Hana Bořkovcová

Prozaička Hana Bořkovcová se narodila 4. června 1927 v Praze, kde také chodila do obecné a střední školy. Za okupace prošla těžkou životní školou, když byla s celou rodinou deportována do koncentračního tábora v Terezíně a později do Osvětimi. Po válce se provdala a s výjimkou krátkých období, kdy byla zaměstnána, se věnovala hlavně výchově pěti dětí a literární tvorbě. Pracovala nějakou dobu jako úřednice ve Fyziologickém ústavu ČSAV a potom v redakci tiskařského časopisu Typografia. Publikovat začala časopisecky v 60. letech 20. století. V roce 1971 vydala knížku povídek pro dospělé Světýlka. Hana Bořkovcová se zapsala do povědomí čtenářů především jako autorka próz pro děti a mládež. Její prvotina určená dětem – novela My tři cvoci (1973) – sice obsahuje detektivně laděnou zápletku, skutečné dobrodružství se však odehrává v nitrech dětských hrdinů a jejich rodičů.

Snaha porozumět dětskému světu, zobrazit ho i se stinnými stránkami, ale nikoli deziluzivně, je typická pro celou její tvorbu. V novele Cizí holka (1977), podle níž byl Ludvíkem Rážou natočen v roce 1984 stejnojmenný celovečerní film, zachytila neradostné dětství zanedbávané Kačky, které novou životní perspektivu poskytne teprve vlídné prostředí pěstounské rodiny.

V 90. letech 20. století zasáhla Bořkovcová svými romány zejména do sféry prózy s dívčí hrdinkou a posílila tu její část, která usilovala o skutečně uměleckou reflexi životní reality. Hrdinka románu Jdi pryč (1994), vystavena rozkolísanému etickému kodexu rychle se měnící polistopadové společnosti i vlastním zmatkům dospívání, dokáže správně zvolit mezi konzumním pozlátkem a skutečnými hodnotami. Román Zakázané holky (1995) představuje retrospektivní ohlédnutí za dobou okupace. Přátelství gymnazistky Jany s židovskou spolužačkou Dinou a jejími sestrami nedokáže zpřetrhat ani riziko, které rodiny obou dívek při vzájemném udržování kontaktů podstupují.

Holocaust nazíraný optikou dosud nicnetušícího dítěte a konfrontovaný s pohledem vědoucího dospělého je ústřední tematickou i kompoziční linií autobiograficky laděného románu Soukromý rozhovor (2004). Rozprava, vedená mezi stárnoucí ženou a jejím někdejším dětským a dospívajícím „já“, nemá pouze bilanční charakter, ale odkrývá i mnohdy bolestnou cestu k sebepoznání a k víře: „Minulost je s námi, ale za dveřmi, ke kterým nemáme klíč, a neotevřou se, dokud nedojdem na konec. Nebo za začátek. Až tam se ukáže, co jsme prožili a jak, co jsme tady ztratili nebo zachránili, co bude trvat dál a kde to najdem. Co nás čeká. A Kdo.“

Za literární tvorbu pro děti obdržela autorka řadu ocenění (v roce 1973 nakladatelskou cenu nakladatelství Albatros, v roce 1996 čestné uznání nakladatelství Albatros a v roce 1998 zápis na listinu Honour IBBY).

Hana Bořkovcová zemřela po krátké nemoci 25. února 2009.