Věra Koubová Pořadí knih

Musí velký básník prožít velké trauma, aby se rozepsal? V případě Franze Wurma tomu tak bylo. Jako dítě za války doslova ztratil svou rodnou řeč. A když ji postupem času nacházel — v anglické podobě u pěstounů — nacházel ji ve formě básní, hudebních básní, jeho nadšení pro hudbu se do nich jednoznačně vepsalo. Jeho poezie vytváří „děje“ přímo z jazyka, už v něm hledá a pátrá po vyjádření vztahu, hrubiánství, útočnosti i útěšnosti nikoli na ulici, nýbrž mezi slovy. Franz Wurm nám poskytuje příklad dvou různých pólů poetiky, ke kterým během svého života dospěl. Jeho výpověď odehrává kdesi vzadu, hlouběji v jazyce…

Sbírka Růže nikoho Paula Celana (1920–1970) vznikla roku 1963 jako jedna z jeho nejdůležitějších. Její dvojjazyčné vydání umožní jak čtenářům, tak literárním badatelům přiblížit se dílu co nejtěsněji. Nový překlad Věry Koubové přináší Celanovu básnickému projevu přesnost a zároveň barevnost, jednoduchost a zároveň závažnost. Díky tomu můžeme Růži nikoho číst tak, jako bychom to v češtině činili poprvé.

Spis, který se v chronologii Nietzschova díla nalézá mezi Lidským, příliš lidským a Radostnou vědou, je souborem úvah, postřehů a aforismů, promyšleně seskupených do pěti knih, které nemají vlastní názvy, jsou však komponovány kolem tematických těžišť. Nietzsche v nich kriticky a s neobyčejnou psychologickou pronikavostí analyzuje základní mravní představy evropské kultury, morální kořeny křesťanství, altruistické etiky ad. "Myšlenky o morálních předsudcích" tak tvoří počátek cesty, kterou pozdní Nietzsche nazve "přehodnocením všech hodnot".

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.

Jeden z nejznámějších krátkých textů Nietzschova raného období (z roku 1873), za autorova života nevydaný. Obsahuje první náběh ke kritice metafyziky, který vychází z metaforičnosti lidského poznání. K textu jsou připojeny tematicky související záznamy z pozůstalosti z téže doby.

"Déšť chmuří duši. Vydal už rok své nejlepší? / Léto sceluje jizvy, do uzlů svazuje v přehršlích / vlasy… Jen mezi námi je otevřeno. / My jako oblaka jsme se setkali. Sjeďme jak blesky, / co třasy a křečemi svá mlna přestály." Sbírku Z lemu snu (Traumsaum), kterou lze číst mimo jiné jako hutný milostný příběh, napsal jeden z nejlepších současných německých básníků Richard Pietrass coby hostující "městský kronikář" na zámku Rheinsberg v roce 2008. V Edici Revolver Revue vychází její česko-německé vydání, s českým překladem Věry Koubové a s ilustracemi a v grafické úpravě Luboše Drtiny.

Nové české vydání nedokončeného románu pražského rodáka Franze Kafky (1883-1924). "Překlad vychází z původní rukopisné verze bez editorských zásahů Maxe Broda, přeložil dr. Josef Čermák. Knihu provází ilustrace Jaroslava Róny z filmového projektu režiséra V. Michálka "Amerika."

Franz Wurm patří k poslední generaci německy píšících autorů, jejichž kořeny jsou neoddělitelně spojeny s českou kulturou i s atmosférou a mytologií Prahy. Exil prožil ve Velké Británii, po válce se usadil ve Švýcarsku a jeho dílo se postupně vřadilo do kontextu německé literatury. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří sdíleli podobný osud, se však do Čech vracel (v Praze prožil přelom let šedesátých a sedmdesátých) a vztahy s pražskými přáteli nikdy nepřerušil. Překlady Věry Koubové se soustřeďují na básníkovu tvorbu od sedmdesátých let (několika básněmi se ocitáme i v Praze oněch temných let), zahrnující milostnou a eroticky laděnou poezii, až po sbírky vydané v devadesátých letech, v nichž jsou témata básní odkrývána ze zorného úhlu řeči a jazyka. Kniha je tak výborem ze tří Wurmových sbírek (Psí dny, Zadřený vzdor a 53) a je doplněná vzpomínkou Wurmova pražského přítele Ivana Vyskočila. Překladatelka Věra Koubova obdržela za svůj převod poezie Franze Wurma Cenu Josef Jungmanna 2005 .

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.

Hutný soubor aforismů, který původně vznikal jako přípis k jednomu z předchozích děl, shrnuje v podstatě všechny Nietzschovy základní myšlenky v podobě poetické prózy.