Tatjana Hašková Knihy

Soubor třinácti povídek představuje básníka, prozaika, esejistu a překladatele Jana Zábranu (1931-1984) jako mimořádného autora povídek, průkopníka užívání hovorového jazyka a slangu v české próze a významného prozaika let padesátých, kdy povídky vznikly. V knize je obsaženo sedm povídek již dříve knižně vydaných, jedna povídka publikovaná časopisecky a pět zcela neznámých prozaických textů. Hrdiny Zábranových povídek jsou většinou mladí lidé, pracující na počátku padesátých let v dělnických profesích či pohybující se na okraji společnosti. Povídky jsou dokonale vystavěné a mají strhující tah. Klíčový je též jejich jazyk, v jehož užívání byl Jan Zábrana suverénním mistrem.

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to, jak a zda vůbec se jeho milované Rusko vyrovná s démony. Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější. V roce 1988 je na filmové plátno převedl režisér Andrzej Wajda. Kniha vyšla v dostisku v roce 2004, v brožované vazbě.

I. Fejetony II. O Kultuře a literatuře III. Polemiky a pamflety

Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Výmluvný postřeh giganta ruského realistického románu Lva Nikolajeviče Tolstého otevírá jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách literatury, v němž si spisovatel po monumentální fresce Vojna a mír dopřál komornější zápletku a dalekosáhlým přetvořením látek módních romancí vyjádřil odpor k pseudomorálce „vyšších kruhů". Inspirován skutečnou událostí, kdy se spořádaně vyhlížející mladá dáma vrhla pod kola nákladního vlaku, vytvořil Tolstoj příběh o skandálním poklesku „dobře provdané" krasavice, která je přinucena váhat mezi salonním životem v nelásce a přirozeným právem na štěstí. Vzplanutí choti carského hodnostáře k důstojníku Vronskému, jež spisovatel umně proplétá s osudy a krizemi dalších příbuzných a přátel, je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nedovede být pokrytecká a milostný poměr ani jeho následky netají.

Jako v ostatních Dostojevského románech, ani zde nenajdeme nekomplikovaný vztah dvou bytostí, nýbrž složitý obrazec mučivých milostných vztahů a propletenců, kterých nejsou ušetřeny ani děti. Dostojevskij měl klíč k osudu svých románových postav ve svém vlastním životě, odtud pramení jeho citovost, vášnivost a zaujetí pro všechny ''uražené a ponížené'', kteří byli jeho blíženci.

Historický román, oživující a dramatizující epochu panování ruského cara Ivana IV. Hrozného, panovníka širokého státnického rozhledu, povahově však nevyrovnaného, podezřívavého a neobyčejně krutého. Autor-jemuž se podařilo vytvořit působivé panoráma doby v druhé polovině 16. století-staví proti carově zvůli vybájenou postavu knížete Stříbrného, který se spolu s bojarem Morozovem vzepře hrůzovládě a neváhá obětovat i svůj život.

První díl autobiografického románu s podtitulem U istoka dněj (U pramene dnů). Příběh se odvíjí v 80. a 90. letech 19. století a představuje hrdinovo dětství ve stepním středoruském dvorci, gymnaziální léta, jeho vztah k pokusům mladé inteligence o společenskou vzpouru i jeho první tragickou lásku.

Román slavného ruského realisty zachycuje mistrovskou formou společenskou atmosféru carského Ruska z konce 19. století. Děj se rozvíjí kolem tragédie vesnické dívky, kterou šlechtický syn uvedl na cestu morální zkázy a po letech se jí snaží jako soudce ze všech sil pomoci, aby odčinil svou vinu. Východisko k nápravě všeobecných poměrů vidí Tolstoj v náboženské výchově a v důsledném plnění evangelických přikázání o odpuštění a lásce k bližnímu.

Román je dramatem z první světové války a revolučního období v Rusku a Německu.

Román je koncipován jako fiktivní memoáry ze 16. století, jejichž hrdinou je univerzitní student a později landsknecht, člověk světaznalý a talentovaný. 2. vydání Na obálce použito detailu obrazu Svatý Antonín Matthiase Grünewalda.