Jiří Pelán Pořadí knih (chronologicky)

Publikace přináší 36 nejvýznamnějších futuristických manifestů, které usilují o radikální proměnu řady uměleckých druhů: nejen literatury, ale i divadla, filmu a fotografie, malířství a sochařství, architektury a hudby. Hlavním autorem těchto programových projevů je zakladatel futuristického hnutí Filippo Tommaso Marinetti, ale podíleli se na nich i další umělci, například sochař Boccioni, malíři Carra, Severini, Russolo, Depero, hu-debník Balilla Pratella či architekt Sant’Elia. Futurismus, hlásající program osvobozených slov a nastolující „bez-drátovou imaginaci“, patřil k nejvlivnějším avantgardním směrům a jeho myšlenky dodnes rezonují v řadě moderních i postmoderních experimentů.

Román Candido (1977) se svým titulem prezentuje jako remake Voltairova románu z roku 1759 Candide aneb o optimismu. Leonardo Sciascia tu reprízuje slavnou Voltairovu postavu: prosťáčka Candida, „divocha“ plného idealistické důvěry v náš svět jako „nejlepší z možných světů“ – důvěry, jež se v konfrontaci se skutečností postupně rozkládá.Candido, Sicilan jako Sciascia, a tedy dítě velmi specifické kulturní zóny se specifickým morálním kodexem a specifickými vzorci chování, prochází v této travestii třemi desetiletími italského poválečného vývoje a zažívá podobně jako Voltairův hrdina nekonečnou sérii rozčarování. Vyústění této pouti však není tragické: Sciasciův Candido se v závěru románu distancuje od všech ideologických mýtů a napříště se hodlá nechat unášet iracionalitou životního pohybu – tím, čemu staří Řekové říkali bios a eros – a být ve svém metafyzickém sobectví prostě šťastný.

V povídkách souboru T nula Italo Calvino rozvíjí tematiku i formální strategie iniciované Kosmickými groteskami a dokládá, že experimentální verva ho rozhodně neopustila. Calvino vždy přikládal velkou váhu dialogu literatury a vědy a byl přesvědčen, že právě vědecké hypotézy mohou spisovatele nejkratší cestou přivést k tomu, o čem by měl mluvit: k rozhovoru s univerzem. V prvním oddílu se opět vrací proteovský vypravěč Qfwfq, v následujícím triptychu Priscilla pak Calvino vytvořil obraz života ?na buněčné úrovni? a povídky závěrečné části sám autor označil jako deduktivní, jejich tématem je konkrétní situace, téměř bodová přítomnost. V jednotlivých textech se prozkoumávají alternativy, jichž je každý okamžik plný a jimiž se následně může ubírat budoucnost? Vyprávění a život jsou si však u Calvina nakonec vždy něčím podobné: v obou případech máme co do činění s neustále rozevřenou pluralitou možností, jejichž kombinatoriku nelze nikdy beze zbytku vyčerpat.

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Knihu vytvořili bratři Tomáš a Martin Welsovi jako dárek pro rodiče k Vánocům 1938, zachycující každodenní život jejich rodiny v Praze na konci třicátých let 20. století. Sestává z dialogů a scén, které ilustrují rodinné vztahy a situace, typické i nepředstavitelné. Martin, mladší bratr, je autorem ilustrací. Texty se střídají v češtině, němčině, angličtině a francouzštině, což odráží jazykovou situaci v Praze a činí knihu přístupnou i pro jinojazyčné čtenáře. Název „Sancta Familia“ vystihuje rodinné vztahy, které se pohybují mezi láskyplným škádlením a vášnivými debatami. V knize se objevují běžné situace, jako procházka s matkou, rodinné diskuse u jídelního stolu a spekulace o přátelstvích a emigraci. Bratři v knize, vzniklé krátce po Mnichovské dohodě, předjímají budoucnost, kdy by Tomáš mohl odjet do Ameriky. I přes humor a vtipy se však projevují obavy o budoucnost. V říjnu 1938 rodina žádala o vízum do USA. Rudolf a Ida, narození do židovských rodin, měli úspěšného syna architekta, ale události se vyvinuly jinak. Tomáš unikl do Británie, zatímco Martin a rodiče byli zavražděni v Osvětimi v roce 1944. Tomáš se po válce vrátil do Prahy, ale už nikoho nenašel. Kniha, kterou si vzal do Anglie, zůstala neotevřená.

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty Nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Šestý svazek komentovaných spisů Bohumila Hrabala obsahuje příležitostné texty, poznámky, předmluvy a doslovy, úvodní slova k výstavám a rozhovory psané a poskytované průběžně a publikované v údobích, kdy se jméno Bohumil Hrabal smělo objevit v tisku. První pokus seznámit čtenáře se svou publicistikou učinil autor ve svazku Domácí úkoly (Úvahy a rozhovory), připraveném v roce 1969 pro Mladou frontu. Vysazený text byl tehdy skartován a zachovala se jen část nákladu, zcizená cestou do Sběrných surovin. Druhým pokusem byly Domácí úkoly z pilnosti, jež už vyšly, ale v redakčně silně upravené podobě. V našem vydání jsou oba soubory otištěny v původní, necenzurované verzi. Doplňuje je výběr z ostatní publicistiky, nadepsaný Poletující obrazy. Svazek je Hrabalovým výmluvným intelektuálním autoportrétem, který jednak ilustruje šíři jeho zájmů – od jazyka a literatury přes výtvarné umění k filozofickým otázkám – a jednak přináší nejvýznamnější komentáře k jeho vlastní tvorbě. Není to jen doplněk Hrabalova beletristického díla, ale jeho plnohodnotná součást.

Poslední svazek komentovaných spisů Bohumila Hrabala obsahuje texty z let 1988–1995, jež autor sám žánrově řadil do literární žurnalistiky, tedy žurnalistiky s literárními ambicemi (tzv. Dopisy Dubence). Titul Pojízdná zpovědnice vychází z původního autorova záměru napsat sérii povídek spojených volně cestami autobusem na trase Praha – Kersko. Jediným uceleným příběhem nakonec zůstala Potopená katedrála, další osud projektu určily politické události a cesta do USA na jaře 1989. V našem vydání tvoří Hrabalovy texty jeden blok, řazený chronologicky.

První svazek komentovaných Spisů Bohumila Hrabala shrnuje autorovu poezii, a to ony texty, které se k tomuto označení přihlašují i formálně. Bohumil Hrabal příliš poezii a prózu nerozlišoval, podle potřeby převáděl starší básně do prózy či texty psané volným veršem přepisoval jako prózu. Přesto jsou v posloupnosti jeho tvorby patrná tři básnická období. První, juvenilní, zahrnuje tvorbu z let 1937–1948. V této fázi jde o jemné lyrické transpozice impresí a obrazů, psané v „neopoetistickém“ klíči a ovlivněné Ungarettim. Druhé období souvisí s Hrabalovým odchodem z Nymburka, s prací obchodního zástupce, s brigádou v kladenských hutích a především s převratnou dobou po převratu 1948. Z lokálního básníka se tu stal básník experimentující, zaznamenávající mozaiku obrazů bez potřeby nějaké syntézy, z lyrických básninek se stávají třeskutá svědectví. Svazek doplňují lyricko-epické existencialistické prózy z let 1949–1956: próza Kain, soubor povídek Židovský svícen, Utrpení starého Werthera a další texty.

Čtvrtý svazek Hrabalových Spisů přináší autorovu povídkovou tvorbu z časů normalizace a obsahuje soubory Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony a všechny zásadní krátké prozaické texty 70. let. I přes cenzurní tlak se Hrabal projevuje jako výsostný stylista a strhující vypravěč, který nás ve vzpomínkách zavádí do okolí Nymburku a Kerska. I tentokrát jsou Hrabalovy texty doprovázeny komentářem editorů Spisů – Václava Kadlece a Jiřího Pelána.

První stránky Hrabalovy autobiografické trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky spatřily světlo světa koncem sedmdesátých let 20. století, tedy v době, kdy spisovatel až na výjimky nesměl ve své vlasti oficiálně publikovat (ve stejné době mimochodem vznikala další Hrabalova vrcholná díla Něžný barbar a Příliš hlučná samota). Prvního vydání se tedy všechny tři knihy dočkaly v zahraničí. Přesto se jedná o jedny z nejlepších Hrabalových próz. Celá trilogie obsahuje sumu spisovatelových životních zkušeností a vydává jasné svědectví o jeho originálním umění.

Třetí svazek Hrabalova díla obsahuje autorovy nejznámější novely, tedy Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota. Koncepce nového souboru Hrabalových textů vychází ze skutečnosti, že jeho Sebrané spisy (SSBH) jsou již k dispozici, a to v podobě 19 svazků, jež vydala Pražská imaginace v letech 1992–1997. Nová řada tyto Sebrané spisy nenahrazuje, ale textologicky z nich čerpá a odvolává se na ně. Jejím cílem je předložit hrabalovský „kánon“, základní a reprezentativní podobu autorova literárního odkazu a jeho recepce.

Tato kniha Umberta Eca je jakýmsi protějškem jeho Dějin krásy. Co je vlastně opakem krásy? Na tuto otázku hledá autor odpověď na stránkách výpravné ilustrované publikace, kde na příkladech děl literárních i výtvarných ukazuje, že opak krásy se neomezuje jen na ohyzdnost satyrů či Harpyjí. Protějškem krásy jsou také groteskní tvary, odpudivé, dekadentní ovzduší opiových doupat, kam vstupuje Dorian Gray, svět vampírů i podivných bytostí vylovených z moře, neovladatelných pudů i děsu, prorockých vizí i apokalypsy, banálního zla i napohled směšných příhod. To vše není krásné, je to však podmanivé. Při četbě knihy nemůžeme nedat za pravdu moudrému Římanovi, když říká, že v přírodě není ošklivosti.

Na stránkách této knihy, jejímž editorem je Umberto Eco, najdeme obrazy mistrovských děl všech dob. Ilustrace i rozsáhlá antologie textů čtenáři přibližují rozmanité představy o kráse, jak se projevovaly od dob starého Řecka až dodnes.

Tímto souborem Hrabalových povídek zahajujeme řadu autorových próz, navazujících na lyriku a existenciální texty jeho začátků. Objeví se zde tedy sbírky Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům ve kterém už nechci bydlet a Morytáty a legendy. Koncepce nového souboru Hrabalových textů vychází ze skutečnosti, že jeho Sebrané spisy (SSBH) jsou již k dispozici, a to v podobě 19 svazků, jež vydala Pražská imaginace v letech 1992–1997. Nová řada tyto Sebrané spisy nenahrazuje, ale textologicky z nich čerpá a odvolává se na ně. Jejím cílem je předložit hrabalovský „kánon“, základní a reprezentativní podobu autorova literárního odkazu a jeho recepce.

Kompletní překlad všech Kavafisových básní. Kniha přináší český překlad kompletního básnického díla (publikované a téměř veškeré dílo nevydané) jednoho z nejvýznamnějších řeckých básníků K. Kavafise (1863–1933). Překlad pořídili R. Dostálová, V. Hladký a J. Pelán. (Všichni tři překladatelé již společně podobně přeložili kompletní básnické dílo J. Seferise.) Kniha vychází ke 150. výročí básníkova narození a 70. výročí jeho úmrtí.

V románu-labyrintu proslulého autora se příběh s detektivní zápletkou prolíná s literaturou faktu. Ve svém bytě v nevábné pařížské čtvrti se v březnu 1897 probouzí starší muž a snaží se rozpomenout, kdo vlastně je. Metodou doktora Freuda, se kterým párkrát pojedl, si začíná vybavovat vlastní minulost italského a později francouzského policejního konfidenta, autora fiktivního konspiračního plánu, který pak v rukou jiných začal žít vlastním životem. Téměř všechny postavy (např. Alexandre Dumas) jsou historické, neméně skutečný je i hrdinou sepsaný pamflet.

Po tragické smrti amerického básníka Johna Shadea se jeho posledního díla, básně "Bledý oheň", ujímá Shadeův přítel a kolega na univerzitě Charles Kinbote, aby je připravil k vydání a doprovodil předmluvou a komentářem. Jeho svérázný přístup k editorské práci a interpretaci textu básně však od prvních stránek vyvolává nespočet otázek, počínaje samotnou Kinboteovou identitou. Samozvaný editor odbočuje v obsáhlých poznámkách od Shadeových veršů k čím dál osobnějším výlevům a kolem díla postupně rozprostírá excentrický výklad, vypovídající o jeho osobě, vzájemném vztahu obou mužů a snad i o samotném básníkovi mnohé - nalezne-li čtenář správný klíč k Nabokovově mistrné literární hře, v níž nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Soubor 23 studií je tematicky rozčleněn do čtyř oddílů, přičemž se zaměřuje na francouzskou, italskou a českou literaturu a literární vědu. Tento jednotný celek osvětluje literární jevy, problémy a osobnosti z různých perspektiv, přičemž se zabývá i zásadními otázkami, jako jsou definice, charakteristika epochy a hranice mezi estetickými systémy. První oddíl se věnuje francouzské literatuře, zahrnující studii o motivu svatého grálu v artušovské literatuře a analýzu vlivu Raymonda Queneaua a Samuela Becketta na moderní prózu. Druhý oddíl se soustředí na italskou literaturu, přičemž první studie se zaměřuje na Giacoma Leopardiho a další zkoumá aplikaci termínu „biedermeier“ na italský kontext. Poslední dvě studie analyzují italskou cestu k avantgardnímu modernismu prostřednictvím krepuskolárních básníků a futurismu. Třetí oddíl obsahuje komparatistické práce, které mapují italsko-české a francouzsko-české literární vztahy, a věnují se českým autorům jako Hrabal a Holan. Poslední oddíl se zaměřuje na významné osobnosti novodobé literární vědy, jako jsou Leo Spitzer, Tzvetan Todorov a Claudio Magris.

Kniha Pohled z druhé strany známého italského prozaika Antonia Tabucchiho (1943) přináší osm povídek, v nichž jsou vyprávěny zvláštní lidské osudy, jejichž smysl se proměňuje podle toho, z jaké strany je pozorujeme. Tak se například hrdina titulní povídky setkává v Lisabonu se zajímavou ženou, která nezištně pomáhá obětem salazarovského režimu, ale posléze si musí položit otázku, zda její nebezpečný altruismus nebyl jen zástěrkou erotických her. Ve všech příbězích je pro Tabucchiho atraktivnější „pohled z druhé strany“, obrácená perspektiva, která jde proti proudu času a snaží se objevit v lidských životech onen okamžik, který složí rozporná fakta ve smysluplný příběh. Tabucchi se v těchto povídkách představuje jako jemný psycholog a skvělý vypravěč, blízký Pirandellovi, Jamesovi, Proustovi či Borgesovi.

Jedna z částí monumentálního románového cyklu zvaného Lancelot-Graal (nebo též Kniha o Grálu či prostě „vulgata“) a nejpozoruhodnější prozaický text francouzského 13. století, je vyústěním zhruba stoleté tradice, v jejímž rámci se rozvíjela takzvaná artušovská látka. Autor tohoto díla není znám.

Román Svízel je autorovou románovou prvotinou, napsanou v obdivuhoně krátkém čase za pobytu v Řecku v roce 1932. Ve Francii román vyšel o rok později a vzbudil literární senzaci svojí až matematicky promyšlenou výstavbou a jazykovou bravurou, ovlivněnou surrealismem, přestože se od něj autor v době psaní již distancoval. Čtenář, vtažen sledem událostí a vířením postav se dozví, co skrývají vetešníkovy dveře, kvůli nimž musela zemřít Ernestína o svém svatebním dnu, zda se za nimi skrývá „skutečný poklad nebo vylizum zajzum“.

V meditativně laděných textech, v nichž se setkává poezie a próza, úvaha a fantazie, invence a racionální analýza skutečnosti, vyjadřuje autor především úzkost a osamělost člověka tváří v tvář vesmíru i soudobé společnosti. Morální dílka jsou odrazem autorova zaujetí filozofií, kde se pohybuje mezi teoriemi platónského idealismu, křesťanství a racionalismu. Svými kořeny tkví v nejlepší italské tradici a podává originální příklad věcného i imaginativního filozofického jazyka. Knížka je určena náročnému, sečtělému a intelektuálně založenému čtenáři.

Vergilius s Maecenatem v zemi Rasnů. Vergilius má na objednávku císaře Augusta napsat oslavný epos o římském národě, a tak se svým sekretářem Řekem Timodemem a významným Římanem etruského původu Maecenatem podnikne cestu do Etrurie neboli země Rasennů, jejichž tisíciletá civilizace je na svém sklonku. V podzemí chrámu, kde jsou uchovávány dějiny Etrusků, které nikdy nebyly sepsány, je jim dáno cestovat do minulosti a prožít nespočet životů. Poznání je to však skličující – historie předků se hemží zločiny a všemožnými zvěrstvy. Navíc Etruskové přes znalost písma odmítají písemnictví, nevede podle nich k nesmrtelnosti, nýbrž ke smrti. Vergilius naopak věří v očistnou moc poezie, a pro povznesení lidstva tedy krvavé dějiny vybělí. Epos Aeneis pak sice opěvá ctnosti bájných hrdinů, ale svému autorovi nepřinese uspokojení a pro Etrusky skutečně znamená konec jejich civilizace. Vassalliho strhující román o tajemstvím obestřené kultuře je zároveň zamyšlením nad časem, dějinami a jejich věčným opakováním: cesta do minulosti začíná i končí v nejsoučasnější přítomnosti.

Hrabalův literární portrét od předního českého vědce je výpovědí o hlubokém vztahu znalce jeho díla.

Habsburský mýtus v literárních dílech rakouských spisovatelů 19. a 20. století. Práce z oblasti literární historie se zabývá mýtem, který se vytvořil kolem habsburské monarchie. Tento mýtus se výrazně odrazil v literárních dílech rakouských a německých spisovatelů 19. a 20. století. Autor rozebírá jednotlivé osobnosti rakouské literatury a sleduje vliv "habsburského mýtu" na jejich literární tvorbu.

Georges Rouault (1871–1958) byl nejen vynikající výtvarník, ale také skvělý literát. Prostřednictvím jeho úvah lépe pochopíme jeho umění, které je v rámci Francie zvláštním solitérem. Rouault vyznával expresionismus, který byl bližší cítění Skandinávců nebo Němců, a byl hluboce věřící člověk, což ve svobodomyslné Paříži bylo mezi výtvarníky dosti ojedinělé. Ve svých úvahách se často vracel k tvrzení, že malířství není zábava, příjemná kratochvíle či sličná dekorace. Naopak pro pravého tvůrce je jediným důvodem existence. Svoje chápající ctitele měl v Čechách už v době, kdy ještě vůbec nebyl slavný. Vydavatel Josef Florian v roce 1913 vytiskl reprodukce jeho obrazů s mistrovským pochopením pro nuance jeho tvorby. --- Z francouzského originálu vybral Stanislav Kolíbal.

Kniha esejů o francouzské a italské literatuře představuje vynikajícího překladatele z románských jazyků jako významného literárního historika. Od Písně o Rolandovi přes Viana a Calvina až k Petrarcovi a k českým překladům Baudelaira – tak by bylo možno charakterizovat nebývalé rozpětí autorových zájmů, vždy podložených vášnivou snahou dobrat se k podstatě zkoumaného autora či díla.

Kompletní vydání La Fontainova díla (všech dvanáct knih zvířecích bajek), v němž autor, snad nejslavnější klasicistní básník vůbec, kritizuje vtipnými alegoriemi své současníky a podává tak živý obraz francouzské společnosti 17. století.

Veršovaná legenda Život svaté Kateřiny, datovaná do třetí čtvrtiny čtrnáctého století, se nesporně řadí k stěžejním dílům české hagiografické literatury. Překvapuje nejen promyšlenou instrumentací textu, alegoričností, obrazným viděním a barevnou symbolikou, ale též úsilím o psychologickou motivaci jednání postav. Současný čtenář tak bezprostředně vstupuje do středověkého světa křesťanských idejí upoután názorným, živým vyprávěním o touze člověka po Bohu, o kráse i bolesti hledání a nalezení boží milosti. Reeditovaný svazek mu navíc nyní umožňuje vnímat půvabný příběh duchovní lásky v původním staročeském znění, které k vydání připravil Eduard Petrů podle kritického vydání Václava Vážného, a současně ho v zrcadlovém uspořádání porovnat se zdařilým moderním překladem Jiřího Pelána. Znění legendy podle dochovaného rukopisu revidovala a doprovodné texty pro druhé vydání v České knižnici doplnila Vendula Rejzlová Zajíčková.

E. R. Curtiovi (1886-1956) se touto knihou podařilo napsat jedno ze stěžejních děl evropské literární vědy 20. století. Vzápětí po vydání byla přeložena do všech velkých evropských jazyků. Dokládá, že základem prakticky každé národní evropské literatury je společná latinská tradice. Před čtenářem defilují dvě tisíciletí evropských literárních dějin se všemi svými velkými jmény, od Homéra přes sv. Jeronýma k Dantovi, Shakespearovi či Goethovi. Východiskem výkladu je dokonalá filologická analýza textů. Jsou zde zpracovány všechny klíčové problémy literárních dějin, a to ve fascinujícím materiálovém záběru. Mezi nejzajímavější partie knihy patří rozbor literární "topiky", návratných obrazů, neustále se vynořujících z kolektivního podvědomí (tyto partie jsou inspirovány zejména dílem C. G. Junga). Vedle zájemců o literární dějiny má kniha svou popularitu i mezi klasickými filology, kunsthistoriky, historiky, filosofy, teology, sociology, psychology atd.

Román Když jedné zimní noci cestující je rafinovaným beletristickým dílem, je to "kniha o knihách", i o sobě samé. Kombinují se zde dvě narativní linky - tou první je příběh Čtenáře a Čtenářky, druhou tvoří úvodní kapitoly deseti románů, které se mezi sebou rozmanitými způsoby proplétají, a tím vyvolávají napětí a neustále živí čtenářovu zvědavost. Calvinovi se tak do struktury jednoho románu podařilo zakomponovat fragmenty různých prozaických žánrů, které napodobuje a paroduje. Četba této neobvyklé knihy vyvolává otázky po vztahu "psaného" a "nepsaného", literatury a skutečnosti či autora a čtenáře, ale zároveň se stává zábavným literárním dobrodružstvím.

V roce 1919 rozepsal Savinio svou pozoruhodnou prózu Tragédie dětství, v níž se vrátil ke svým vzpomínkám na Řecko. Próza je jednak nesmírně působivou evokací řeckého prostoru s jeho mýtotvornou potencí, jednak proustovsko-freudovskou analýzou nejranějších dětských prožitků. V mnoha ohledech má tato próza styčné body s tehdy nastupujícím surrealismem (Breton zařadil Savinia do své Antologie černého humoru), pro Savinia je nicméně příznačné, že podvědomé obrazy jsou u něho podrobovány racionální kázni brilantního vypravěčského stylu (podobné sepětí podvědomých obsahů a přísně racionální formy nacházíme i v „metafyzické“ malbě Saviniova bratra Giorgia). K témuž materiálu se Savinio vrátil ještě jednou, v období své zralosti, a vytěžil ze svých vzpomínek na Řecko ještě prózu Dětství Nivasia Dolcemara (1941). Oba texty jsou dnes pokládány za Saviniova vrcholná díla. Přeložil, poznámkami doplnil a doslov napsal Jiří Pelán.

Podnázev: Myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612 Středoevropská kultura rudolfínského období, obzvláště česká, a intelektuální počátky moderních dějin.

Baudelairova poezie má právě tak tragický ráz jako básníkův rozervaný život. Je přímým výrazem jeho jedinečné citlivosti, mučivé obrazotvornosti a neuhasitelné žízně po opojení krásou a životem, napsal o básníkovi Vítězslav Nezval, jehož překlad Květů zla vám nabízíme. Sám Nezval za Baudelairovým géniem nijak nepokulhává. Naopak. Spolu vytvářejí slova a obrazy, které krásou vyrážejí dech.

První český knižní výbor z díla řeckého básníka. Básně jsou doplněny o oddíl Básník o sobě, a o Záznamy a listy z deníku.

Soubor Mallarmého veršů sestavený Jiřím Pecharem.

Snad každý národ má ve své historii období, které by nejraději vymazal. Pro Italy je to nepochybně období Mussoliniho fašistického režimu. Sebastiano Vassalli se v románu Zlato světa zaměřil na podivný spůsob vyrovnaní se lidí s (vlastní) fašistickou minulostí. Pozornému čtenáři naznačí už první stránky, že autor se na tento proces dívá s úsměvem a baví se na účet národa, ku kterému sám patří. I když se při čtení člověk se smyslem pro černý humor baví, neustále pociťuje, že důvodů ke smíchu není příliš mnoho. Doslovem opatřil Jiří Pelán.

Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán.... celý text

Těžko definovatelný román francouzského autora symbolizuje věčné prolínání života a času i hlavních principů lidské existence v plynutí dějin.

Čtyři drobné prózy italského prozaika (1896–1957), autora jediného románu Gepard, známého i z filmového přepisu.

Tři knihy poznámek francouzského básníka, které umožňují přehlédnout nejen jeden individuální básnický osud, ale myšlenkové směřování celé jedné básnické generace. A to nejen francouzské, neboť kubismus nebyl výhradně francouzskou záležitostí.

Nejslavnější epos francouzského rytířského středověku oslavuje hrdinství účastníků legendární bitvy v pyrenejském Ronceveaux roku 778 za tažení Karla Velikého proti Arabům. Z francouzského originálu přeložil a doslov napsal Jiří Pelán. První vydání v tomto překladu.

Staročeská legenda o sv. Kateřině Alexandrijské. Předmluvu a bibliografické poznámky napsal Jan Lehár. Ze staročeštiny přeložil Jiří Pelán.

První český výbor z petrarkovsky orientovaných sonetů italské básnířky, která do nich promítá zduchovnělou vzpomínku na zemřelého chotě.