Ačkoliv bývá Christine Lavantová (1915–1973) řazena do magického čtyřlístku velkých rakouských básnířek vedle Ilse Aichingerové, Ingeborg Bachmannové a Friederike Mayröckerové, není u nás nikterak známá, nic z její tvorby zatím v češtině knižně nevyšlo. Její básně jsou fascinující a provokativní, přitom formálně vytříbené. Na pozadí obrazů venkovského prostředí rozehrává svůj rafinovaný osobní spor s Bohem, se ztracenou láskou, se světem, v němž trpí a strádá.
Románem Malina (1971) vrcholí dílo nejpozoruhodnější rakouské autorky 20. století, předčasně zesnulé Ingeborg Bachmannové (1926–1973). Je to její jediný dokončený román a představuje cosi jako ouverturu k rozsáhlému prozaickému cyklu Způsoby smrti. Tento mnohovrstevnatý, mistrně komponovaný příběh přerůstá v obsažnější výpověď o světě, hlubokou a promyšlenou, o ztrátách a nálezech, ale také o zkušenostech, které tato jedinečná autorka během svého dramatického života učinila, a o naději, které nikdy nepozbyla.
Sidonie Nádherná žije v povědomí české i evropské kulturní veřejnosti jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka a "nevěsta před Bohem" Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Alena Wagnerová ji ve své knize představuje jako neobyčejně zajímavou osobnost, jejíž život hluboce poznamenaly všechny proměny a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu - od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistictickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do exilu po komunistickém převratu v roce 1948 do Anglie, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá.
Deník Anny Frankové, který si vedla v letech 1942–1944 do doby než byl prozrazen její úkryt a byla odvlečena do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde i zemřela.
Výbor z díla jednoho z nejvýraznějších německých básníků druhé poloviny 20. století Güntera Eicha, jehož znepokojivě úsporné verše svou gnómičností místy připomínají japonské haiku, staví tentokrát především na jeho prazvláštních prozaických nonsensových textech, jež autor nazývá „krtky“ a jež jsou jakousi moderní a přitom duchaplnou a svéráznou obdobou básní v próze. Tyto texty doprovodí výběr z dosud nepřeložených Eichových básní zejména z pozdního období jeho tvorby.
Klempererovo svědectví se vyznačuje přesností, historickou předvídavostí a citlivou psychologií postav, přičemž autor nešetří sebekritikou ani humorem. Jako žid z asimilované rodiny vzdělaných lidí si v Denících vyměňuje role s filologem a romanistou, přičemž se zaměřuje na proměny jazyka Třetí říše, které podrobně vysvětluje a odhaluje jejich skrytý význam.
Deníky zachycují pronásledování Židů v Německu za nacistické vlády z pohledu oběti. Klemperer, protestant ze vzdělané židovské rodiny a profesor romanistiky, byl po zbavení funkcí a penzionování nucen žít v chudobě a izolaci díky smíšenému manželství. Po zamezení přístupu do knihoven se rozhodl soustředit na dokumentaci každodenního nacistického teroru vůči židovskému obyvatelstvu v Drážďanech. Jeho deníky vznikaly pečlivým a stylisticky precizním zaznamenáváním událostí, příkoří a individuálního teroru mezi obyčejnými lidmi, což představuje silné sociologické, psychologické a historické svědectví doby.
Vydání těchto deníkových záznamů je považováno za jeden z nejvýznamnějších počinů v oblasti memoárové literatury posledních let.
Tři autorovy kratší prózy ze šedesátých let spojuje téma trýznivého prožitku lidského údělu. V novele Ungenach (1968) zpracovává motiv dědictví, který o téměř dvacet let později rozvinul ve svém vrcholném románu Vyhlazení. Ve světě zachváceném rozpadem se mladý hrdina v konfrontaci s minulostí pokouší vypořádat se s rozvolňováním hodnot.
V rané próze Amras (1964) se dva bratři na krátkou dobu po sebevraždě rodičů ocitají na hranici života a smrti. Bernhard zde kombinuje vyprávění s prvky deníku, útržky korespondence a aforismy; vše má jen podobu fragmentu, protože svět se pro oba bratry rozpadl.
Také závěrečné Moušlování (1969) je zprávou o zraněném životě a o jednotvárnosti lidské existence. Čtyři muži se po léta scházejí v hospodě u karet. Ale jednoho večera je zvyk porušen, protože jeden z hráčů se už nedokáže ke hře dostavit. Na jediné situaci Bernhard ukazuje, jak se konvence a všední očekávání pod tíhou a tlakem nevypočitatelné skutečnosti rozpadají, jak se z norem, z nichž se skládá život, náhle bez pravidel rodí katastrofa.
Soubor vyšel v roce 2000 pod názvem Tři novely.
Johann Wolfgang Goethe je znám nejen jako velký básník, ale také svými bouřlivými a četnými milostnými vzplanutími. V poutavé knížce vykresluje autorka portréty 9 žen, které hráli hlubší úlohu v Goethově životě a ovlivnily i jeho literární tvorbu.
