útočnosti i útěšnosti nikoli na ulici, nýbrž mezi slovy. Franz Wurm nám poskytuje příklad dvou různých pólů poetiky, ke kterým během svého života dospěl. Jeho výpověď odehrává kdesi vzadu, hlouběji v jazyce…

Sbírka Růže nikoho Paula Celana (1920–1970) vznikla roku 1963 jako jedna z jeho nejdůležitějších. Její dvojjazyčné vydání umožní jak čtenářům, tak literárním badatelům přiblížit se dílu co nejtěsněji. Nový překlad Věry Koubové přináší Celanovu básnickému projevu přesnost a zároveň barevnost, jednoduchost a zároveň závažnost. Díky tomu můžeme Růži nikoho číst tak, jako bychom to v češtině činili poprvé.

Spis, který se v chronologii Nietzschova díla nalézá mezi Lidským, příliš lidským a Radostnou vědou, je souborem úvah, postřehů a aforismů, promyšleně seskupených do pěti knih, které nemají vlastní názvy, jsou však komponovány kolem tematických těžišť. Nietzsche v nich kriticky a s neobyčejnou psychologickou pronikavostí analyzuje základní mravní představy evropské kultury, morální kořeny křesťanství, altruistické etiky ad. "Myšlenky o morálních předsudcích" tak tvoří počátek cesty, kterou pozdní Nietzsche nazve "přehodnocením všech hodnot".

O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním nadiktoval F. Nietzsche svému příteli Carlu v.Hersdorff v létě 1873, ale nikdy ho neuveřejnil. Později jej zmiňuje dokonce jako spis "utajovaný". Nietzsche, jenž se v té době postupně vymaňuje z vlivu A. Schopenhauera a R. Wagnera, v něm načrtává své pojetí metaforického a iluzivního charakteru lidského poznání, které se později stalo důležitým východiskem jeho úvah o perspektivní a interpretativní povahy pravdy.

"Déšť chmuří duši. Vydal už rok své nejlepší? / Léto sceluje jizvy, do uzlů svazuje v přehršlích / vlasy… Jen mezi námi je otevřeno. / My jako oblaka jsme se setkali. Sjeďme jak blesky, / co třasy a křečemi svá mlna přestály." Sbírku Z lemu snu (Traumsaum), kterou lze číst mimo jiné jako hutný milostný příběh, napsal jeden z nejlepších současných německých básníků Richard Pietrass coby hostující "městský kronikář" na zámku Rheinsberg v roce 2008. V Edici Revolver Revue vychází její česko-německé vydání, s českým překladem Věry Koubové a s ilustracemi a v grafické úpravě Luboše Drtiny.

Nedokončený román, vrcholné dílo dnes světově uznávaného pražského německého spisovatele. Do příběhu šestnáctiletého chlapce, kterého rodiče z trestu poslali do Ameriky, a jenž bezmocně hledá zakotvení v té zemi divných zvyklostí a čistě obchodního vztahu k člověku, autor promítl mnoho ze svých životních zážitků, zejména ze svého postavení v otcovském domě, kde otec nepřál jeho literárním sklonům. Předmluvu napsal Pavel Reimann.

Franz Wurm patří k poslední generaci německy píšících autorů, jejichž kořeny jsou neoddělitelně spojeny s českou kulturou i s atmosférou a mytologií Prahy. Exil prožil ve Velké Británii, po válce se usadil ve Švýcarsku a jeho dílo se postupně vřadilo do kontextu německé literatury. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří sdíleli podobný osud, se však do Čech vracel (v Praze prožil přelom let šedesátých a sedmdesátých) a vztahy s pražskými přáteli nikdy nepřerušil. Překlady Věry Koubové se soustřeďují na básníkovu tvorbu od sedmdesátých let (několika básněmi se ocitáme i v Praze oněch temných let), zahrnující milostnou a eroticky laděnou poezii, až po sbírky vydané v devadesátých letech, v nichž jsou témata básní odkrývána ze zorného úhlu řeči a jazyka. Kniha je tak výborem ze tří Wurmových sbírek (Psí dny, Zadřený vzdor a 53) a je doplněná vzpomínkou Wurmova pražského přítele Ivana Vyskočila. Překladatelka Věra Koubova obdržela za svůj převod poezie Franze Wurma Cenu Josef Jungmanna 2005 .

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.

Hutný soubor aforismů, který původně vznikal jako přípis k jednomu z předchozích děl, shrnuje v podstatě všechny Nietzschovy základní myšlenky v podobě poetické prózy.

Kniha je kombinací odborného textu, poezie a fotografie. Nese podtitul: Příběh zániku ćesko-německo-židovského soužití na území Čech slovem i obrazem.

Dopisy, které napsal Franz Kafka Mileně Jesenské. Kafka poznal Milenu během jednoho jejího pobytu v Praze v předjaří roku 1920. Bylo to v kruhu společných přátel a známých v kavárně. Už předtím Kafku dopisem z Vídně požádala, aby jí dovolil přeložit jeho povídky do češtiny. To byl podnět, který vedl k jejich bližšímu seznámení a posléze k milostnému vztahu, jemuž vděčíme za dopisy Mileně.

Soubor Kafkových kratších próz. Obsahuje povídky Proměna, Ortel, Topič, V Kárném táboře a další texty vydané za jeho života.

Studie zkoumá vliv Friedricha Nietzscheho na české duchovní prostředí. Vliv se neomezil pouze na filozofii (např. Masaryk, L. Klíma), ale silně zapůsobil i na českou literární kritiku (Šalda) a básnickou tvorbu (Březina). Masarykova razantní kritika, zdůrazňující antagonismus s ideály humanity, se opírá o hluboké nepochopení díla. Březina se kriticky vyrovnává s učením německého voluntaristy, avšak některé postoje přijímá za své (např. přitakání životu). F.X.Šaldu výrazně obohatila metodologie hodnocení uměleckého díla. Filozofický systém L.Klímy bohužel trpí nedostatkem originality, neboť ideové kořeny lze nalézt u F. Nietzscheho. Shrnující výklad vlivu německého filozofa na české prostředí od konce 19. po počátek 20.století.

Německý originál knihy Mimo dobro a zlo. Předehra k filosofii budoucnosti (Jenseits von Gut und Böse. Vorspiel einer Philosophie der Zukunft) byl poprvé publikován v Lipsku roku 1886 u C. G. Naumanna, vlastním nákladem autora. Kniha tedy vyšla bezprostředně po Jak pravil Zarathustra (1883-1885), ale materiál k ní shromažďoval Nietzsche už od začátku osmdesátých let, čerpaje z poznámek zapsaných dokonce i před vydáním Radostné vědy (1882). Nietzsche sám představuje místo, které tato kniha zaujímá mezi jeho ostatními spisy, takto: "Myšlenky, první zápisky a formulace všeho druhu, které tvoří základ spisu, spadají do mé minulosti: totiž do oné záhadné doby, ve které vznikala kniha Tak pravil Zarathustra: již tato paralelnost by mohla přispět k porozumění tak těžko srozumitelnému dílu, zejména k porozumění jeho vzniku (...). I když Předehra filosofie budoucnosti nechce platit jako komentář k Zarathustrovým řečem, přece jen jde o jakýsi předběžný glosář, v němž se vyskytují všechny nejdůlež

Deníky obsahují nejen deníkové záznamy, ale i beletristické texty.

Friedrich Nietzsche napsal své hlavní básnicko-filozofické dílo s názvem Tak pravil Zarathustra. Formou aforismů, legend a mýtů formuluje základní teze své filozofie. Nietzsche zde rozpoutává celý ohňostroj rétorického a poetického umění. Dává jasně najevo, že člověk není cílem sám o sobě, ale že jeho posláním je „překročit sám sebe“.

Výbor prací ze Schopenhauerova díla Parerga a paralipomena, které se váží k literatuře, knihám a jazyku.

Obsahuje eseje: O mlčení textů. K hermeneutickému pojmu interpretace a Esej o svobodě. Ontologické úvahy s praktickým zaměřením. V prvním zmíněném eseji Figal zkoumá charakter, postavení a možnosti interpretace k její svobodě na jedné a závaznosti interpretovanému dílu na druhé straně. Ve výsledku je tak dílo "trvalým prostorem svobody svých interpretací", jejich prezencí, "zatímco interpretace jsou právě časovou přítomností díla". V Eseji o svobodě se Figal snaží o ontologické založení či zdůvodnění pojmu svobody, a sice ve smyslu revize mnohdy dogmatického praktického pojetí svobody. Tak jeho úvahy přispívají k rozvinutí politična z ontologického základu.

Dva eseje německého filozofa přibližují význam a ontologii hry.