Hana Bořkovcová Knihy

Končí léto roku 1940 a gymnázistka Jana se těší, že po prázdninách zase uvidí svou nerozlučnou kamarádku Dinu. Jenomže Dina se ve škole neobjevuje, a co je zvláštní, ani profesoři se po ní neshánějí. Konečně se Jana dovídá pravdu: Dina už do školy nepřijde, nepřijde ani k nim domů, nesmí totiž studovat ani chodit ven a stýkat se s ostatními, nesmí spoustu úplně normálních věcí, a to podle jakýchsi norimberských zákonů... Tak začíná vyprávění Hany Bořkovcové, které není smutné ani beznadějné, třebaže se odehrává ve smutné době. Je to moudrý příběh jednoho velkého přátelství, obětavosti i rodinné pohody. Je to vyprávění o lidech, dětech i dospělých, kteří i v těžkých dobách, kdy šlo o všechno, neztratili svou tvář, neztratili fantazii a smysl pro humor.

Proč jsem jen nepsala všemi směry přináší druhý výbor z pozůstalosti Hany Bořkovcové. Svým charakterem navazuje na první svazek vycházející z jejích deníků, nazvaný Píšu a sešit mi leží na kolenou, který v soutěži Zlatá stuha získal v roce 2009 ocenění za ediční počin.

Deníky, které si v letech 1940–1946 vedla Hana Bořkovcová, zaznamenávají události od doby nástupu protižidovských opatření, přes lágry, osvobození až k návratu zpět do „běžného“ poválečného života. Zápisy z doby před transportem do Terezína podávají obraz života v zužujícím se prostoru „ghetta beze zdí“, života poznamenaného hrozbou transportů, jimiž postupně odcházejí příbuzní a přátelé; záznamy zachycují prostředí pražské židovské školy, fungování Židovské obce i okruh mladých sionistů, scházejících se na Hagiboru. Rok a dva měsíce prožila Hana v Terezíně. Její život je zde rozprostřen mezi péči o děti a terezínské kulturní dění, četbu a mnohdy určující přátelství.

Táta, máma a dvě děti, rodina podobná mnoha ostatním. Jenže v roce, ve kterém mladší ze sourozenců slaví své třetí narozeniny, dostává se v Německu k moci Hitler a malému Davidovi zbývá deset let života. Jeho starší sestra přežila a ve stáří vzpomíná na minulost a na dlouhou řadu těch, s kterými ji sdílela, ale které už žádná budoucnost nečekala. Knížka má formu rozmluvy mezi starou ženou a dítětem, kterým kdysi byla a před nímž se snaží obhájit svůj život i víru, ale pod jehož užaslým, nesmiřitelným a nechápajícím pohledem se jí to nedaří.

Dívčí příběh 18 leté hrdinky, která hledá svou cestu za životními hodnotami.

Příběh jedináčka Petra a dívky Kačky, o kterou se nestará její matka. Kačku její matka opustí, je dána do dětského domova, ale tamní lékařka - teta jedináčka Petra - ji přivede do jejich rodiny. Dívka se s rodinou sžívá, se všemi si rozumí, stává se jejich dalším členem. Kačce sedokonce podaří vyřešit problém Petrova spolužáka, který se stává pachatelem krádeže. Pro čtenáře od 11 let. První vydání.

Knižní prvotina autorky, která dosud publikovala časopisecky, představuje soubor vyzrálých povídek, spojovaných v celek lyricko-reflexívními texty. V příbězích se konfrontuje svět dětí a dospívajících a svět dospělých a je v nich zachycena problematika obou světů, svět dětí a dospívajících je křehký, bolestný, tápající, je v něm úzkost, hořkost, stejně jako statečnost a naděje, svět dospělých představuje chápající porozumění, nostalgické obhlížení života a řadu otázek po jeho smyslu.

Kniha vyprávějící dva příběhy plné napětí i humoru a nečekaných zvratů, dvě poutavá vyprávění o tom, jak se z docela milých lidí najednou stanou vzteklouni. 1. vydání.

Žít, chceme žít. Žít svobodně. Užít života. Země je opilá touhou po životě. Už osmdesát milionů let, od té doby, co se ojevily první zárodky života. Miliardy, biliony živých tvorů hledají slunce, světlo, vodu, živné látky země. Chtějí žít, už několik set tisíc let se účastnítoho života člověk. Dnes můžeme už zřetelněji sledovat jeho stopy, které vedou zpět desítkami tisíciletí a ukazují nám jeho vůli žít už v dobách ledových a meziledových. Známe jeho gigantické pokusy udržet se na živu už několik tisíciletí; v boji proti nepřátelským přírodním silám, proti ostatním silám i proti sobě. Pustiny i pralesy, stepi a kopce nám otevírají pohled na chrámy, města, domy, náspy, hroby. Člověk je stavěl, aby svůj život zaštítil, chránil, udržel. Chtěl žít na této zemi. I když povodně, sopečné výbuchy a požáry, mor, válka a hlad život ohrožovaly a stále znovu ničily.