Jiří Štuchal
- 1912 Brno - 2. 3. 1979 Praha kabaretiér, konferenciér, autor humoristických pořadů
Po absolvování reálného gymnázia v Brně (1923-1930) a následném kurzu státního účetnictví pracoval jako úředník Zemské banky (1931-1942), posléze jako skladník FOB Líšeň (1942-1944). Poté již nastoupil do Čs. rozhlasu Brno (1944), kde rok působil v roli zpravodaje a pak do listopadu 1953 jako referent a konferenciér zábavných pořadů. V roce 1953 přestoupil do pražského rozhlasu, kde setrval (s výjimkou let 1956-1960, kdy byl v tzv. svobodném povolání) až do svého odchodu do důchodu (1972) jako redaktor redakce humoru a satiry HRLD.
Ačkoliv svou interní rozhlasovou éru započal koncem války v brněnském rozhlase jako zpravodaj a sportovní reportér, jeho ústrojné sklony humoristy se projevily už v letech třicátých externími příspěvky. Jeho první rozhlasový kabaret S úsměvem pod knírem letíme vesmírem ironizoval nacistické tendence v Německu. Po válce převzal Štuchal v brněnském rozhlase žezlo baviče po dvojici humoristů Konupka - Kosina. Začal psát humoristické pořady (např. s M. Mastným každou sobotu Pěknou vyhlídku), připravovat oblíbené veřejně natáčené estrády, jež většinou sám s narůstajícím konferenciérským šarmem uváděl. V té době přispěl i ke vzniku rozhlasové formy kabaretu tím, že jej oprostil od vizuálních divadelních prvků. Svůj humoristický talent rozvinul po přechodu do Prahy. Během padesátých a zejména šedesátých let vytvořil stovky zábavných pořadů nebo do nich přispěl, od fejetonů až po komponované kabarety, např. Hop do nemocnice (1955), Malý český Montreal (1967). Byl však využíván i jako interpret humoristické literatury. V jeho podání slyšeli posluchači např. četbu na pokračování z úsměvné knížky J. Žáka Dobrodružství šesti trampů (1964). Do trvalé paměti posluchačů vstoupil Štuchal svým každotýdenním sobotním pořadem Šťastnou cestu (později Šťastný víkend), vysílaným v letech 1962-1972. Tento rozhlasový magazín nepřinášel na rozdíl od obdobných zahraničních pořadů jen cenné informace motoristům, ale dovedně je spojoval s humorným komentářem, takže relaci rádi poslouchali i lidé bez aut. Ačkoli to nebylo původním záměrem pořadu, především automobilisté se na Šťastnou cestu obraceli s nejrůznějšími, i odbornými dotazy, takže Štuchal musel využívat svých někdejších úřednických znalostí.
Ač talentovaný autor, na humoristickém nebi Štuchal v padesátých a šedesátých letech zářil jako stálice především svým konferenciérstvím. V Čs. rozhlase konferoval nesčíslné množství veřejně natáčených kabaretů a oblíbených estrád, včetně mezinárodních. Když s ním v r. 1956 muselo vedení Čs. rozhlasu pod politickým tlakem rozvázat na čtyři roky zaměstnanecký poměr (údajně po stížnostech přepilných strážců politické pravověrnosti na Štuchalovy satirické šťouchance při mimorozhlasových estrádách), neodvážilo se skoncovat s jeho účinkováním a uzavřelo s ním šalamounsky pracovní smlouvu o stálé spolupráci s povinností "účinkovati v rozhlasových estrádách, a to minimálně v 10 pořadech za rok". Když na přelomu padesátých a šedesátých let uspořádal Čs. rozhlas ve Vídni pro českou krajanskou obec velkou silvestrovskou estrádu za přítomnosti i v Rakousku známých herců a dalších interpretů, spokojení krajané vznášeli jedinou námitku: "Proč tu není Štuchal?!"
Jako konferenciér měl nevšední dar fabulace a improvizace, ač si své vystoupení důkladně připravoval. Jeho konference nebyly strohým ohlášením vystoupení účinkujících, ale rozvitou, podstatnou částí estrády. Vyznačovaly se intelektuálním nábojem, vtipností, brilantní výmluvností, schopností imitovat lidi nejrůznějších prostředí (rád napodoboval V. Buriana) a v nejrůznějších jazycích. Bez jeho konferování byl nemyslitelný každoroční mnohahodinový silvestrovský program redakce humoru a satiry, od r. 1961 pod názvem Grand Cirkus až po proslulý Ostře sledovaný Silvestr v r. 1968 s protiokupačními peprnostmi, jejž si pozorně vzali na mušku normalizační odstřelovači při odůvodňování personálních čistek v Čs. rozhlase. Štuchal byl znám svými kaskádami anekdot. Říkal, že těch základních zná sto, odvozených půltřetího tisíce, knižně však vydal jen jeden svazek - sbírku Anekdoty za školou (1970). Koncem roku 1972, právě při doznívání velké vlny personálních čistek, zorganizovaných novým, normalizačním vedením Čs. rozhlasu a HRLD, dovršil Štuchal 60 let života a odcházel do důchodu. Těsně předtím se svěřil Mladé frontě prý s novou anekdotou: "Jestli vedoucí neodvolá, co mi řekl, dám výpověď!" "A co ti řekl?" "Dal mi výpověď."
V několika filmech, např. Ženy v ofsajdu, Einstein kontra Babinský účinkoval Štuchal ve vedlejších úlohách; uměl hrát jen skrze sebe, nebyl herec, nepřevtěloval se, jeho interpretační talent se bohatě uplatňoval jinak. Prohlásil, že humor je podle jeho názoru "pohled na svět, chápání života a filozofie, kterou vyznáváme, z určitého zorného úhlu". Zároveň však usiloval o takový humor, aby se na něj chodilo "s doporučením doktora". Pokud by se koncem šedesátých let pořádala posluchačská anketa, rozhlasovým králem humoru by se jistě stal Jiří Štuchal.