Antonio Tabucchi byl italský spisovatel a akademk, který se hluboce zamiloval do Portugalska. Jeho dílo je silně ovlivněno portugalskou literaturou, zejména tvorbou Fernanda Pessoy, jehož pojetí 'saudade', fikce a heteronymů proniklo do Tabucchiho vlastního psaní. Jako expert, kritik a překladatel Pessoy přenesl tuto fascinaci do svých děl a nabídl čtenářům jedinečný pohled na portugalskou kulturu a literární tradici.
Listopad 1935. Fernando Pessoa leží na smrtelné posteli v nemocnici São Luís dos Franceses. Tři dny agonie, během kterých, jako v deliriu, velký portugalský básník přijímá své heteronymy, mluví s nimi, stanovuje svá poslední přání a vede dialog s fantasmaty, která ho celý život provázela. Antonio Tabucchi nám vypráví biografický příběh (byť jde o imaginární biografii), ve kterém s jemností a vášní popisuje smrt jednoho z největších spisovatelů 20. století.
Antonio Tabucchi (1943), jeden z nejvýznamnějších představitelů současné italské literatury, je českým čtenářům znám z řady překladů (Pohled z druhé strany, Sny o snech, Rekviem, Indické nokturno, Ztracená hlava Damascena Monteira). Román Jak tvrdí Pereira nás zavádí do horkého letního Lisabonu roku 1938, kdy na Portugalsko doléhá tíha Salazarova fašistického režimu. Stárnoucí novinář doktor Pereira žije svými vzpomínkami a neměnnými návyky, překládá francouzské katolické spisovatele 19. století do kulturní přílohy deníku takzvaně nezávislého Lisboa a o politiku se příliš nestará. Jistá setkání ho však přimějí zamyslet se nad svým postojem a tak úplně se s osudem nesmířit. V roce 1996 natočil italský režisér Roberto Faenza podle této literární předlohy stejnojmenný film, v titulní roli s legendou světové kinematografie, nezapomenutelným Marcellem Mastroiannim, pro něhož to byla jedna z posledních filmových úloh.
V brilantní zkratce s jemným humorem se autor vrací k slavným postavám evropského umění a kultury. Setkáváme se s Freudem, Čechovem, ale i Caravaggiem, Rabelaisem, Goyou či Stevensonem.
Novela jednoho z nejvýznamnějších představitelů současné italské prózy, překladatele z portugalštiny – odtud také pramení jeho intelektuální vztah k této kultuře. Rekviem je vyjádřením úcty k Portugalsku, jeho jazyku, lidem i každodennímu životu. Titulní postava se pohybuje v enigmatickém snu, v němž splývá přítomnost s minulostí, a celý se odehrává ve znamení setkání s básníkem Pessoou, o němž se po celou dobu hovoří pouze nepřímo jako o pisatelově hostu.
Román Ztracená hlava Damascena Monteira z roku 1997 lze označit za „intelektuální detektivku“. Obsahuje prvky společné pro celé Tabucchiho dílo, především tíhnutí k tajemnosti, pojednává o problémech spravedlnosti a dotýká se také problematiky etnických menšin, konkrétně Cikánů. Má dva hlavní hrdiny, mladého žurnalistu, který se zajímá o portugalský poválečný román, a advokáta, jenž hovoří o filosofii práva. A tyto dvě postavy mají společný cíl odhalit pachatele brutální vraždy.
Novelou Indické nokturno vstoupil italský spisovatel Antonio Tabucchi v osmdesátých letech na evropskou literární scénu, roku 1987 za ni obdržel prestižní francouzskou cenu Médicis Étranger (mezi jeho rivaly byl tehdy i Bohumil Hrabal), tato kniha byla také úspěšně zfilmována. Je pojata jako cesta po Indii – mohla by sloužit i jako průvodce pro milovníky neobvyklého putování, jak říká v úvodní poznámce autor. Protagonista hledá svého přítele, jeho pouť je však i poutí po stopách vlastní minulosti a mění se v hledání sama sebe.
Kniha Pohled z druhé strany známého italského prozaika Antonia Tabucchiho (1943) přináší osm povídek, v nichž jsou vyprávěny zvláštní lidské osudy, jejichž smysl se proměňuje podle toho, z jaké strany je pozorujeme. Tak se například hrdina titulní povídky setkává v Lisabonu se zajímavou ženou, která nezištně pomáhá obětem salazarovského režimu, ale posléze si musí položit otázku, zda její nebezpečný altruismus nebyl jen zástěrkou erotických her. Ve všech příbězích je pro Tabucchiho atraktivnější „pohled z druhé strany“, obrácená perspektiva, která jde proti proudu času a snaží se objevit v lidských životech onen okamžik, který složí rozporná fakta ve smysluplný příběh. Tabucchi se v těchto povídkách představuje jako jemný psycholog a skvělý vypravěč, blízký Pirandellovi, Jamesovi, Proustovi či Borgesovi.
A short story collection pivoting on life's ambiguities and the central question they pose in Tabucchi's fiction- is it choice, fate, accident, or even, occasionally, a kind of magic that plays a decisive role in the protagonists' lives? Set in Paris, Lisbon, Madras and New York and blended with the author's wonderfully intelligent imagination, Tabucchi reflects on the elemental aspects of the human experience, exploring grief, uncertainty, adventure, memory and love.
A masterful collection about intimacy, loneliness, and time, each inspired by different works of art, spanning the entirety of the great Italian writer's career. In Stories with Pictures, Antonio Tabucchi responds to photographs, drawings, and paintings from his dual homelands of Italy and Portugal, among other European countries. The stories in this collection spring forth from the shadows of Tabucchi's imagination, as he steps into worlds just hidden from view. From inscrutable masks of pre-Columbian gods, stamps of bright parrots and postcars of yellow cities, portraits of devilish Portuguese nuns, the way to these remote landscapes appear like a "train emerging from a thick curtain of heat." As we peer through the curtain, what we find on the other side rings distinctly human, a world charged with melancholic longing for time gone by. "Sight, hearing, voice, word" Tabucchi writes, "this flow isn't in one direction, the current is back and forth." Reading these stories, one feels the pendulum current, and the desire in this remarkable author to hold the real in the surreal.
